Mor v Londýně roku 1665. Kredit: Wellcome Collection Gallery (CC BY 4.0)

Dřív jsme se často dívali na naše předky, které sužovala jedna pandemie za druhou, tak trochu mezi prsty. Letos jsme překvapeně zjistili, jak málo toho víme o pandemiích. Události se nám valí přes hlavu a musíme improvizovat, abychom to všechno zvládli. Pokud ale uděláme chybu, tak to zaplatí lidé svými životy. Proto se teď snažíme rozšířit znalosti o dynamice a mechanismech pandemie, co nejrychleji to jen jde. Pozoruhodným zdrojem informací přitom jsou minulé pandemie.

David Earn. Kredit: McMaster University.

Jedním z dnes velmi populárních předpokladů je, že když někde projde covid-19, tak dojde k imunizování nemalé části obyvatelstva a následující „vlna“ pandemického viru by pak měla být méně dramatická. Co k tomu říkají pandemie minulých století?

Odborník na modelování a vizualizaci šíření infekcí David Earn z kanadské McMaster University se svými kolegy prostudoval pandemie moru, které poměrně často zasahovaly Velkou Británii ve 14. až 17. století. Odborníci by spíše očekávali, že když stejná choroba zasahuje stejné území opakovaně v relativně krátké době, tak by se pandemie měla šířit pomaleji a měla by být méně smrtelná.

McMaster University, logo.

Když v roce 1348 udeřila ve Velké Británii Černá smrt, tak zahynulo 30-60 procent obyvatel během tří let. Earnův tým na základě dostupných dat odhadl, že se počet mrtvých tehdy od počátku pandemie do jejího vrcholu zdvojnásoboval jednou za 43 dní. Mor už ve Velké Británii nikdy tolik lidí nezabil. Vědci ale překvapeně zjistili, že rychlost šíření moru při následujících pandemiích neklesala. Bylo to ve skutečnosti naopak. V roce 1665 se za pandemie moru (Great Plague) počet mrtvých zdvojnásoboval jednou za 11 dní.

Soupis mrtvých v Londýně, za týden počínající 26. září 1665. Kredit: Clair Lees.

Earn s kolegy zdůrazňují, že to bylo před zavedením dopravy moderního typu, tedy před letadly, automobily i železnicí. Zároveň vyvracejí, že by to bylo způsobeno nějakými závratnými genetickými změnami původce moru, tedy bakterie Yersinia pestis. Za tu dobu se jejich genom změnil jen velice málo. Tehdejší pandemie moru byly natolik vražedné, že přeživší zřejmě měli k dispozici nějakou částečnou genetickou rezistenci vůči této chorobě, která se přenášela na jejich děti. To by mohlo vysvětlit méně mrtvých v následujících pandemiích moru, společně s postupným zaváděním karantény. O to divnější je ale zrychlující šíření moru.

Důvody zrychlování šíření moru v průběhu staletí nejsou moc jasné. V Británii se tehdy postupně ochlazovalo, přibylo lidí i krys. Je ale prý otázkou, jestli to stačilo na pozorované zrychlování šíření, které je dost výrazné. Earn s kolegy věří, že by za zrychlováním šíření mohl být častější přenos mezi lidmi a méně častý přenos prostřednictvím blech. Ať mají pravdu či nikoliv, covid-19 je virová pandemie a v mnoha ohledech se zásadně liší od pandemických morů na počátku novověku. Analýza britských morů ale může každopádně posloužit jako varování, že bychom měli být vůči dynamice covidu velmi obezřelí. Nejnovější vývoj to jen podtrhuje.

Video: Medieval Plague Outbreaks Picked Up Speed Over 300 Years

Video: Visualizing and modelling contagion: David Earn at TEDxMcMasterU

Literatura

McMaster University 19. 10. 2020.

PNAS online 19. 10. 2020.