Pojďme si představit druh Scelidosaurus harrisonni, který byl vývojově primitivním obrněným dinosaurem z kladu Ankylosauria. Ačkoliv je tento býložravý tyreofor vědě známý už od poloviny předminulého století, jeho anatomie, paleoekologie a systematické zařazení byly až do nedávné doby velkou neznámou. Kompletní popis scelidosaura byl dokonce publikován až v letošním roce. A to přesto, že jeho fosilie, objevená na západní části „Jurského pobřeží“ v jihoanglickém Dorsetu, byla první známou prakticky kompletní fosilií neptačího dinosaura! Scelidosauři žili v období rané jury, asi před 197 až 183 miliony let, dosahovali délky kolem 4 metrů a hmotnosti až 650 kilogramů[1] a byli zřejmě stádními tvory, živícími se nízko rostoucí vegetací. Když byly fosilie prvního exempláře zaslány roku 1858 k výzkumu Siru Richardu Owenovi, který byl ve své době největší světovou kapacitou na vyhynulé plazy, mohlo se zdát, že viktoriánský vědec dinosaura podrobně a do nejmenších detailů prozkoumá a popíše. Owen však ze své londýnské pracovny v Britském přírodovědeckém muzeu publikoval jen dvě stručné studie o anatomii dinosaura (v letech 1859[2] a zejména pak 1861[3]), mnoho podstatných znaků na kostře dinosaura však nezaznamenal nebo z popisu vynechal. Nepokusil se rekonstruovat podobu pravěkého tvora v jeho přirozeném prostředí ani jeho přesnější pozici v systému tehdy popsaných dinosaurů, a ačkoliv mu stanovil jméno a mezi známé dinosaury jej oficiálně uvedl, přesto jej odsoudil na další století a půl do role poněkud obskurního taxonu, který měl živořit ve stínu svých bedlivěji probádaných příbuzných.[4] Teprve v posledních třech letech se tuto skutečnost rozhodl změnit britský paleontolog David Bruce Norman, který fosilie scelidosaura znovu detailně prozkoumal a publikoval sérii čtyř obsáhlých studií, popisujících raně jurského „obrněného“ dinosaura tak pečlivě, že jej nyní můžeme považovat za jednoho z nejlépe známých evropských dinosaurů vůbec.[5][6][7][8] Studie byly publikovány v odborném periodiku Zoological Journal of the Linnean Society v loňském a letošním roce a jejich předběžné vývody se staly mimo jiné také jedním z podkladů ke kontroverzní studii o nové systematice dinosaurů z roku 2017.[9]
Mimo jiné se i díky výzkumu scelidosaura ukázalo, že ptakopánví dinosauři se možná vyvinuli až počátkem jurské periody (ačkoliv jiné výzkumy tomu nenasvědčují a spatřují počátky ornithischianů spíše v období svrchního triasu).[10] Scelidosaurus představuje velmi primitivního zástupce ptakopánvých dinosaurů, který stojí ještě poměrně blízko zrodu této skupiny dinosaurů.[11] Výzkum anatomie scelidosaura také ukázal, že na to, jak je jeho fosilie dobře zachovaná, se skutečně jednalo o velmi málo probádaný rod. Například až do Normanova výzkumu nebylo známo, že scelidosauři disponovali kostěnými růžky na zadním okraji lebky, a že celá lebka byla za života dinosaura pokryta jakýmisi destičkami z rohoviny, podobnými těm, které nalezneme na lebkách některých současných želv. Asi nejvýznamnějším zjištěním o tomto dinosaurovi je však jeho přesnější systematická pozice mezi ptakopánvými tyreoforními dinosaury. Zatímco až do nedávné doby byl považován za vývojově primitivního (bazálního) zástupce kladu Thyreophora, tedy za archaického příbuzného jak pozdějších ankylosaurů, tak i stegosaurů, dnes už známe jeho pravou „rodinu“ lépe. Ve skutečnosti byl totiž bazálním zástupcem kladu Ankylosauria, představoval tedy starobylého příbuzného pouze oněch „obrněných“ dinosaurů, dobře známých až z mnohem pozdějších období pozdní křídy.[12] Se stegosaury, tedy ikonickými dinosaury s výraznými hřbetními pláty, naopak blízce příbuzný nebyl. Sám autor nových studií David Norman se podivuje nad tím, že tak dobře zachovaný a významný druh dinosaura nebyl ve své době – kritické pro pochopení této skupiny pravěkých obratlovců – mnohem detailněji probádán. V roce 2020 nicméně jeho zásluhou známe scelidosaura mnohem lépe, a to hned z několika různých hledisek. Víme více o anatomii, paleoekologii, systematice a například také o některých dosud neznámých anatomických zvláštnostech tohoto ptakopánvého dinosaura. Dá se přitom očekávat, že publikované odborné práce ještě nepředstavují konec celého badatelského snažení. Paleontologové, zabývající se dinosaury, z nich totiž budou při svých výzkumech vycházet přinejmenším po další desítky let.
Napsáno pro weby DinosaurusBlog a Osel.
Short Summary in English: Scelidosaurus harrisonni was a genus of small to medium sized thyreophoran dinosaur living in what is now Southern England during the Lower Jurassic, about 190 million years ago. It was about 4 meters long herbivorous „armored“ dinosaur, whose first modern diagnosis was provided by British paleontologist David B. Norman in 2019 and 2020.
Odkazy:
http://www.prehistoric-wildlife.com/…tml
http://www.dinochecker.com/…RUS
———
[1] Benson, R. B.; Hunt, G.; Carrano, M. T.; Campione, N. and Mannion, P. (2018). Cope’s rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology, 61: 13-48. doi: 10.1111/pala.12329
[2] Owen, R. (1859). „Palaeontology“, In: Encyclopædia Britannica Edition 8, Volume 17, p. 150
[3] Owen, R. (1861). A monograph of a fossil dinosaur (Scelidosaurus harrisonii, Owen) of the Lower Lias, part I. Monographs on the British fossil Reptilia from the Oolitic Formations 1, pp 14.
[4] Norman, D. B. (2000). „Professor Richard Owen and the important but neglected dinosaur Scelidosaurus harrisonii„. Historical Biology, 14: 235–253.
[5] David B. Norman (2019). Scelidosaurus harrisonii from the Early Jurassic of Dorset, England: cranial anatomy. Zoological Journal of the Linnean Society, zlz074. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlz074
[6] David B. Norman (2019). Scelidosaurus harrisonii from the Early Jurassic of Dorset, England: postcranial skeleton. Zoological Journal of the Linnean Society, zlz078. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlz078
[7] David B. Norman (2020). Scelidosaurus harrisonii from the Early Jurassic of Dorset, England: the dermal skeleton. Zoological Journal of the Linnean Society, zlz085. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlz085
[8] David B. Norman (2020). Scelidosaurus harrisonii (Dinosauria: Ornithischia) from the Early Jurassic of Dorset, England: biology and phylogenetic relationships. Zoological Journal of the Linnean Society, zlaa061. doi: https://doi.org/10.1093/zoolinnean/zlaa061
[9] Baron, Matthew G.; Norman David B.; Barrett, Paul M. (2017). „A new hypothesis of dinosaur relationships and early dinosaur evolution“. Nature. 543: 501–506. doi: 10.1038/nature21700
[10] Müller, R. T.; Garcia, M. S. (2020). A paraphyletic ‘Silesauridae‘ as an alternative hypothesis for the initial radiation of ornithischian dinosaurs. Biol. Lett. 16(8): 20200417. doi: 10.1098/rsbl.2020.0417
[11] Julia B. Desojo; et al. (2020). The Late Triassic Ischigualasto Formation at Cerro Las Lajas (La Rioja, Argentina): fossil tetrapods, high-resolution chronostratigraphy, and faunal correlations. Scientific Reports. doi: 10.1038/s41598-020-67854-1
[12] Arbour, Victoria M.; Currie, Philip J. (2016). „Systematics, phylogeny and palaeobiogeography of the ankylosaurid dinosaurs“. Journal of Systematic Palaeontology. 14 (5): 385–444. doi: 10.1080/14772019.2015.1059985
Diskuze:
