Kultovní jeskyně minojské Kréty  
Věčný bůh se narodil v nejedné jeskyni. Teď půjde o Dia na Krétě, neboť takhle Řekové pochopili minojský kult. Hlavní roli v něm však mívala spíš Velká bohyně.

Jeskyně Minoan Trapeza u planiny Lasithi, kultovní místo v raném 3. tisíciletí před n. l. Kredit: C messier, Wikimedia Commons.
Jeskyně Minoan Trapeza u planiny Lasithi, kultovní místo v raném 3. tisíciletí před n. l. Kredit: C messier, Wikimedia Commons.

Snad každý slyšel o paleolitických jeskynních malbách a o neolitických útočištných a posvátných jeskyních. Jeskyně, včetně dávných sakrálních, máme i u nás. Řecká krajina je však jeskyní plná. Řadu z nich lidé používají jako venkovská skladiště nebo sklepy; v dobách válek a povstání sloužily četné jeskyně jako útočištné, prokazatelně do poloviny 20. století. Pro návštěvu je příjemné, že v nich není taková zima jako u nás, dokonce i ve vysokých nadmořských výškách je roční průměrná teplota 10 C, dole nejmíň 19 C. Pro použití v roli sklepa je to ovšem nevýhoda. Část jeskyň je opředena pověstmi, v mnohých jsou křesťanské kaple. Výjimečné jsou ovšem jeskyně, k nimž se vážou mýty zapsané už před tisíciletími, navíc s cennými archeologickými nálezy, které dávný kult hmatatelně dokládají. Byly jeskynní kulty v době bronzové, ba dokonce ještě v řecké antice, rozpomínkami na mnohem starší obřady? Nebo představují „jen“ kulturní analogie, probouzené povahou krajiny? Nechci teď spekulovat o tajuplné symbolice jeskyně, analogie s mateřským lůnem Země jsou nasnadě. Omezím se na základní údaje o hlavních kultovních jeskyních minojské Kréty. Tuto civilizaci, jsem už letmo představil, včetně problémů s řeckým pochopením (někdy spíš nepochopením) a převzetím jejích motivů.

 

Minojští Kréťané doby bronzové samozřejmě nebyli žádní jeskynní lidé; většina z nich žila ve městech, vybavených vodovody a kanalizací.

Výhled od jeskyně Minoan Trapeza na okraj planiny Lasithi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Výhled od jeskyně Minoan Trapeza na okraj planiny Lasithi. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Přesto v jejich náboženství hrály jeskyně důležitou roli. Minojské mýty ovšem známe až z jejich řeckého přetlumočení, spíše přeznačení. Těžko rozsoudíme, co z mýtů o božských zrozeních v jeskyních pochází už z minojské doby, a co je až řeckou interpretací a volnějším pokračováním starší minojské tradice. Z nálezů však naštěstí vidíme, že Minojci – a později také Řekové – konali k jeskyním poutě, při kterých do jeskyní nosili obětní dary, včetně bronzových předmětů a luxusní keramiky.

 

Minoův stůl

Čistě pro pořádek začnu chronologicky, ne že bych chtěl význam kultovních jeskyní odvíjet od nějaké pra-jeskyně. Nejstarší příklad aspoň nějakého souběhu hmatatelných nálezů a tradovaných mýtů poskytuje na Krétě jeskyně zvaná Minoův stůl, alias Kronova jeskyně. Podle nálezů byla nejslavnější na počátku doby bronzové, tedy při samém počátku minojské civilizace nebo ještě před ním, v dobách kolem roku 3 000 před n. l. Najdeme ji nad obcí Tzerminado, nad okrajem náhorní planiny Lasithi ve stejnojmenném kraji východní Kréty, v nadmořské výšce asi 910 m. Podle pozdějšího řeckého pochopení tady prý král – nebo primordiální bůh starší než Zeus – hodoval (nebo oba společně?) v poklidné distanci od městského ruchu. Nebo tu pradávný bůh hodoval s bohyní a král (Minós) to napodoboval, když byl po dobu obřadu v božské roli? Těžko říct. Každopádně je to místo, které je zatím možné navštívit v klidu a celkem pohodlně, dobré je nezapomenout baterku.

Diktijská jeskyně nad Psychro u planiny Lasithi. Kult se poněkud proměnil, i když na těchhle fotkách je skoro liduprázdno. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.
Diktijská jeskyně nad Psychro u planiny Lasithi. Kult se poněkud proměnil, i když na těchhle fotkách je skoro liduprázdno. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

 

Diktijská jeskyně Diova narození

Mnohem bohatěji je mýty opředena Diktijská (Diktejská) jeskyně v pohoří Dikté (Dikti). Do literatury ji uvedl už v 7. století před n. l. epický básník Hésiodos (Theogonia čili Zrození bohů 453-491) a další autoři se přidávali.

 

Nitro Diktijské jeskyně nad Psychro. Kredit: Jerzy Strzelecki, Wikimedia Commons.
Nitro Diktijské jeskyně nad Psychro. Kredit: Jerzy Strzelecki, Wikimedia Commons.

Najdeme ji kousek nad obcí Psychro, 1025 m n. m., na opačné straně téže náhorní planiny. Nálezy odtud se vystavují v muzeích v Irakliu (Herakleonu) a Agiu Nikolau na Krétě, ale taky v Oxfordu, Britském muzeu a v Louvru. V dnešní době ji vlastně nemusíme hledat, protože proud autokarů k parkovišti u obludné maxiprodejny nápodob antiky pod jeskyní a šňůra lidstva od parkoviště nahoru se nedá přehlédnout. Pryč jsou doby, kdy osamocený příchozí čekal u vchodu na dědu s lucernou, který co hodinu sestupoval po vratkých dřevěných schůdcích do nitra jeskyně. Teď je pohyb davu zabezpečen tunami betonu a oceli, krápníky jsou barevně osvětlené, do toho blesky foťáků, chybí už jenom hlasitá hudba. Jakožto Psychro Cave vám jeskyni najdou i Mapy.cz, ty už dneska najdou skoro všechno.

 

Tady se prý narodil věčný Zeus! Bohyně Rhea ho tajně porodila na tomto odlehlém a skrytém místě, aby jej uchránila od pozření Kronem. Jak to bylo v minojském pochopení, se můžeme jen dohadovat. V řadě řeckých verzí kojí maličkého Dia bohyně, nymfa nebo koza Amalthea; konejší ho kolový tanec dvou medvědic, které se pak dostaly až na oblohu; a pro jistotu, kdyby přece jenom zaplakal, mají svým divokým tancem v plné zbroji vše přehlušit Kuréti. No, nevím, které lidské mimino by se takovými opatřeními uklidnilo, ale byl to přece Zeus. Je to takový svérázný betlém. Zásadní bylo, že nový věčný bůh se rodí skrytě.

 

Ídská jeskyně na planině Nida, asi 1500 m n. m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Ídská jeskyně na planině Nida, asi 1500 m n. m. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Diova jeskyně na Ídě

Zeus se samozřejmě narodil na nejednom místě, dokonce nejen na Krétě, vždyť je to bůh. Jakmile však lidé začali myslet logicky, napadlo je vztáhnout nová kritéria lidských výpovědí i na tohoto boha. V Řecku se tak stalo přibližně v posledním století archaické doby, v 6. století před n. l. Od té doby je zapotřebí četnost jeskyní Diova narození nějak vysvětlit, podobně i boží hroby. V novodobých popularizacích je zvláště oblíbená verze, která alternativní jeskyně Diova narození pochopila jako jeskyně jeho vychování, tedy dětství a dospívání. Takových případů je dost, i u jiných bohů. Právě tohle se přihodilo jeskyni v pohoří Ída. Najdeme ji nad náhorní planinou Nida, což je novořecká verze názvu Ída, ve výšce asi 1500 metrů.

 

Zóminthos, poslední štace poutníků z Knóssu před cílem, 1187 m n. m. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.
Zóminthos, poslední štace poutníků z Knóssu před cílem, 1187 m n. m. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia Commons.

Dnes je na planině pod jeskyní svérázný nedostavěný hotel, k němuž vede asfaltka z městečka Anogia. Moc lidí sem nepřijede, protože do programu velkých cestovek se tato jeskyně naštěstí nedostala (k malé radosti majitele onoho podniku pod ní). Někteří odtud jdou až na vrchol Ídy, dnes zvaný Psiloritis nebo Timios Stavros (2456 m).

Ve střední době bronzové prý do této jeskyně pravidelně putoval sám Minós z Knóssu – a poutě pokračovaly i v pozdní době bronzové a v řecké antice. Podle jedné z verzí tady Minos potřeboval co 9 let obnovit sílu své vlády. Možná šlo o načerpáni sil od Matky Země, možná od nebeské bohyně, zjevující se v temnotě horské jeskyně.

 

Bronzový štít darovaný Diovi do Ídské jeskyně koncem 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleonu). Kredit: C messier, Wikimedia Commons.
Bronzový štít darovaný Diovi do Ídské jeskyně koncem 8. století před n. l. Archeologické muzeum v Irakliu (Herakleonu). Kredit: C messier, Wikimedia Commons.

Zlí jazykové to vykládají tak, že dokud král dokázal dojít až na takové místo, tak mohl ještě směle vládnout. Z Knóssu je to docela daleko, div ne 100 km cesty, a hlavně pořádné stoupání. Minojští Kréťané měli před planinou Nida skvělé odpočinkové místo před posledním dnem cesty, totiž Zóminthos, 1187 m n. m. V pozdní době bronzové zde postavili i keramická dílnu, aby nemuseli všechno nosit celou tu cestu. Ovšem přinést třeba bronzový štít, to musela být opravdu oběť. Koncem 20. století byla na hoře Skinakas nad Zóminthem postavena astronomická observatoř, takže tento úsek poutní cesty má pěknou novou dominantu.

 

Kamarská jeskyně na Krétě ve svahu hory Mavro. Postavy v okolí dna jeskyně dávají tušit hloubku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Kamarská jeskyně na Krétě ve svahu hory Mavro. Postavy v okolí dna jeskyně dávají tušit hloubku. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Bronzový štít je záležitost chlapácká, taky je na něm Zeus vyobrazen náležitě zdatně. Otázka je, jak to jde dohromady s ženským jménem pohoří a s tím, že stejným nebo podobným jménem bývala vzývána i horská bohyně. Podobně je tomu taky s pohořím Dikté v případě jeskyně nad Psychro. Nevíme. Ty hory a jeskyně nejspíš kdysi bývaly doménami bohyň typu Velká bohyně, nicméně už tehdy snad zahrnovaly i moment rození nového boha.

 

Kamarská jeskyně

Výhled z okolí Kamarské jeskyně na jižní Krétu, do okolí Faistu a Mataly. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Výhled z okolí Kamarské jeskyně na jižní Krétu, do okolí Faistu a Mataly. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Jedna z velice slavných jeskyň minojské Kréty tento aspekt rození boha buď neměla, nebo spíš nebyl přeznačen a využit antickými Řeky, protože zdejší kult asi nepřevzali. Je hodně vysoko a mimo civilizaci, v jižním svahu hory Mavro (Černá). Je to Kamarská jeskyně (na mapách vedená jako Spelaio Kamaron).

 

Najdeme ji sice nad stejnojmennou obcí na jižní Krétě, jenže vesnice leží ve výšce necelých 600 m a jeskyně v 1710. (Při tomto stoupání jsem zažil chodecký anti-rekord: 3 km vzdušnou čarou, 5 km cesty, jako docela drsný celodeňák, pravda s plnými bágly prudkým jižním svahem.) Tudy chodily poutě z Faistu, většinou asi s nákladem darů a potřeb na cestu. Napřed do Kamares, pak prudce nahoru. Jak přitom nepotloukli tenkostěnnou keramiku, kterou tam nosili jak obětinu nebo možná obal obětin, je záhadou. Každopádně se dnes nazývá kamarská a je moc pěkně malovaná, časem ji snad představím. Tato jeskyně zažívala největší slávu ve střední době bronzové, tedy v době pomyslného vrcholu minojské civilizace.

Moc lidí tu nepotkáte, dřív tak několik za rok. Poslední dobou sem však začínají courat méně lopotně z opačné strany, od konce asfaltu na planině Nida, protože odtud vede nově značená cesta přes sedlo.

 

Jeskyně bohyň

Cave of Eilithia, jeskyně bohyně porodů. Kredit: Myhersonissos, Wikimedia Commons.
Cave of Eilithia, jeskyně bohyně porodů. Kredit: Myhersonissos, Wikimedia Commons.

Kultovních jeskyní je na Krétě mnoho, takže snadno najdeme i takové, které mužský prvek božství nikdy neobsahovaly, alespoň ne explicitně. Ještě i v řeckém přepochopení byly zasvěceny jen a jen některé bohyni. Jednoznačným příkladem je jeskyně zasvěcená bohyni jménem Eileithýia, asociované s porody. Navíc ukazuje, že kultovní jeskyně nemusí být velká a nemusí ležet vysoko v horách. Je to takový málem výklenek v plochém návrší, pár km od pobřeží východně od Iraklia (Herakleonu), dnes kousek od dálnice. Mužský prvek je tam zastoupen snad jen nápadně falickým přirozeným kamenem, jaký odpovídá „pupku“ některých Velkých bohyň.

 

Kamenný medvěd nebo spíš medvědice v jeskyni u kláštera Arkoudiotissa (Panny Marie Medvědí). Kredit: Wolfgang Sauber, Wikimedia Commons.
Kamenný medvěd nebo spíš medvědice v jeskyni u kláštera Arkoudiotissa (Panny Marie Medvědí).

Na poloostrově severně od Chanie jsou ruiny pravoslavného kláštera s nečekaným zasvěcením: Arkoudiotissa. To znamená Mědvědí, myslí se Panna Maria Medvědí. U kláštera je totiž podzemní kaple s tímto zasvěcením, a to přímo v dávné kultovní jeskyni. Proč takto titulovat křesťanskou Bohorodičku? Pro spojitost s Artemidou, když už se podobně zobrazuje, dokonce včetně kojeného děťátka. Artemis bývá provázena taky medvědy, spíše medvědicemi. Artemis nebo jí analogická starší krétská bohyně možná patřila i ke kontextu medvědic, které konejšily maličkého Dia v jeskyni nad Psyhro. Tady je to jasné, skalku tvaru medvěda tu všichni vidí. Jeskyně minojského a pak řeckého kultu se dočkala křesťanského přeznačení i s medvědicí ve službách Panny Marie.

 

Jeskynní kostelík v Matale. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.
Jeskynní kostelík v Matale. Kredit: Zde, Wikimedia Commons.

Podobných převzetí a přeznačení mezi minojským náboženstvím, řeckým pohanstvím a řeckým křesťanstvím je na Krétě mnoho. Často ale nevíme, zda jde o překryv lokální nebo „jen“ tematický, totiž že Matka boží se nejlíp ctí v jeskyni. Jeden příklad za mnohé: Kostelík v jeskyni v Matale (přímo ve vsi, ne v těch jeskyňkách nad pláží) na jižní Krétě má zasvěcení jednoduché, Panagia, doslova Všesvatá, ale co významu Naše Paní. Mužský prvek je přítomen pouze in spe, v kontextu a očekávání. Takže nakonec znovu připomínám Plútarchův názor z doby kolem roku 100 n. l., že v poměrech na Krétě se jeden nevyzná, je to tam samý synkrétismos, latinsky conspiratio, málem spiknutí.

 

Literatura

Hésiodos: Zrození bohů, v: Zpěvy železného věku, přeložila Julie Nováková. Praha 1990.

Staré fotogalerie Krétských hor na mých stránkách www.fysis.cz.

Datum: 03.12.2020
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz