Nekromanteion – Věštírna mrtvých  
Odeysseia popisuje také Věštírnu mrtvých. Kupodivu jde o reálné místo na severozápadě řecké pevniny, takže je můžeme navštívit, dokonce se tam dá fotografovat. Prohlédneme si Hádův palác i s věštírnou a podzemím, zlatým hřebem bude zbytek mechanismu (asi) na vyjevování duší.

Odysseia je mnohem méně realistická než Ilias, což se týká i místopisu. Popisuje mnoho míst bájných, některá hypoteticky reálná (Ithaka) a několik skutečných (Sparta, ostrov Délos, i když pod starším jménem Ortýgia). Snad jediným určitě reálným místem nějakého významnějšího Odysseova děje je kupodivu Věštírna mrtvých. Odysseus prý vstoupil do věštírny na severozápadě řecké pevniny, nedaleko od pobřeží, u soutoku podsvětních řek, „v místě, kde se do Acherontu vlévá Periflegethón a spolu i Kókýta proud, jenž styžské vody je výtok“ (Odyss. X.513). Tam s odvrácenou tváří vykonal úlitby podsvětním božstvům a uslyšel věštbu od dávno mrtvého Teirésia. Viz článek Odysseova dobrodružství. (Jen pozor na to, že výtoků styžské vody je vícero, nejtypičtěji Styx v Arkádii na Peloponésu, to je však jiný problém.)


Věštírny mrtvých, nekromanteia (nebo nekyomanteia) představovaly zvláštní a pro Řecko ne zrovna typický druh věštíren, bylo v nich možné kontaktovat duše zemřelých, aniž by bylo nutno zemřít a zůstat v Hádu. Nekromanteion zvané Efyrské neboli Acherontské bylo zdaleka nejvýznamnějším z nich, proto mluvíme o Nekromanteiu s velkým N. Nachází se v regionu Epirus (Epeiros), v současné prefektuře Preveza, hned u vesnice Mesopotamos. Tuctové jméno Mesopotamos (Meziříčí) zde ovšem míní polohu na soutoku podsvětních řek, což je snad jedinečné. Místem soutoku bývalo zdejší jezero, dnes vysušené.


Nekromanteion bylo odkryto něco přes půl kilometru jižně od zbytků Efyry, na témže pahorku, přímo nad vsí Mesepotamos. Jelikož jde o místo reálné, tak existuje spojitá trajektorie s dalšími civilními místy: V naší době se tam lze dostat buď z přímořského letoviska Ammoudia u ústí Acherontu, vzdáleného 5 km, nebo z vnitrozemského městečka Kanallaki, 8 km cesty. (Možná teď skoro na místě staví i dálkové autobusy z Igoumenitsy do Prevezy, protože kolem vsi Mesopotamos vede hlavní silnice.)

Nekromanteion je na nízkém pahorku nad vsí Mesopotamos (uprostřed obrázku), nad dnem vyschlého jezera. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Nekromanteion je na nízkém pahorku nad vsí Mesopotamos (uprostřed obrázku), nad dnem vyschlého jezera. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
U mostu na silničce z Kanallaki do vsi Mesopotamos působí podsvětní řeka Acherón pohodově. Na horním toku je mnohem dramatičtější. Kredit: Oliver Deisenroth, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
U mostu na silničce z Kanallaki do vsi Mesopotamos působí podsvětní řeka Acherón pohodově. Na horním toku je mnohem dramatičtější. Kredit: Oliver Deisenroth, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Pahorek nad Acherontským jezerem byl odedávna chápan jako místo, kde Hádův palác vyčnívá na zemský povrch – a hladina jezera jako místo sestupu duší mrtvých do podsvětí. Krom toho bývá soutok tří vodní toků považován za příhodný pro magii. A k dovršení všeho je tato oblast na samém konci řeckého světa, na příslovečně temném severozápadě. V antice zde žil dost zvláštní řecký kmen Thesprótů. Jejich centrem bylo město Kichyros (Cichyrus), v obecné řečtině známé spíše jako Efyra. Jeho žalostné zbytky se nacházejí na nízkém pahorku, který uzavíral jezero nad odtokem Acherontu k nedalekému moři. Našla se tu i vrstva mykénské kultury z 14. století před n. l. V celém regionu i v jeho širším okolí se nachází obzvláště hodně památek podsvětních kultů, nejčastěji jde o misky pro úlitby mrtvým nebo podsvětním božstvům, včetně tzv. mesomfalických misek, s „pupíkem“ (omfalem) uprostřed.

Vypadá to jako nóbl bronzový cedník s hady v roli oušek, ale sloužilo to nejspíš k obětem podsvětním bohům nebo duším, 5. století před n. l. Archeologické muzeum v Ióannině, 4902. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Vypadá to jako nóbl bronzový cedník s hady v roli oušek, ale sloužilo to nejspíš k obětem podsvětním bohům nebo duším, 5. století před n. l. Archeologické muzeum v Ióannině, 4902. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mesomfalická miska pro úlitby podsvětním božstvům. „Pupík“ uprostřed snad značí omfalos. Votonosi-Metsovo, 5. století před n. l. (?). Archeologické muzeum v Ióannině. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mesomfalická miska pro úlitby podsvětním božstvům. „Pupík“ uprostřed snad značí omfalos. Votonosi-Metsovo, 5. století před n. l. (?). Archeologické muzeum v Ióannině. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Acherontské jezero spojuje s Hádem řada antických autorů, městečko Efyra s věštěním mrtvých, a občas upozorňují na podobnost s místy popsanými už v homérském eposu. Když řecký historik Hérodotos v 5. století před. n. l. líčí, jak obávaný korintský tyran Periandros (665-585 před n. l.) pátral po ztraceném pokladu, píše (V,92): „Poslal poselstvo k Thesprótům nad řekou Acherontem, aby se pomocí vzývání mrtvých dověděl, kde je uložen.“ Pausaniás v 2. století n. l. zmiňuje (Cesta po Řecku I,17,5) „jezero zvané Acherontské“ a „pochmurný proud Kókytu“ a míní, že „tyto končiny jistě spatřil Homér, který se odvážil při svém líčení podsvětí (Odyss. XI,51n) pojmenovat jeho řeky podle toků v Thesprótidě“.


Následující popis vykopávek se přidrží oficiálních stránek areálu na webu Řecké památkové péče, neboť dobře odpovídají nalezeným reáliím, a jen okrajově zmíní výkladové alternativy.

 

Vzhůru do Nekromanteia

Z mírného stoupání od vsi vidíme torzo kláštera s kostelem sv. Jana Křtitele (Agos Ioannis Prodromos) z raného 18. století. Po příchodu do areálu se ocitáme mezi nimi a zbytky různých antických staveb: hrazení asi z římské doby a komplex svatyně z helénistické doby. Místo bylo roku 167 před n. l. vypáleno Římany a později osídleno římskými osadníky. Jádro svatyně není – až na jednu výjimku – příliš staré, je raně helénistické, z konce 4. století před n. l., kolem něj je řada staveb o století pozdějších. Přicházíme kolem čehosi, čemu se říká zásobnicová místnost, naproti přes nádvoří je dům kněží. Sakrální komplex přístupný žadatelům o věštbu začíná řadou místností určených prý pro spánkový rituál (nebo prostě pro několikadenní zvláštní bydlení před věštěním), lázněmi, a ještě místností pro rituální očišťování. Z toho všeho zůstaly jenom základy a kusy zdí.

Místnosti pro spánkový rituál. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Místnosti pro spánkový rituál. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Místnost pro očišťování. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Místnost pro očišťování. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Zatím nic tak zvláštního nevidíme, alespoň pokud nezohledníme některé antické popisy, které do těchto přípravných prostor situují zvláštní proceduru: Poutníci prý nějaký čas pobývali ve tmě, v místnostech bez oken, jedli pouze málo vařené maso a luštěniny, pak se očistili a postoupili dále. Pokud by tomu tak bylo, šlo by přímo o facku řeckému smyslu pro estetiku i zrakové vnímání. Zvyky na okraji obydleného světa a u vstupu do podsvětí nemusí odpovídat salonnímu prostředí. Nikde jsem nenašel popis nějakého zdejšího očišťování po kontaktu s podsvětím, člověk by čekal třeba očišťování sírou. Je však na čase opustit pravděpodobné nechutnosti a přejít k morbiditám.


Průchod labyrintem

K labyrintu nás zavede dost dlouhá chodba, původně nejspíš bez oken. Zbyla z ní ovšem jenom pravá stěna. Destrukcí otevřený labyrint nevypadá nijak obtížně, jenže potmě a po podivné přípravě to mohlo být jinačí.

Labyrint v Nekromanteiu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Labyrint v Nekromanteiu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Třetí brána labyrintu a průhled do Hádova chrámu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Třetí brána labyrintu a průhled do Hádova chrámu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hlavní svatyně v Nekromanteiu, přízemí Hádova chrámu z nadhledu patra na úrovni kostela. Kredit: Evilemperorzorg, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hlavní svatyně v Nekromanteiu, přízemí Hádova chrámu z nadhledu patra na úrovni kostela. Kredit: Evilemperorzorg, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jsou zde tři brány v navzájem různých úhlech. Zdi labyrintu působí velice starobyle, jenže brány měly oblouky, v poslední bráně při vstupu do Hádova chrámu se dokonce jeden zachoval celý, takže zase tak moc staré to být nemůže. Je to z helénistické doby, oblouk byl tehdy v řeckém prostoru docela novinka, jakou bychom tady málem na kraji světa ani nečekali.

 

Jelikož část zdí už nestojí, tak nejdeme potmě a máme výhled. Pohled na stratigrafii docela zaujme – a brzy to bude ještě divočejší. Kostelík sv. Jana sice stojí podle očekávání nahoře, nad archaizující architekturou z helénistické doby, zato přímo nad antickým oltářem odkrytého Hádova chrámu jej drží betonové patro zbudované kvůli výkopům. Zvlášť dobře patrné je to při pohledu z vyššího patra.


Hádův chrám a přilehlé místnosti

Třetí branou labyrintu vcházíme do „Centrální svatyně“, což je opatrnické označení pro Hádův chrám. Kolem, po obou stranách chrámu, jsou místnosti pro obětiny.

Hádův chrám v Nekromanteiu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hádův chrám v Nekromanteiu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hádův oltář. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hádův oltář. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Chrámem můžeme projít až k Hádovu oltáři. V blízkosti oltáře je řada kamenných štěrbin, prý sloužily při úlitbě krve černých ovcí, která jimi tekla o patro níž, do podzemí chrámu.

Štěrbiny na úlitby ovčí krve v blízkosti oltáře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Štěrbiny na úlitby ovčí krve v blízkosti oltáře. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověné pláty v hlavní svatyni v Nekromanteiu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Olověné pláty v hlavní svatyni v Nekromanteiu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Bronzová ozubená kolečka z Nekromanteia, 3. století před n. l. Snad součást mechanismu na zjevování duší. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Bronzová ozubená kolečka z Nekromanteia, 3. století před n. l. Snad součást mechanismu na zjevování duší. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vedle oltáře leží několik docela těžkých olověných plátů s otvory. Analogie neznám, rozumný výklad také ne. (Na závaží je to moc široké a tenké. Že by nějaké „průchodky“, ať už rituálního nebo technického charakteru?)

 

Ještě větší záhadou jsou nálezy z prostoru hned za zdí chrámu. Například kamenná závaží, kolem 20 kg. Podle jednoho výkladu to byla protizávaží na kladce, součást mechanismu sloužícího k vyjevování duší mrtvých. Podle jiného prý závaží vojenského katapultu (mohla tam taky spadnout seshora). Těžko říct. Našlo se zde i několik bronzových ozubených koleček, velkých 7 až 10 cm, a jakýchsi kruhových patek („modioli“) s otvory, možná pro šrouby nebo vruty. Ta kolečka jsou v Archeologickém muzeu v Ioannině popsána jako součást mechanismu k vyjevování duší mrtvých, z 3. století před n. l. Podle jiného výkladu jsou přinejmenším ty kruhové patky součásti katapultů.

Než sestoupíme do podzemí, tak se ještě porozhlédneme po sousedních místnostech, sloužily pro obětiny.

Místnost pro obětní dary. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Místnost pro obětní dary. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Druhá místnost pro obětiny. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Druhá místnost pro obětiny. Kredit: Jean Housen, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Mohutné zdi na první pohled vypadají jako cosi mezi megalitickým „kyklopským“ zdivem mykénské doby a polygonálním zdivem z 6. století před n. l. Je to ovšem raně helénistické, většinou z konce 4. století před n. l. Prostě záměrné retro, mající navodit notně archaickou atmosféru. (Podle jiného výkladu to mělo sloužit jako důkladná a přitom zdobná pevnost, což by ale moc neladilo s všudypřítomnou podsvětní výbavou.)


V podzemí Hádova chrámu

Po novodobé kovové konstrukci můžeme sestoupit do podzemí chrámu. To původně přístupné nebylo. Díky instalovanému osvětlení nad sebou překvapivě vidíme klenbu, z raně helénistické doby. Nese chrám nad ní, který vypadá mnohem archaičtěji, stejně jako k němu přilehlé místnosti pro obětní dary. Pohled na stratigrafii je docela šokantní, jako kdyby tu čas místy běžel naopak, což je samozřejmě optický klam ne zcela obvyklých stavebních stylů, nejspíše záměrný, iluze obrácené časové perspektivy.

Podlahou podzemní hádovské síně je holá přírodní skála. To koresponduje s antickým zvykem ponechávat v centrech významných chrámů kus původní skály. Celé podzemí je krom klenby povahy skalní, nejspíš vzniklo rozšířením přirozené podzemní prostory. V době nálezu zde ovšem byla mohutná vrstva vyschlé krve obětních zvířat! Vždyť se sem shora lila po staletí. Na případné čichové vjemy v okolí raději nemyslet.

Podzemí svatyně. Kredit: Dionysisa303, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Podzemí svatyně. Kredit: Dionysisa303, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
„Jitrnicovité“ obrazce vyryté do skály v čele podzemního prostoru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
„Jitrnicovité“ obrazce vyryté do skály v čele podzemního prostoru. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

V průčelí podzemního sálu, tedy v místech pod Hádovým oltářem, který je o patro výše, jsou dobře patrné obrazce vyryté do skály. Jsou to „jitrnicovité“ struktury, jaké potkáváme většinou v rané době bronzové (viz článek Petroglyfy kykladské rané doby bronzové), ale vyskytují se přinejmenším od neolitu až po ranou antiku. Lze mít vážné podezření, že nejsou helénistickou imitací výtvoru prastarých časů, nýbrž reliktem dávné výzdoby kultovního místa, které bylo později rozšířeno ve stylu řeckého chrámového komplexu, obestaveno onou anachronickou architekturou.

 

Jsme na správním místě?

O existenci Nekromanteia u Efyry na tomto pahorku není pochyb, o správné identifikaci právě popsaných zbytků staveb však ano.

Výše představený areál vykopal v letech 1958-1964 Sotirios Dakaris, veden antickými literárními prameny, nálezy chtonických artefaktů v okolí, blízkostí ruin Efyry a možností, že kostelík sv. Jana měl přeznačit pohanské místo. Objev se stal slavným a v dobovém duchu 60. let se s ním spojila řada extravagantních představ, občas čerpaných i z méně hodnověrných vrstev pozdně antické záhadologické literatury. Například drogové extáze a létající kněz Hádův, tu jako následek extáze, tu pomocí mechanického jeřábu.


Skepticky zareagovali někteří němečtí a američtí archeologové, podle nichž šlo o selské panství, dodatečně opevněné a opatřené katapulty. Prostě z extrému do extrému. Je také možné, že řešení problému je v časové následnosti, diachronii. Třeba to v dávných dobách bylo hádovské kultovní místo skoro bez staveb, jenom s nějakou jeskyňkou, kterou v helénistické době zabudovali do rozsáhlejšího areálu – který mohl být později různě využíván, zvláště po ztrátě původní slávy následkem vypálení od Římanů. Těžko říct.


Vykopávky pokračovaly, prováděla je např. Univerzita v Ioannině. Pochybovače moc nepřesvědčily, zatímco zastánce původní identifikace utvrdily. Nálezy odtud, včetně už Dakarisových, vystavuje Archeologické muzeum v Ioannině. Kolem roku 2014 prodělal areál opravy, asi hlavně zabezpečující. Nakolik lze soudit z fotek a svědectví návštěvníků, tak v něm ukazují v zásadě totéž jako dřív.

 

Zkušenosti z Nekromanteia

Obě návštěvy tohoto místa mám spojené se zvláštními pocity, a to jsem nežádal o věštbu ani nepotkal žádné duše mrtvých. Cestou z Kanallaki nás překvapila zelená krajina, v Řecku jinak dost nezvyklá. Dokonce s množstvím kapradí. Nepůsobila až tak chmurně, jak ji líčí antičtí autoři, ale nepřipadal jsem si jako v Řecku, spíš nějak obecně balkánsky. Na Acherontu vládlo příjemné léto, přesto nikdo neměl chuť cákat se zrovna v podsvětní řece.


V areálu samotném nás hlídač varoval, abychom nechodili mimo cestu, ba i chodníčkem k labyrintu šli opatrně, a to kvůli jedovatým hadům! Růžkatých zmijí je prý tuze moc a nevědí si s nimi rady. (Na rozdíl od třeba Efesu neměli odchytávače hadů.) Vchod do podzemních prostor naštěstí hlídala jenom rosnička.


Podruhé to bylo najatým autobusem s hordou studentů. Hadi se evidentně rozprchli. Zato cedule Parking Nekromanteion, u níž zastavila prastará Karosa, probouzela černý humor (jako nyní nápis ONLY EXIT na letištích, v Praze doplněný polopatickým varováním no way back).

 

Literatura

Homér: Odysseia. Přeložil Vladimír Šrámek. Praha: Plzák 1945. Reedice: Praha: Naše vojsko 1987.

Oficiální stránky archeologického areálu Nekromanteion of Acheron:

Description, History

Kategorie Nekromaniteion of Ephyra na Wikimedia Commons.

Fotogalerie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons:

Hádés https://commons.wikimedia.org/wiki/User:Zde/Hades, Persefoné



Poznámka redakce: Možnost diskutovat k článku se po týdnu uzavírá, protože to neumíme jinak, odpověď autora na příspěvek  "Hérodotos – Periandros",  připojujeme tímto dodatkem k článku:

 

Věštírna se používala už před 6. stoletím před n. l., Hérodotův popis se týká 6. a jeho text pochází z 5. století před n. l. Hérodotos však stran věštírny nepopisuje víc, než jsem v článku citoval a referoval. Vandenbergovo dílo je (slušně řečeno) „literární licence“, to už tak bohužel bývá. Kontroloval jsem to v řeckém textu Hérodota, jestli český překlad něco nevynechal, to se taky stává, tentokrát ne. V roli nabádání k opatrnosti stran důvěry v sekundární „prameny“ ocituji celý dotyčný odstavec Hérodota (V,92 v překladu J. Šonka, Praha, Academia 2004):
„Když totiž poslal poselstvo k Thesprótům nad řekou Acherontem, aby se pomocí vzývání mrtvých dověděl, kde je uložen poklad přítelem svěřený, odpověděla Melissa, která se zjevila, že mu neoznačí ani neodpoví, na kterém místě je svěřený poklad uložen, protože je jí zima, neboť je nahá. K ničemu prý jí nejsou oděvy, které byly pohřbeny spolu s ní, protože nebyly spáleny. Důkazem toho, že mluví pravdu, je prý to, že Periandros vložil chleby do studené pece. – Když tohle Periandrovi oznámili, považoval to za spolehlivé znamení, neboť souložil s Melissou, když již byla mrtvá. Dal ihned veřejně vyhlásit, aby všechny korintské ženy přišly do chrámu Héřina. Ženy přišly jakoby ke slavnosti, každá oděna co nejsvátečněji. Periandros však postavil do zálohy své kopiníky a dal je všechny do jedné vysvléci bez ohledu na to, zda byly svobodnými občankami či služebnicemi, šaty dal snést do jámy a spálit je, modle se při tom k Melisse. Po tomto činu znovu poslal k Thesprótům a stín Melissin mu označil místo, na které uložila svěřený poklad.“
Philipp Vandenberg to referuje ve stylu rádia Jerevan, i když nemohu vyloučit, že nějakou část těch zábavných ozdob přebírá třeba už z pozdně antické záhadologické literatury. Podle legendy u pozdějších řeckých autorů Periandros onu Melissu v těhotenství zabil a pak s ní souložil, ale to se věštírny netýká. Byl to kruťák a zrůda po všech stránkách, napřed populistický a pak totalitní politik.


Datum: 30.11.2021
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz