Teno příspěvek k dějinám bezbožnosti začnu rozcvičkou, porovnáním dvou výroků. Jeden člověk tvrdí: „Bůh existuje.“ Druhý: „Bůh neexistuje.“ Nenechme se hned vtáhnout do volby, který z těch výroků je „správný“, resp. „pravdivý“. Když alespoň na chvíli odoláme tomuto pokušení, tak se o obou těch lidech dozvíme z jejich tvrzení řadu věcí. Oba jsou součástí civilizace, která prodělala takovou monoteistickou etapu, při níž pokřížila náboženství s metafyzickou filosofií a nahradila náboženství školními metafyzickými definicemi. Oba tito lidé jsou produkty post-scholastické vzdělanosti. Rozdíl mezi nimi je jenom v tom, že první ono scholastické dědictví v určité zkratce vykřikuje, zatímco druhý se mu stejně zkratkovitě staví na odpor. Normální křesťan (ani žid nebo muslim, natož pohan) by takové starosti neměl, a normální nekřesťan taky ne. Křesťan by spíš řekl, že důvěřuje Bohu; nekřesťan, že mu po nějakém tom bohu nic není. Jiní lidé by řekli, že bohové (nebo ten či onen bůh nebo bohyně) působí v přírodě, včetně v lidech. Naopak v ateistické verzi: Žádný z bohů (ani bohyň) není skutečný, jsou to jen lidské představy.
Připomíná to historku z ranějšího 20. století: Francouzský religionista navštívil kvůli terénnímu výzkumu jistou francouzskou kolonii v Africe. Profesoři ještě mívali sluhy a pro daný úkol mu byl v této roli předělen místní student. Ten se mylně domníval, že profesor je křesťan a trochu rasista, tak ho vítal slovy: „Budu vám tady věrně sloužit, ostatně, jsem za to dobře placený, ale upozorňuji vás, že jsem animista!“ Profesor mu odpověděl: „Člověk, který říká, že je animista, už není animista, ale produkt evropského koloniálního školství. Skutečný animista nemá tuto potřebu, zabývá se zajímavějšími věcmi.“
Formální kolize (existuje/neexistuje) je myslitelná až po scholastické intepretaci některého z monoteistických náboženství. Bez scholastiky a následného karteziánského obratu mysli k ego by se nejspíš nezrodil ani evropský novověký ateismus. Koho baví neokonzervatismus nebo naopak vědecký ateismus, měl by být scholastikům vděčný. (Za sebe přiznávám, že bych se bez nich obešel.) Jinak by totiž mohlo platit, co v 15. století napsal kardinál Kusánský, že věta „Bůh neexistuje“ sice může u nevzdělaných budit pohoršení, ale není o nic méně nepravdivá než věta „Bůh existuje“, které se zbožný teolog má vyhnout, aby Boha nepodmaňoval svými pojmy.
Rozhodne to důkaz?
Naivní člověk očekává, že ano. Nabízí se dokonce vícero „důkazů boží existence“. Napřed však potkáme drobný problém, který v naší civilizaci nebude akutní, jenže pro poctivost jej zohlednit musíme, má to přece platit zcela obecně. Bude aspoň některý z těch důkazů (nebo jeho vyvrácení) platit i pro bohy v plurálu? A taky pro bohyně? Nebo budou všechny platit (nebo neplatit) jen pro některého z bohů, ale ne z bohyň? Ke správné odpovědi má nejblíž ta poslední verze, otázka tedy zní, pro kterého z bohů má důkaz platit. Má platit pro boha vymyšleného metafyziky! Ostatní bohové, a zvláště bohyně, nebudou slušného metafyzika už po 24 století zajímat (jednu z posledních výjimek metafyzické role bohyně představil Parmenidés). Nesouvisí to s genderovým hlediskem, třeba s „patriarchátem“, nýbrž s ryze formální povahou takovéhoto nově vymyšleného božství.
Samozřejmě, že formální důkaz nebude platit pro žádného z bohů žádného náboženství, alespoň dokud se v tom náboženství neprovede substituce jeho hlavního boha za toho vymyšleného. Jedním z problémů tedy je, co bude případná platnost nebo neplatnost důkazu vypovídat o náboženství mimo takovéto dosazení. Ještě mnohem větším problémem budou předpoklady platnosti důkazu, ale ty jsou lépe sledovatelné, i když je mnoho lidí rádo zanedbává, aby mohli krátkozrace jet uvnitř důkazové formy jako jednoduché automaty.
Abych čtenáře zbytečně nenapínal, tak předem odkrývám, že vnitřní forma řady důkazů boží existence je bezvadná, ale jejich premisy těžko přijmout, – a že z důkazů stejně neplyne nic jiného než existence čehosi, co autor důkazu vymyslel, ovšem za specifických předpokladů, které těžko kdo vědomě přijme. A úplně jiná věc je, jak to interpretovat nábožensky.
První nehybný hybatel
Nejznámější výčet důkazů boží existence podal ve své Teologické sumě Tomáš Akvinský, v 13. století (Suma theologická, I. část; 2. otázka: O Bohu: Zda je Bůh; 2. článek: Zda to lze dokázat; 3. odpověď). Skromně je nadepisuje jako „pět cest k poznání boží existence“, a to „přirozeným rozumem“. Proč vlastně potřeboval boží existenci dokazovat, když byl věřící katolík a navíc aristotelik?
K důvodům samozřejmě mohlo patřit dodatečné ujištění a taky snaha o obhajobu víry. Ale před kým? Když člověk čte středověké teologické spisy, nabude dojmu, že se kolem jejich autorů rojí kvanta „pohanů“ a dokonce „ateistů“. Brzy mu dojde, že jsou to katolíci jiných filosofických škol, křesťané mimo jednotu římské církve, židé a muslimové.
Hlavní důvod byl metodologický. Důvodem bylo zařazení teologie mezi vědy, pak samozřejmě i nadřazení nad ně. Aby v pojetí Tomáše Akvinského byla teologie vědou, musí mít dokázáno, že předmět jejího bádání existuje. Pečlivě rozlišuje mezi teologií ve smyslu „posvátné vědy“ (scientia sacra) „na základě zjevení“, čímž myslí na základě Bible a dogmat, o kterou mu jde především, – a teologií čistě racionálně stavěnou („ve světle přirozeného rozumu“), která má metodicky založit onu kýženou „posvátnou vědu“. Tu racionální přejímá z největší části od starého pohana Aristotela, hlavně z jeho Fyziky. Aristotelovy důkazy boží existence v roli „racionální teologie“ mají zajistit vědeckost „posvátné vědy“, dokázat existenci jejího předmětu.
Proč však dokazoval boží existenci Aristotelés? Důvod byl také metodologický, ale jiný. Důkazy nepotřeboval kvůli své pohanské zbožnosti, ale kvůli metodickému ukotvení svého pojetí fyziky a metafyzického řádu příčin. (Ponechám teď stranou, že právě fyzika patří k nejproblematičtějším částem jeho odkazu.) Aristotelés byl člověk nábožensky vlažný, zato jej k téměř mystickým stavům občas přivádělo formální myšlení, ve šťastnějších případech detailní pitvání různých živočichů. Nikdo ho nepodezírá, že by chtěl dokázat existenci některého z řeckých (v jeho případě spíše makedonských) bohů. Šlo o to, že velice sázel na arché (princip, počátek) a na substanci (podstatu), takhle z hlediska svých vlastních problémů naprosto násilně vykládal dokonce i předsokratiky, jako kdyby hledali „počátek“ a „látku“. Hledal zdroj (generativní substanci), ne ve smyslu stvoření, vždyť svět považoval za věčný, ale ve smyslu příčiny pohybu a proměn.
Z „pěti cest“ u Tomáše Akvinského jsou první dvě přímo převzaté z Aristotelovy Fyziky a sledují i koncept jeho Metafyziky: důkazy z pohybu a z příčiny účinné. Vedení úvahy je v obou těchto případech téměř stejné, takže snad stačí jen jeden příklad:
Nic se neděje bez příčiny, tedy ani pohyb. Nejde přitom pouze o pohyb ve smyslu změny místa (lokomoce), ale o jakoukoliv změnu. Pohyb čehokoli (každá změna) musí mít příčinu, zdroj svého pohybu. Tím je opět něco, co se pohybuje, co předalo svůj pohyb, v nejjednodušším případě na způsob šťouchance. Tak bychom mohli pokračovat, jenže by to hrozilo nekonečným regresem. Aristotelés je však v duchu své doby přesvědčen, že bezmezné mohou být jenom potenciality (oblast možného). Proto musí být ten řetěz šťouchanců spočetný, konečný, byť mnohočetný. Není pro něj představitelné ani to, že by ten řetěz mohl mít podobu zašmodrchaného klubka, dokonce s příčnými provázáními. (Neviděl by rád Feynmanovy diagramy, dokonce s cykly, a za lokálnost objektů by se bil mnohem urputněji leč méně plodně než Einstein.) Na začátku proto musí stát První nehybný hybatel.
Celý veletoč tedy končí tím, že „První nehybný hybatel“ je dosazen za křesťanského boha, aby byla možná „posvátná věda“. Kdo chce takové dosazení provést, může. Kdo ne, zůstane sice křesťanem, ale bude ochuzen o metodickou vědeckost posvátné vědy na způsob Tomáše Akvinského. Kdo by však důkazu odporoval, ten by v očích scholastika byl odpůrcem vědeckosti, člověkem iracionálním, tedy zlým, a ateistou. Samozřejmě, že takhle tvrdě to platí jen uvnitř rétoriky jedné školy, jiná škola má jiné důkazy, nebo taky žádné. (Uchovat si uvnitř tohoto konceptu příčetnost, totiž užívat rozum rozumně, je obtížné; v očích scholastiků je pak člověk ateista nebo aspoň „agnostik“, ať už je normálně vzato pohan, křesťan nebo opravdu ateista.)
Platí ten důkaz?
Naštěstí není tak zle, i když je marné hledat chybu uvnitř jeho formálního běhu. Jenže každý důkaz má své předpoklady a kontexty. V tomto případě je mezi předpoklady konečnost řetězce sdílení pohybu (alias příčin). To přece vůbec není samozřejmé! Toho si snad všimne leckdo, i když akademickou slávu sklidil za toto odkrytí až Immanuel Kant. Dalo by se pochybovat také o linearitě onoho řetězce, ale nebudu to teď komplikovat.
Při nepravdivé premise neplyne z formálně platného důkazného postupu vůbec nic věcně pravdivého, takže můžeme směle zůstat pohany, křesťany nebo ateisty, jak je libo, a ještě si z Prvního nehybného hybatele klidně dělat šoufky!
Leč je to ještě složitější. Aristotelés nebyl žádný podvodník a Tomáš Akvinský taky ne. Ani hlupáci to ani v nejmenším nebyli, právě naopak! (To mi prosím, věřte, mám je totiž rád jak něco někde, takže bych psul s velkou chutí, kdyby to šlo.) Problém je v dobovém pojetí nekonečné řady. Aristotelés i Tomáš Akvinský sice věděli, že Země má tvar koule, ale v teorii počtu byli zajatci své doby. Až do baroka (s pár výjimkami) platila představa, že k libovolné posloupnosti sice mohu neomezeně přidávat (taky ji násobit i dělit), ale přesto vždy budu mít tu čest s posloupností konečnou. To je docela intuitivní. Proto taky nebudil rozpaky Eukleidův 5. postulát, neboť libovolně prodlužované úsečky zůstávají konečnými úsečkami, byť stále většími. Jakmile jsme v novém pojetí kontinua, třeba v souvislosti s infinitezimálním počtem, přeskočili k řeči typu „mějme množinu všech přirozených čísel“ (nebo i jen všech celých čísel), tak situace vypadá jinak. Kdo je však představí pěkně jedno po druhém, abychom takovou množinu opravdu měli? Takhle už nemyslíme. Na jednoduchou intuitivnost starého pojetí „potenciálního nekonečna“ a neintuitivnost „aktuálního nekonečna“ sází řada neoscholastiků. Není to „aktuální nekonečno“ ďáblova lest, pýcha novodobého rozumu? Jenže ouha, ono to funguje. Ale nefunguje to jen díky šalbě ďábelské? Snad ne, byť to možná není poslední slovo, ale „jen“ dobový stav vědy, tedy to nejlepší, co zrovna máme. Každopádně díky takto koncipovanému infinitezimálnímu počtu umíme například popis elektromagnetického pole. Proto zastáncům onoho „důkazu boží existence“ říkám, aby nelezli do tramvaje, neboť z hlediska jejich popisu je příčina jejího pohybu iracionální – a metoda výpočtu tvaru součástek taky. Důsledný konzervativec by si s ničím podobným nezahrával. Argument, že občas nejede a občas dokonce někomu ublíží, nepovažuji za adekvátní. To se stávalo i Svaté inkvizici, ta řádila mnohem hůř než tramvaje.
A co jiné důkazy?
Ano, jsou, dokonce jich je spousta. Jen v Teologické sumě hnedle další tři: ze vztahu nahodilosti a nutnosti (z kontingence všeho plyne nutnost Jednoho); ze stupňů dokonalosti (různá míra dokonalosti věcí vyžaduje měřítko, dokonalost samu); z řízení věcí ve světě (z účelnosti, tedy finality alias teleologie). Krom toho posledního jsou myšlenkově bohatší než ona známější a výše představená verze, čerpají z novoplatónské tradice. Přesto dopadnou dost podobně, možná by to někdy stálo za popis.
Nutno vědět, že scholastici sice na podobných důkazech velice lpěli, ale na druhé straně je nespojovali s nějakou věroukou tak krátkozrace, jak si dnes spousta křesťanů i ateistů myslí. Byla to taková nejvyšší liga scholastických soutěží. K tomuto sportu vyvracení a dokazování patřilo, že pořádný scholastik nějaké stávají důkazy boží existence vyvrátil, aby pak nějaký nový, přinejmenším novou verzi starého, zavedl. Například „důkazy“ Tomáše Akvinského popíral už jeho současník z konkurenční františkánské školy, svatý Bonaventura. Sám Tomáš Akvinský popíral Anselmův „ontologický důkaz“, tento velice bizarní útvar by někdy stál za pojednání.
Úskalí středověké mentality
Dějiny záměn křesťanského boha s nějakým metafyzickým principem začínají už v 2. století. Pak se podle toho zpětně interpretuje význam biblického textu, což zaretušuje násilnost provedené substituce. Souvisí s tím i vznik a vývoj dogmat v církevním smyslu toho slova, viz článek Vývoj křesťanských nauk a institucí od 1. do 4. století. Zásadním zlomem je však středověká scholastika. Kdo ji chce pochopit, musí se ponořit do středověké mentality, s jejím kultem textu a formální logiky, s uzavřeností vůči přírodě a empirii… Otázkou je, proč tak činit, pokud se nechceme stát medievalisty, a zda se nám pak podaří vrátit se beze škod na vlastním organismu a jeho myšlení.
Většina scholastiků to myslela dobře a upřímně, ale v mezích velice specifické mentality, takže výsledky už vždy tak dobré nebyly. Sám Tomáš Akvinský (1225-1274) dokonce pětkrát čelil zákazu vyučování. Přesto od papeže Urbana VI. získal mohutný „grant“ na křesťanskou intepretaci Aristotela, motivovaný úspěchy arabské vědy. Pokud kdo nemusí islamisty, měl by si dávat pozor také na tuto Tomášovu předělávku Aviceny a Averroa. Nutno ovšem dodat, že všichni tito tři učenci se příklonem k fundamentalismu logické formy snažili vyhnout fundamentalismu právního pochopení posvátných textů. O tolik lepší to však nakonec nebylo.
Dokonce i (z mého pohledu krajně nešťastná) obnova tomismu, k níž roku 1879 vyzval papež Lev XIII., byla míněna v pozitivní návaznosti na dobový pokus o obnovu aristotelismu jako jednotícího principu filosofie a vědy, měl to být staronový jednotící princip univerzit.
Na závěr
Co tedy důkazy boží existence dokazují? Dokazují, že za dostatečně absurdních předpokladů lze formálně dokázat zdání existence metodického předpokladu úsilí o převod náboženství na vědu nebo filosofii. A že k tomu lze na řadu staletí získat podporu významné části učenců.
Dokazování boží existence je hodně bezbožné. V novověku je však bohatě překonala theodicea, tedy „ospravedlňování boha“, např. jak může dopouštět přírodní pohromy, holokaust a utrpení dětí. Rétoricky je to vděčné, emoce si přijdou na své, rozum mizí, a při pokusu o ospravedlnění mizí s rozumem i zbožnost. Kde působí theodicea, tam už je možná jenom naprosto upadlá metafyzická předělávka náboženství – nebo naopak hodně jednoduchá verze ateismu. To by bylo na jiné říkání, zatím jen upozorňuji, že theodiceu s předstihem dvou a půl tisíciletí prorocky odsuzuje už hebrejská kniha Jób.
Literatura
Aristotelés: Fyzika. Přeložil Antonín Kříž. Praha: Rezek 2010.
Aristotelés: Metafyzika. Přeložil Antonín Kříž. Praha: Rezek 2003.
Tomáš Akvinský: Theologická summa. Přeložil Emilián Soukup et al. Olomouc: Krystal 1937. On line.
Tomáš Akvinský: Summa proti pohanům. Přeložil Tomáš Bahounek. Matice cyrilometodějská 1993.
Z. Kratochvíl: Filosofie mezi mýtem a vědou. Od Homéra po Descarta. Praha: Academia 2009.
Z. Kratochvíl: Alternativy (dějin) filosofie. Červený Kostelec: Pavel Mervart 2020.
Diskuze:
