Už na začátku podzimu jsem popisoval selhání nejen politiků, které umožnilo odstartování podzimní vlny epidemie COVID-19 u nás. Už tam jsem na datech evropského projektu Euromomo, který sleduje statistiku úmrtí v zúčastněných evropských zemích, ukazoval jasné píky dokumentující navýšení počtu úmrtí proti předchozím letům u států, které jarní vlnu epidemie nezvládly. Šlo třeba o Belgii, Švédsko, Itálii, Španělsko, Velkou Británii a další. Naopak v případě Finska, Dánska i Česka, které první vlnu epidemie zvládly, se žádný přebytek úmrtí v dané době oproti předchozím letům neobjevil. I srovnání počtu úmrtí s COVID-19 a přebytku úmrtí jasně ukazovala, že spolu korelují, většinou byl přebytek úmrtí vyšší, což se dá vysvětlit tím, že některá úmrtí nebyla doprovázená testy a zjištěním vlivu koronaviru.

Jak to vypadá reálně s úmrtími na COVID-19 v Česku?

Upozorňoval jsem tak, že pokud všichni proti šíření viru nezakročíme, tak i u nás bude spousta mrtvých a zatím malý počet úmrtí na COVID-19 dramaticky poroste. Nejen v diskuzi byla řada lidí, kteří tvrdili, že vlastně nikdo neumírá na COVID-19. Prohlašovali, že počet úmrtí vykazovaný ve statistikách Ministerstva zdravotnictví nic neznamená a že ve statistice úmrtí z Českého statistického úřadu se to neprojeví. Lidé umírají pouze s koronavirem a jen ti, kteří by stejně zemřeli i bez něj. Jako příklad těch, kteří celou dobu stále epidemii bagatelizují, může sloužit pan P Vychodil z diskuzí na Neviditelném psovi. Ten tvrdil, že se na průběhu počtu úmrtí epidemie a úmrtí na COVID-19 neprojeví. Dokonce se o tom se mnou vsadil.

Znění sázky bylo toto: „Pokud bude v počtu úmrtí České republiky v druhé polovině 2020 jasně viditelný pík (zvýšení počtu úmrtí) oproti minulým letům, tak bych měl od pana Vychodila dostat láhev archivního vína. Pokud se současná epidemie v počtu úmrtí v druhé polovině tohoto roku neprojeví, tak ji bude mít on u mě.“

Týdenní počty úmrtí v daném týdnu roku. Modré značky ukazují počty v roce 2020 a červené pak střední hodnotu z předchozích let. Rok má necelých 53 týdnů, větší číslo je přesah do dalšího roku. Data jsou převzata z ČSÚ.

O této sázce jsem psal v článku na začátku října. To jsem ještě doufal, že se přece jen začne česká společnost chovat alespoň trochu racionálněji a nárůst počtu úmrtí bude sice znatelný, ale nebude tak extrémní, jak nakonec vidíme v grafu týdenních úmrtí postaveném na datech Českého statistického úřadu (ČSÚ). I v době, kdy denní počet úmrtí na COVID-19 stoupl na hodnotu až 250 denně, neuznal pan Vychodil, že by mohl sázku prohrát. Odvolával se na to, že teprve data Českého statistického úřadu o celkovém počtu úmrtí ukáží. Podle něj se neměla epidemie v těchto datech projevit. Když jsem jej nedávno upozornil, že nyní už ČSÚ data o úmrtích za minulý rok publikoval a je v nich vliv epidemie jasně viditelný (viz zmíněný graf), tak prohlásil, že jej nevidí. Zároveň prohlásil, že v roce 1980 byl celkový počet úmrtí vyšší. V roce 2020 se tak podle něj neděje nic zvláštního, co by opravňovalo k opatřením. A sázku neprohrál.

Vývoj ročního počtu zemřelých v Česku od vzniku Československa. Jeho průběh je silně závislý na tom, jak je počet obyvatel a jak silné ročníky se dostávají do věku zvýšené pravděpodobnosti úmrtí (zdroj ČSÚ).

Své závěry postavil na grafu ukazujícím vývoj celoročního počtu úmrtí. Je pravdou, že v roce 1980 zemřelo nejvíce lidí v poválečné historii Česka. Ovšem počet zemřelých je silně dán tím, jak početné jsou populační ročníky, které dospívají do věku, kdy se běžně umírá. A právě sedmdesátá a osmdesátá léta jsou obdobím, kdy do tohoto věku dospívaly silné populační ročníky. I z grafu je vidět, že rok 1980, na rozdíl od roku loňského, nevybočoval příliš z počtů u roků okolních.

Pana Vychodila jsem využil jako dost typický příklad těch, kteří zavírají oči před realitou a fakty. Udělají si nějaký ideologický názor, v daném případě, že na COVID-19 se neumírá a umírají jen ti, kteří by stejně zemřeli. Na počátku epidemie pochopitelně mohlo jít o akceptovatelnou hypotézu. Ovšem, jak přibývala data i počty mrtvých, začala být stále více v rozporu s fakty. Její příznivci museli stále více zavírat oči až se v podstatě dostali do imaginárního světa mimo realitu. Jen díky tomu ve svém popírání nebezpečných dopadů epidemie a boji proti opatření zpomalující její šíření mohou pokračovat. Problém je, že podobně se nechovají jen diskutéři v internetových diskuzích, ale i velmi známe osobnosti. Nejznámějším příkladem je bývalý president Václav Klaus se svým IVK.

Srovnání počtu úmrtí v prvním týdnu roku v jednotlivých letech. Je vidět, že i v těchto datech se epidemie dramaticky projevila. (Zdroj ČSÚ).

Podívejme se nyní na data o úmrtí podrobněji a rozeberme, co nám říkají. Vidíme, že přebytek úmrtí v datech ČSÚ velice dobře kopíruje průběh vývoje úmrtí na COVID-19 z dat Ministerstva zdravotnictví. Jen je dlouhodobě zhruba o 30 % vyšší. Vývoj tohoto rozdílu poměrně velice dobře kopíruje vývoj průběhu epidemie. To znamená, že je nepravděpodobné, že by to bylo způsobeno odložením nebo zanedbáním prevence či odkladné péče. V takovém případě by byl nárůst počtu úmrtí vůči průběhu epidemie časově posunutý. Jsou tak dvě možnosti. Část pacientů podlehne zhoršení zdravotního stavu způsobeného infekcí doma a nejsou identifikováni jako smrt na COVID-19. Dalším případem mohli být pacienti, kteří COVID-19 překonali, nejsou už infekční, ale oslabení z nemoci způsobilo úmrtí kvůli jiným zdravotním problémům. Stejně tak se může projevit přetížení zdravotního systému a tím i zhoršení péče o jiné nemocné. V každém případě všechna tato nadbytečná úmrtí jdou za epidemií a tím i za jejím nezvládnutím.

V grafu je týdenní přebytek počtu úmrtí v roce 2020 oproti průměru z předchozích let (červeně), počet identifikovaných úmrtí na COVID-19 (modře) a rozdíl mezi přebytkem počtu úmrtí a identifikovanými počty úmrtí na COVID-19 (zdroj ČSÚ, MZV).

To, že stejné trendy budou pokračovat i v tomto roce, je vidět i ze srovnání počtu úmrtí v prvním týdnu roku 2021 a předchozích let. Je vidět, že v tomto roce je toto číslo dramaticky vyšší. Zároveň je zajímavé se podívat, ve kterých věkových kategoriích se nadbytečná úmrtí objevují. Na grafu převzatém z ČSÚ je vidět, že jasně viditelné a značné navýšení úmrtí v prvním týdnu ledna 2021 oproti minulým letům je vidět i pro věkovou kategorii 40 až 64 let. Počet úmrtí ve věkové kategorii 15 až 39 let je relativně malý, ale i tak je počet v prvním týdnu ledna 2021 jasně vyšší, než tomu bylo v předchozích letech, a i tam je vliv epidemie patrný.

Úmrtí v prvním týdnu daného roku v různých věkových kategoriích. Je vidět, že ve věkových skupinách se silně projevuje epidemie. Jasně je vidět i ve skupině 15 až 39 let. (Zdroj ČSÚ)

Kritici dat, které jsou využívány pro sledování epidemie, říkají, že počet pozitivně testovaných neříká nic o počtu nemocných a závisí na počtu testů. To je pravda a je to velice pěkně vidět i z toho, že lze jasně pozorovat, kdy byl víkend nebo svátek. Přesto počet úmrtí na COVID-19 velice dobře s jistým zpožděním kopíruje průběh nově pozitivně testovaných. Poměr počtu úmrtí ku časově posunutému počtu nově pozitivně testovaných (pro vyhlazení vlivu pracovního týdne bylo využito průměrování přes 20 dní) vychází dlouhodobě stabilně okolo 1,8 %. Není to nijak udivující, podobné číslo se dostane, když se celkový počet úmrtí na COVID-19 podělí počtem identifikovaných infikovaných. Když pak počet infikovaných přenormujeme a posuneme v čase, lehne si poměrně dobře na průběh denního počtu úmrtí, viz příslušný graf. Pochopitelně je vše ovlivněno nejistotami daných dat, ale z počtu infikovaných lze poměrně slušně předpovědět budoucí počet úmrtí.

Denní počty mrtvých a přenormované klouzavé počty nových infikovaných ukazují, že počet identifikovaných infikovaných je dobře korelován s počtem úmrtí (zdroj data MZV).

Celkový počet úmrtí v datech Ministerstva zdravotnictví už se blíží 19 tisícům, pokud vezmeme v úvahu, že reálně je to ještě o 30 % více, zemřelo už u nás vlivem epidemie přes 24 tisíc našich spoluobčanů. A v současné situaci, kdy zase řada politiků bojuje za rychlé rozvolnění i v situaci, kdy u nás nastupuje britská varianta koronaviru, je jasné, že další tisíce lidí ještě na nemoc COVID-19 zemřou.

Odchylka od středního počtu úmrtí v dané době. Schopnost Belgie v opatřeních proti epidemii narušily také politické rozbroje a složitý organizační systém rozdělení moci (zdroj Euromon).

Úspěšné a neúspěšné strategie, jak čelit epidemii

U nás nejen politici katastrofálně selhali, takže nejen v počtu mrtvých na nás epidemie dopadla opravdu dramaticky. Podívejme se na situaci jinde ve světě, abychom měli srovnání. Obecně se ukazuje, že úspěšné z pohledu šíření epidemie, počtu mrtvých i nutnosti a délky opatření a ekonomických dopadů jsou státy, které zareagovaly rychle a razantně. I když je jasné, že ekonomické dopady se pořádně poznají až v dlouhodobějším horizontu a jsou závislé na celé řadě dalších faktorů, které nesouvisí s efektivitou opatření proti epidemii.

Jasně se ukazuje, že nejlepší výsledky mají státy, které okamžitě zareagovaly a jejichž občané byli ochotni ve velké míře striktně respektovat příslušná protiepidemická opatření. Tedy nošení roušek a další hygienická opatření, povinnou karanténu a jistou míru elektronického sledování při chytré karanténě. A také přísné uzavření oblastí, ve kterých se epidemie více rozjela. Není divu, že to byly hlavně východoasijské země, které se setkaly s dřívějšími epidemiemi. Jejich občané neměli problém s nošením roušky, tu využívají i bez epidemie, a také v případě nutnosti i striktně vyžadovanými karanténními opatřeními. I když jde o státy, kde je vysoká hustota obyvatelstva i relativně velký počet starších lidí, a mají tak daleko složitější pozici, než je tomu u jiných, je tam infikovaných i mrtvých relativně velmi malý počet. Jako příklad lze jmenovat Japonsko, Jižní Koreu, Tchaj-wan, Vietnam a další. Podobně úspěšná byla Austrálie a Nový Zéland, i když zde pomohlo i to, že mají relativně malou hustotu obyvatel a jde o státy obklopené mořem.

Odchylka od středního počtu úmrtí v dané době. Dánsko se vypořádalo s oběma vlnami relativně velmi dobře (zdroj Euromon).

Velice špatně na epidemii zareagovaly Spojené státy i Evropská unie. Zde se dramaticky projevilo to, že se nedala rychle nastavit a koordinovat jednotná pravidla, která by dokázala efektivně bránit šíření epidemie. A USA, stejně jako Česko, byly extrémně postiženy tím, že zde probíhal permanentní velice ostrý volební boj. Politické elity se tak nevěnovaly ničemu jinému, než politickému boji a snaze využít téma epidemie k výhře ve volbách a porážce politického protivníka.

I v Evropě pak byly státy, které dokázaly epidemii čelit poměrně dobře. K těm jsme v první vlně patřili i my. Rychle jsme zavedli potřebná opatření a dodržovali je. Takže nemocných bylo minimum a úmrtí také. Srovnání postupu různých zemí a jejich výsledky v průběhu první vlny jsem popsal v letním článku. Velmi špatně dopadly státy, které zpočátku koketovaly s volným průchodem viru a promoření populace. Příkladem může být Velká Británie nebo Švédsko, i když u toho druhého byla karanténní opatření doporučena a docela dobře obyvatelstvem dodržována. Všechny státy, které s volným průchode viru koketovaly a spoléhaly na dosažení kolektivní imunity promořením, nakonec ucukly a zatáhly za záchranou brzdu. Kolektivní imunita se neprokázala ani v brazilském městě Manaus, kde při první vlně onemocnělo největší procento obyvatel. Na podzim minulého roku tam však přesto nastala druhá vlna.

Odchylka od středního počtu úmrtí v dané době. Finsko se vypořádalo s oběma vlnami relativně velmi dobře (zdroj Euromon).

Z výsledků první vlny se některé státy poučily, přes léto všechna opatření nerozvolnily a včas dokázaly reagovat i na podzimní vlnu. Dokázaly tak úspěšně čelit i druhé vlně. Mezi takové státy patří například Finsko nebo Dánsko, které tak ani druhou vlnu v počtu úmrtí téměř nezaznamenaly. Na rozdíl od sousedního Švédska, které sice na podzim sáhlo i k zákazům a nařízeným omezení. To sice s již zmíněnou odpovídající ochotou obyvatelstva dobrovolně protiepidemická opatření dodržovat pomohlo snížit počet úmrtí, ale Švédsko i druhou vlnu v počtu mrtvých zaznamenalo. Je třeba říci, že Švédsko i Finsko mají výhodu v nižší hustotě obyvatelstva. Jejich srovnání ukazuje jasně, jaký je rozdíl mezi státem, který přistoupil k rozhodným opatřením proti epidemii a státem, který sice opatření také uplatňoval, ale laxněji.

Odchylka od středního počtu úmrtí v dané době. Švédsko i díky razantnějším plošným opatřením na podzim zvládlo druhou vlnu o něco lépe, než to bylo v té první. (zdroj Euromon).

Očkování – světlo na konci tunelu

Pochopitelně vzniká otázka, kde je to světlo na konci tunelu. Tím by mělo být očkování. Je řada lidí, kteří brojí proti očkování, stejně jako dalším opatřením proti epidemii a prosazují volné promoření. Zmíněn už byl Václav Klaus. Dalším příkladem je třeba Tomáš Guttmann, který už v prosinci tvrdil, že v Česku i dalších zemích, včetně Izraele, už je promoření téměř dokonáno a očkování nemá smysl. Základním problémem a rizikem volného promořování je kromě možnosti přetížení zdravotního systému a velkému počtu úmrtí i riziko vzniku velkého počtu mutací, z nichž některé mohou být nebezpečnější. Už dnes nám dělají problémy britská nebo jihoafrická varianta.

Počet nově identifikovaných nakažených v Izraeli (zdroj Worldometers).

Ve většině zemí očkování teprve začíná. Nejdále se dostal Izrael, který má zhruba 9 milionů obyvatel. První dávku už obdržely zhruba 4 milióny a druhou už 2,8 milionů. Izrael na rozdíl od nás přistoupil na podzim k tvrdé uzávěře a snížil dramaticky počet infikovaných. Po rozvolnění sice opět zaznamenal nárůst počtu nakažených, ale čelit další vlně už mu pomáhá naočkování hlavně rizikových skupin. I přes značně problematičtější situaci, která je způsobována silně ortodoxními skupinami, tak zatím nepřekročil počet úmrtí na COVID-19 v této zemi 6 tisíc a počet nakažených hlavně v rizikových skupinách i počet mrtvých klesá. Zároveň se ukazuje, že očkování funguje a počet nemocných, a zvláště vážnějších případů, dramaticky poklesl. Izrael tak v nejbližších týdnech ukáže, zda jsou naděje vkládané v očkování oprávněné. Pomalu plánuje rozvolnění, které by však bylo pro řadu činností podmíněno právě očkováním konkrétního člověka.

Počet úmrtí na COVID-19 v Izraeli (zdroj Worldometers).

Závěr

Další země, která je na cestě intenzivního očkování, je Velká Británie. Zde se přísná opatření spojují se zmíněným intenzivním očkováním a také ochranou před přivezením nových mutací koronaviru ze zahraničí. Evropská unie v efektivním opatřením proti šíření epidemie zaspala a pozadu je také v očkování.

Téměř nejhorší nejen v Evropské unii je Česká republika. Na číslech v předchozí části jsem ukázal k čemu to vede. Doposud jsem předkládal fakta, teď si dovolím prezentovat svůj názor, proč tomu tak je. Základním problémem je, že čeští politici nemají žádnou snahu řešit reálné problémy, ale pouze jediný cíl, kterým je politický boj. Jedinou jejich motivací je získat voliče, nějakým způsobem očernit politického soupeře a vyhrát volby.

Opatření proti epidemii jsou vždy omezující a nepopulární. Každá jejich reálná sestava není ideální a úplně spravedlivá. Vždy se tam dají najít napadnutelné prvky a nikdy se jich nelze úplně zbavit. Problém nastává, jestliže se vládní a opoziční politici nesnaží o spolupráci, ale napadají jednotlivé části opatření, aby získali skupinu voličů postiženou daným opatřením, i když je jim jasné, že bez opatření se epidemie rozběhne. Je dost nepravděpodobné, že budou občané dodržovat protiepidemická pravidla, když je různí politici i právníci neustále napadají.

Zvláště jasně je to vidět na tanečcích okolo nouzového stavu. Opozici je jasné, že nelze bez nouzového stavu nebo jiné formy zákona, který v principu povede ke stejným opatřením, epidemii čelit. Přesto bojuje proti němu a hlásá, že jej nepodpoří, s podtextem pro voliče postižené opatřeními, že by je zrušila. Pokud komunisté nouzový stav podpořili, mohla opozice takto získávat postižené voliče bez rizika, že by se opatření proti epidemii reálně uvolnila a epidemie se nekontrolovaně rozjela. Když komunisté odmítli nouzový stav podpořit, nemohla opozice najednou hrát na dvě strany. Výsledek následné bitvy všech stran o voliče bez ohledu na přeplněné nemocnice a mrtvé tak můžeme vidět v současné době. Tato bitva se vede přes televizní tiskovky, twitterová vyhlášení a napadání i další nástroje sociálních sítí.

Druhým faktorem, který dovršil chaos a kolaps společnosti, jsou právníci. Mám stále větší dojem, že v případě našeho právního systému jde stále méně o to, aby pomáhal funkčnosti společnosti, poznání reality a dosažení spravedlnosti. Stále více jde o to, aby se pomocí právních kliček, nepřesnosti a neurčitostí v konkrétních zákonech či vyhláškách i jemnosti v konkrétním vyjádření dosáhlo čehokoliv nebo i jen čistě exhibice konkrétního právníka. Zásadou se stalo, že svoboda spočívá v tom, že je možné dělat vše co chci, a je úplně bez zodpovědnosti. Právníci tak napadali každé opatření a každou jeho formulaci často v protikladu proti sobě. A to bez ohledu na to, jestli způsobí rozvrat a spoustu úmrtí.

Už v letním rozboru jsem psal o manželích Záhumenských, kteří v této oblasti excelují. Další vidle do chodu společnosti hodil ústavní soud zrušením částí volebního zákona těsně před volbami a v době epidemie. Toto spolu s  právními tanci okolo ústavnosti či neústavnosti nouzového stavu spolehlivě zaručí, že má epidemie volnou ruku až do říjnových voleb a další stovky mrtvých. Každý právník pak musí využít možnosti exhibovat a prezentovat nejméně tři různé a protichůdné právní názory.

Nedávno jsem psal, že politici ideologii a volebnímu boji obětovali energetiku a ani přeplněné nemocnice a stovky zbytečných úmrtí denně je nepohnou k tomu, aby se místo volebního boje snažili o spolupráci při reálných a efektivních krocích proti epidemii. Jak u epidemie, tak v energetice, vytvářejí politici a právníci společně představu, že reálná fakta a přírodní zákony nejsou podstatné. Že se podřídí tomu, jaké bude vítězství v politickém a ideologickém boji, či jaký se nakonec prosadí v právní bitvě právní názor. A že jen správný ideologický či politický pohled a právní názor určuje, jaké jsou ty přírodní zákony. Že lze změnu přírodních zákonů či vymizení epidemie vydemonstrovat nebo vysoudit. Ovšem to není pravda a společnost, která se začne takovou představu realizovat, neskončí moc dobře.