Alternativy (dějin) filosofie  
Pokus o malý autoreferát.

Knížka je to poměrně tlustá, má 444 stran, navíc nejde vždy o úplně snadné čtení, místy i trochu těžší než moje články tady na Oslovi. Dalším důvodem, proč na ni těžko dělat reklamu je, že obsah je poněkud subverzní. Čtenář se nedozví „jak to je“, spíše mnoho verzí toho, jak to asi není. To ve škole neuplatní, ani nepomůže svému sebevědomí nějakou „nalezenou jistotou“. Kdyby přece jen někdo chtěl číst, tak okolnosti distribuce jsou dole v literatuře.

Důstojnou hru na školní učebnici jsem podstoupil v knize Filosofie mezi mýtem a vědou (Od Homéra po Descarta). Ta respektovala pravidla hry na školu, v daném případě na to, že můžeme podat poměrně konsenzuální poučení o vývoji filosofických myšlenek a pojmosloví. Teď je to naopak o zasouvaných problémech hry na školní poučení ve věcech filosofie; často dost cynicky, takové cvičení ve veselém pesimismu v duchu podobenství Andreje Stankoviče: „Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce.“

Filosofie nepatří k nejspolehlivějším oblastem našeho vědění, je o tom spousta vtipů. Navíc těžko najít dvě školy, které by se na něčem shodly. Na rozdíl od přírodních věd, a zvláště od techniky, se ve filosofii za posledních 25 století jen těžko vykazuje nějaký pokrok, spíš proměny akcentů. Přesto je filosofie k mému velkému překvapení pořád žádaná značka, což se pozná podle toho, že kdejaká pitomost se ráda vydává za filosofii. V tom je paralela s postavením vědy v současném typu civilizace. Hodně lidí jí nedůvěřuje, nadává na ni, zesměšňuje ji, ale kdejaká hloupost tvrdí, že je „vědecká“. (Podobně je tomu i s logem univerzit, v krajním případě „univerzity života“, za niž bych se – nebýt soudobých kontextů – přimlouval.) Překvapivě mnoho lidí se sice neidentifikuje s evropskou školní tradicí, ale sedlo jí na lep v tom, že taky chtějí mít svou vlastní filosofii: duchovní všeho druhu, politici, obchodníci, militantní ženy, Afričané… Běda tomu, kdo by jim tenhle nárok zpochybňoval.

 

Ve škole chceme v každém oboru podat nějaký minimální spolehlivý základ. S filosofií je přitom potíž. Většinou se vezme několik vlivných konceptů, jejichž části se podusí dohromady tak dlouho, až vzniklý guláš působí dojmem jednotné terminologie, dokonce jednotné a spolehlivé nauky. Říká se tomu systematická filosofie. Poctivější možností je sledovat vývoj nauk, hlavně jejich pojmosloví. Říká se tomu dějiny filosofie. On totiž skoro každý pojem má u různých filosofů různé významy, někdy hodně rozdílné, takže napříč školami a časem se bez znalosti rozličných verzí těžko domluvíme. Nutno se však vyhnout další pasti, totiž ideologizaci dějin, jako kdyby dějiny měly nějakého ředitele a ten či onen cíl. Zlatá evoluce, tu nikdo neřídí, ani necílí k předem známému optimu.

Ve škole a při organizaci vědy musí být každý obor nějak zařazen. Filosofie skončila mezi humanitními vědami. Je velká otázka, nakolik je vědou, navíc humanitní. Jiný problém je, zda jí takové zařazení prospívá, i když s tím samozřejmě nic nenadělám. Jen si myslím, že by bylo adekvátnější traktovat filosofii jako myšlenkový pohyb uvnitř pomyslného trojúhelníku vědy (hlavně přírodní), umění a (někdy i) náboženství.

Stalo se vám někdy, že jste měli nutkání vykřiknout: „Všechno je jinak!“? Mně často, prý je to specifický příznak alternativců, neuspokojených deprivantů a buřičů. Naštěstí se mi to (zatím) nejčastěji stává při četbě nebo poslechu alternativců, národovců všech ras a kazatelů napříč náboženským i politickým spektrem. Zarážející ovšem je, že řada postupů našich tradičních a usedle působících učebnic filosofie silně připomíná výše zmíněné případy. Společným rysem je pokušení „smyslu dějin“, podloudné nabídky „smyslu života“, dokonce i práce s falzy textů. Ve škole sice postupně přiznáme, že jde o falza, i když je nazveme kulantněji jako „pozdější prameny“, ale dojem a základní struktura rozvrhu už zůstanou. Můj pokus o alternativu školní filosofie chce být méně alternativisticky angažovaný než bývá zvykem ve většině usedlých učebnic.

 

První část knihy jsem nazval Rozmotávání klubka nauk a otloukání domněnek. Pokouší se rozmotávat spletité vztahy různých tradic uvnitř dějin filosofie, různá určení filosofie, odkrývá v nich roli falz, hlavně však roli iluzí. Oklepávání fasády iluzí, pokrytecky zakrývajících myšlenkové stavby, má svou tradici od antiky po novodobou dekonstrukci, minimálně od Hérakleita, skeptiků a Lúkiana – po Nietzscheho a Derridu.

Mají dějiny smysl? Samozřejmě, přece jsme je napsali tak, aby měly právě ten, který chceme! Bez podvodů nemohou vypadat libovolně, přesto je možných alternativ velice mnoho. Záleží na výběru autorů a témat, na jejich utřídění, na akcentech výkladu...

Hodně místa věnuji rozkrývání pokryteckých iluzí (podstata, pravda, právo, důkaz, dialog…), což může místy bolet. Například: Proč jsme v naší civilizaci svěřili něco tak důležitého jako svobodu něčemu tak křehkému a dvojznačnému jako vůli? Řekové mluvili o svobodě, ne o svobodné vůli, a byli s tím dobře živi. Abych se vyhnul dnes častému kulturnímu sebemrskačství, tak poukazuji i na potřebu iluzí a se snažím o co možná vesele cynický tón.

První část končí úvahami o tom, jak velice různě lze pochopit filosofii i její dějiny; jak rozličně by se dějiny filosofie mohly zcela legitimně pojednat.

 

Druhou částí knihy je Náčrt jedné z alternativ dějin filosofie. Pozor, opravdu „jedné z“, není to návod na „správné“ dějiny filosofie. Nicméně jde o možnost, která není o nic méně řádná než to, na co jsme z různých škol zvyklí, jenom je místy záměrně provokativní. Občas vybírá témata jinde jen okrajová nebo zcela opomíjená, zmiňuje nečekané kontexty řady tradičně slavných témat, diskutuje možná rozcestí. Dokonce si zahrává s představou, že skok od iónských předsokratiků ke Galileimu, Darwinovi a kvantové fyzice (jakožto k filosofům) by nás ušetřil řady metafyzických pseudoproblémů a nadbytečných pojmů: podstat, celkového účelu, záměny náboženství s První Příčinou a Velkým Hodinářem, iluze jednoznačnosti, subjektu a objektu.

Za nejtíživější problém považuji nadvládu jazyka, do níž nás dostává jak tradiční metafyzika, tak sofistické myšlení, v nové době zase většina humanitně orientovaných kontextů filosofie. Tradiční rivalové, například Platón a sofisté, se z tohoto úhlu pohledu mnohdy ocitají v jedné partě jakožto ti, kdo jazykovým hrátkám důvěřují více než empirii a pozorování přírody. Dávám přednost moudrosti empiricky korigované přírodovědy před pojmově vytříbenou scholastikou i rétorickou postmodernou.

 

Knížku jsem psal za sebe, nikoli za akademické „my“ proto, abych dal najevo, že ve filosofii těžko hledat reálný konsensus, tedy krom faktografie jmen, datumů a názvů, i když i s těmi bývá potíž.

Snad to může potěšit lidi, kteří nemilují předstírání jistot, případně taky patří k nevoleným neelitám. A pokud by někdo nabyl dojmu, že jde o nezodpovědný produkt volného psaní v situaci naštvání na školní filosofické autority všech epoch, měl by vzít v úvahu, že to byla nejpracnější z mých více než deseti knih, včetně řady zcela akademických, a že jenom redakce odevzdaného textu probíhala déle než rok a nebyla vůbec snadná.

 

Literatura

Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020, edice Amfibios, tedy produktů naší Katedry Filosofie a dějin přírodních věd na Přírodovědecké fakultě UK. (Zatím jen v e-shopu nakladatele, v distribuci Kosmas a od konce srpna, knihkupectvích od začátku září.)

Z. Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia 2009.

Datum: 18.08.2020
Tisk článku

Související články:

Theórie     Autor: Zdeněk Kratochvíl (18.09.2019)
Dražba filosofů     Autor: Zdeněk Kratochvíl (29.11.2019)
Co je pravda?     Autor: Zdeněk Kratochvíl (18.03.2020)
Hérakleitova „politická filosofie“     Autor: Zdeněk Kratochvíl (01.05.2020)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz