Člověk – lovec nebo kořist?  
Robert Sussman přichází s další kontroverzní teorií o počátcích lidstva.

 

Zvětšit obrázek
Pokud máte známé v povodí řeky Rupununi v Guyaně, můžete u nich nechat pro Roberta Sussmana vzkaz. Třeba mu ho předají, až pojede na svém člunu kolem.

Asi se vám to nebude zdát, ale člověk se vyvinul jako mírumilovný, spolupracující a společenský tvor. Ve své nejnovější knize, která vychází v úterý 1. března, to tvrdí americký antropolog Robert Wald Sussman z Washington University v St. Louis spolu se svou kolegyní Donnou L. Hartovou z University of Missouri z téhož města. Základní myšlenkou knihy „Man the Hunted“ (česky cosi jako „člověk lovený“) je předpoklad, že si lidskou inteligenci, spolupráci a řadu dalších typických lidských rysů vynutila naléhavá potřeba napálit nebezpečné šelmy a dravce. Sussman se neztotožňuje s obecnou představou, že už australopitéci lovili a měli instinkt zabijáka, a věnoval léta práce tomu, aby ji zpochybnil či vyvrátil.


 

Zvětšit obrázek
Člověk lovený. Primáti, predátoři a lidská evoluce – tak zní v překladu název knihy, která se dívá na počátky lidstva z notně netradičního úhlu.

„Za základní předpoklad lidské evoluce je považována představa člověka-lovce,“ říká Sussman v press-release Washingtonovy university. „Ta vznikla na základě judaisticko-křesťanské ideologie, která vidí člověka jako vrozeného ďábla, agresivního tvora, jenž je od přírody uzpůsoben k zabíjení. Ve skutečnosti, když prozkoumáte jak fosilní důkazy tak i žijící populace primátů, dojdete k úplně opačnému závěru.“
Při studiu fosilních důkazů nemohli Sussman a Hartová začít jinde než u australopiteků. Ti se objevili na Zemi před 7 miliony roků a zmizeli o pět milionů let později.
„Mnoho teorií o člověku-lovci pokládá nejstarší ostatky australopiteků za klíčový důkaz,“ říká Sussman. „Ale my jsme chtěli opravdové důkazy a ne jen pouhé teorie. Velmi pečlivě jsme proto studovali veškerou dostupnou literaturu o lebkách, kostech, otiscích, i důkazy o charakteru životního prostředí jak u našich předků tak i predátorů, kteří s nimi žili ve stejné době a na stejném místě.“
Přitom si oba badatelé z pestrého spektra australopiteků a jejich příbuzných vybrali jako předností objekt svého zájmu druh Australopithecus afarensis. Ten se objevil poprvé před 5 miliony roků a obýval Zemi až do doby před 2,5 miliony let. Patří k jedněm z nejdůkladněji prozkoumaných předků člověka.
„Australopithecus afarensis byl pravděpodobně docela silné zvíře podobající se malému lidoopovi,“ vysvětluje Robert Sussman. „Dospělí jedinci byli vysocí 90 až 150 centimetrů a vážili 30 až 50 kilogramů. Byli to malí po dvou chodící primáti. Měli poměrně malé zuby, podobně jako dnešní lidé, a živili se ovocem a ořechy.“

Zvětšit obrázek
Robert Sussman  – vynikající americký antropolog se vzácným darem zvednout své kolegy ze židlí neobvyklou teorií.

Studiem zubů a čelistí australoipiteka druhu A. afarensis dospěli Sussman a Hartová k závěru, že tento tvor neměl předpoklady ke konzumaci masa. To podle nich vrhá na teorii člověka-lovce povážlivý stín pochybností.
„Neměli ostré zuby, neměli ostré čepele, kterými by mohli získat a porcovat takovou potravu,“ tvrdí Sussman. „Tihle dávní předci člověka prostě nemohli jíst maso. A když ho nemohli jíst, tak proč by lovili?“
Lidé nemohli jíst větší množství masa až do doby, než poznali oheň a mohli si maso tepelně upravit. Sussman zdůrazňuje skutečnost, že se první nástroje objevily až před 2 miliony roků a že nejstarší doklady o užívání  ohně jsou staré 80 000 let.
„Někteří archeologové a paleontologové dokonce zastávají názor, že se metoda moderní a efektivní metody lovu poprvé objevila až před 60 000 roky,“ vynáší Sussman další ze svých trumfů. Podle něj patřil Australopithecus afarensis k živočichům obývajícím rozhraní dvou různých ekosystémů. Částečně se pohyboval v korunách stromů a částečně se pohyboval po zemi. Mohl využívat to, co mu nabízela obě dvě odlišná prostředí.
„Primáti, kteří žijí podobným způsobem života, a to i dnes, jsou spíše kořistí dravců než lovci,“ tvrdí Sussman.

Zvětšit obrázek
Milovníky Dawkinse jistě nadchl v této knize konstatováním „Teorie sobeckého genu je zcela mylná.“

A australopiteky věru měl kdo lovit. V těch dobách bylo v jejich domovině desetkrát více druhů dravců, než kolik jich tu žije dnes. A nebyli to žádní střízlíci. Tehdejší hyeny byly velké jako dnešní druhy mědvědů. Početná byla i kolekce šavlozubých tygrů a dalších obřích šelem. K tomu musíme připočítat i plazy (hady, krokodýly) či dravé ptáky. Australopiteci vysocí kolem metru byli bezbranní – neměli ani kamenné nástroje ani ostré a dlouhé zuby. Jediné, čím se mohli ubránit, byla chytrost, hbitost a spolupráce. Jen tak mohli uniknout predátorům číhajícím za každým keřem.
„Oni ta zvířata nelovili,“ říká Sussman. „Snažili se jim za každou cenu vyhnout.“
Kosterní ostatky australopiteků nesou jasné stopy po tom, že se to vždycky nepovedlo. Lze usoudit, že z tehdejší populace si dravci vybírali krvavý desátek – 6 až 10% australopiteků padlo za oběť dravcům a šelmám. Dokládají to například stopy po zubech velkých šelem na kostech australopiteků. Zhruba stejná je i „úmrtnost“ při střetech se šelmami u současných antilop nebo u opic žijících na zemi.
Sussman a Hartová z toho všeho usuzují, že celá řada typických lidských schopností – tedy schopnost dobré organizace, intenzivní spolupráce – jsou výsledkem tlaku, který na australopiteky vyvinuli dravci a šelmy.
„Tyto schopnosti nemohly vzniknout při lovu,“ říká opět Robert Sussman. „Jedním z nejlepších způsobů obrany, který se obejde bez fyzického střetu se šelmou, je život ve skupině. Všichni primáti s denní aktivitou (tedy ti, co jsou ve dne vzhůru a v noci spí) žijí v trvalých společenstvech. Většina zoologů se shoduje v tom, že tlak ze strany predátorů je jedním z hlavních motivů pro život ve skupině. Čím více zvířat je ve skupině, tím více očí a uší hlídá  a tím větší šance jsou při útoku predátora – ať už se zvířata rozhodnou zastrašit útočníka shluknutím do skupiny nebo jej naopak zmást tím, že se rozprchnou na všechny strany.“
Jak dokládá Sussman v kapitole knihy „The Origins and Nature of Sociality“ tohle všechno nevedlo naše předky k tomu, aby byli disponováni k agresivitě a útočnosti, ale spíše naopak. Výhodu získávala společenství, kde se uplatňovala spolupráce a dokonce nezištný altruismus.
„Jsme společenští tvorové,“ říká Sussman. „Máme radost ze vzájemného kontaktu s jinými lidmi. Je to nedílná součást toho, jak nám pracuje mozek. Nejsme od přírody agresivní, naopak násilí a konflikty  se nám protiví. Pokud má voják zabíjet, musí se to naučit. Jeho instinkty na to samy o sobě  nestačí. Bojíme se terorismu, protože násilí a především vražda náhodných obětí je v naší společnosti vnímána jako zrůdná odchylka od normálu.

Pramen: Washington University, St. Louis, USA

P.S.
Vzhledem k tomu, že před vydáním své knihy „Man the Hunted“ odjel Sussman na expedici za opicemi do tropické Guayany, možná si není mírumilovností současného lidstva až tak jistý.


Výhrady k této teorii adresujete prosím profesoru Robertovi Sussmanovi
e-mail: rwsussma@artsci.wustl.edu
telefon: (314) 935-5264
fax: (314) 935-8535
nebo na adresu:
One Brookings Drive
Box 1114
St. Louis, MO 63130

 

Datum: 27.02.2005 09:47
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz