Olympijské hry a jejich proměny  
Soupis olympijských disciplín v klasické době. Způsob ustanovování a proměny disciplín od archaické doby po římskou. Héřiny hry pro dívky. Úbory olympioniků a olympioniček. Racionalistická kritika her. Představuje se trenér Ikkos.

Popis Olympie jakožto posvátného místa (viz článek Olympie) by měl být doplněn vylíčením olympijských her v antických časech, jak se proměňovaly a co zajímavého se při nich dělo. Začneme textem unikátního papyru se soupisem vítězů a disciplín, pak nám bude průvodcem Pausaniův cestopis, ale ocitujeme si taky ostrou kritiku zdejšího náboženského sportu a zmíníme se i o nejslavnějším trenérovi.

První olympiáda řeckého datačního cyklu odpovídá našemu roku 776 před n. l. Možná je to stáří o nějaká desetiletí přehnané, leč nebuďme malicherní, vždyť podle legendy u Pausánia zde jsou hry odnepaměti. Založil je přímo Zeus, po svém vítězství nad Kronem; později tu prý mytický král Pelops „vykonal mnohem velkolepější závod ke cti Dia, než byly ty za dřívějších lidí“. Navíc je důraz na koncept založení zčásti až latinský problém (fundatio, jako kdyby nemohlo nic fungovat bez instituce stojící na fundamentu). Starobylost a mytické ukotvení však byly důležité i pro Řeky. Projevuje se to v oblíbených sporech o to, zda jsou starší hry olympijské nebo pythijské hry v Delfách (viz článek Delfy – nejstarší vrstvy kultu). Na straně Olympie je ono trochu nadsazené číslo v letopisech a zmíněné mýty, na straně Delf pádný argument, že vítězové v Olympii jsou obvykle věnčeni vavřínem a dostávají palmový list, což jsou atributy Apollóna, vládce Delf.


Disciplíny podle Papyru z Oxyrhynchu 222

V Egyptě se našel řecky psaný papyrus z 3. století n. l. (z pokročilé římské doby) s čitelným soupisem olympijských vítězů v době 75. až 78. a 81. až 83. olympiády, tedy z let 480 až 448 před n. l. Jména vítězů nikomu nic neříkala už ani v době napsání papyru, ale výčet disciplín, ve kterých zvítězili, nás může zajímat ještě v naší době. Uvedeno je jich 13, spíše deset a tři: běh na stadion, zápas, box, běh na dva stadiony, dolichos (dlouhý běh), pentahlon, pankration, běh hoplitů ve zbroji, závod čtyřspřeží, jízda na koni. První tři disciplíny jsou uvedeny zvlášť pro muže a zvlášť pro chlapce, hry měly také dorosteneckou kategorii.

Startovní bloky stadionu v Olympii, 6. až 4. století před n. l. Kredit: Ed Siasoco (aka SC Fiasco), Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Startovní bloky stadionu v Olympii, 6. až 4. století před n. l. Kredit: Ed Siasoco (aka SC Fiasco), Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Část papyru 1185 (Papyrus Oxyrhynchus 222) z 3. století n. l. Seznam olympijských vítězů a disciplín. British Library. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.
Část papyru 1185 (Papyrus Oxyrhynchus 222) z 3. století n. l. Seznam olympijských vítězů a disciplín. British Library. Kredit: Wikimedia Commons. Public domain.

Běh je jasný. Slovy „na stadion“ se míní délka dráhy stadionu (stadia, řecky je rodu středního), což v Olympii té doby bylo něco mezi 176 a 180 m, jak kdy. Jelikož není uvedena žádná specifikace, tak se snad myslí normální běh, sprint, bez dalších záludností. Záludnosti mohly spočívat třeba v hlubokém písku, to leckde byla extra disciplína. Podobně jasný je i běh na dvojnásobnou vzdálenost. „Dlouhý běh“ obnášel přibližně 2 km. Bývala i disciplína běhu na 25 km, ale o té zde není řeč. Některé disciplíny je asi dobré trochu okomentovat.

Pentahlos, tedy pětiboj, byl velice slavenou kombinací. Většinou obnášel běh (nejspíš na 1 stadion), hod diskem, hod oštěpem, skok do dálky a zápas.

Diskobolos. Římská mramorová kopie Myrónovy bronzové sochy z let 460 až 450 před n. l. British Museum 1805,0703.43. Kredit: Steve F-E-Cameron, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Diskobolos. Římská mramorová kopie Myrónovy bronzové sochy z let 460 až 450 před n. l. British Museum 1805,0703.43. Kredit: Steve F-E-Cameron, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.
Bronzový disk z Olympie, 6. až 5. stol. př. n. l. – a kamenné skokanské závaží z 5. stol. před n. l., nalezené v posvátném okrsku Olympie (Altis). Muzeum olympijských her v Olympii. Kredit: Davide Mauro, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Bronzový disk z Olympie, 6. až 5. stol. př. n. l. – a kamenné skokanské závaží z 5. stol. před n. l., nalezené v posvátném okrsku Olympie (Altis). Muzeum olympijských her v Olympii. Kredit: Davide Mauro, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Při skoku do dálky atlet využíval také principu akce a reakce. V každé ruce měl závaží o hmotnosti několika kg, jimiž pohyboval v protisměru a v závěru skoku je odhodil dozadu. Mohli tak skákat o něco málo dál a bylo to náročnější na synchronizaci pohybů.

Skok do dálky. Pod skokanem jsou kolíky, označují předchozí skoky nebo skoky jiných. Vpravo ho pobízí trenér (oblečený). Řecká černofigurová malba na atickém kylixu pro etruské prostředí, 540 před. n. l. British Museum. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Skok do dálky. Pod skokanem jsou kolíky, označují předchozí skoky nebo skoky jiných. Vpravo ho pobízí trenér (oblečený). Řecká černofigurová malba na atickém kylixu pro etruské prostředí, 540 před. n. l. British Museum. Kredit: Carole Raddato, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Pankration. Zápasník vpravo se chystá vydloubnout soupeři oko, rozhodčí se ho za tento faul chystá udeřit. Červenofigurová malba na atickém kylixu, 490-480 před. n. l. British Museum, GR 1850.3-2.2 (Cat. Vases E 78). Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Pankration. Zápasník vpravo se chystá vydloubnout soupeři oko, rozhodčí se ho za tento faul chystá udeřit. Červenofigurová malba na atickém kylixu, 490-480 před. n. l. British Museum, GR 1850.3-2.2 (Cat. Vases E 78). Kredit: Marie-Lan Nguyen, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

Zápas prý v Olympii končil, když vítěz donutil poraženého dotknout se třikrát kolenem země. Zakázané byly údery, kousání, škrábání, rdoušení a útok na oči a pohlaví. Zápasníci byli notně naolejovaní, takže těla klouzala.

Pankration bylo obávanou disciplínou, něco na způsob zápasu bez většiny jeho omezení. Byla to spíše vojenská bojová a velice drastická záležitost.


Běh hoplitů ve zbroji je méně drastická vojenská disciplína, ale zkuste běhat ve výstroji těžkooděnce ověšeného výzbrojí, ještě k tomu třeba hlubokým pískem. Často se z toho vynechávaly ty zbraně, asi aby se nezačalo válčit. Někdy se to zjednodušovalo na běh „jen“ s přilbou a kruhovým štítem na normální dráze.


Koně Řekové milovali a závod spřežení byl cosi jako formule 1 v antickém provedení; v Olympii navíc souvisí se zakladatelským mýtem o Pelopovu závodu s Oinomaem. Hippodrom se nacházel na velké rovné ploše jižně od stadionu a vedl rovnoběžně s ním. Jeho přesná poloha není známa, protože jej ve středověku po pádu pobřežní hráze odplavila řeka Alfeios.


Proměny olympijských disciplín podle Pausánia

Pausaniův zbožně vlastenecký cestopis z 2. století n. l. věnuje olympijským hrám hodně místa. Těžko určit, kde přechází od téměř obrozenecky působících mýtů k reálné historii. Každopádně je až dojemné, jak zavádění nových disciplín zdůvodňuje rozpomínáním na jakousi původní a správnou podobu her. Mýtus se u něho snoubí s historií a s přesným popisem staveb naprosto půvabně (V,8,5n): „Ale lidé již zapomněli na staré uspořádání a jen ponenáhlu se na ně rozpomínali, a kdykoli se na něco rozpomněli, připojili to k závodu.“

Búletérion (radnice) v Olympii, 6. až 4. století před n. l. Kredit: Matěj Baťha, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Búletérion (radnice) v Olympii, 6. až 4. století před n. l. Kredit: Matěj Baťha, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Sedadla (hexedra) rozhodčích u stadionu v Olympii, 5. nebo 4. století před n. l. Kredit: troy mckaskle, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Sedadla (hexedra) rozhodčích u stadionu v Olympii, 5. nebo 4. století před n. l. Kredit: troy mckaskle, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

Každá disciplína se zavádí tím, že je vypsána odměna, samozřejmě ne finanční, nýbrž symbolická. Nejprve to prý bylo za běh. Pak od 14. olympiády (bylo by to od roku 724 před n. l.) za diaulos, tedy hru na dvojitou flétnu. Jmenuje vítěze, popisuje lokality jejich hrobů.

Při 18. olympiádě se rozpomněli na pentathlon a zápas (…) V 23. olympiádě (608 před n. l.) připojili odměny za box (…) Při 25. olympiádě přijali běh dospělých koní. Pak (648 před n. l.) přijali ke hrám pankration a závody na koních.“

Boxeři a trenér. Boxer vpravo se vzdává zvednutím prstu. Jeho soupeř přesto pokračuje, proto ho rozhodčí vlevo odstrkuje dlouhou tyčí. Červenofigurová malba na atické amfoře, 510-500 před. n. l. Staatliche Antikensammlungen München, 1538 (= J 578). Kredit: MatthiasKabel, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Boxeři a trenér. Boxer vpravo se vzdává zvednutím prstu. Jeho soupeř přesto pokračuje, proto ho rozhodčí vlevo odstrkuje dlouhou tyčí. Červenofigurová malba na atické amfoře, 510-500 před. n. l. Staatliche Antikensammlungen München, 1538 (= J 578). Kredit: MatthiasKabel, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.

 

Pokud jde o závody chlapců, nesahá paměť o nich do nejstarších dob (…) Odměny chlapcům za běh a zápas byly zavedeny při 37. olympiádě (roku 632).“ Pak „povolali chlapce boxery“.


Běh ozbrojenců byl přibrán při 65. olympiádě (roku 520), podle mého mínění jako cvičení pro válku.“ Popisuje i méně obvyklé disciplíny, jako „běh dvou dospělých koní“. Hodně zvláštně dnes působí „běh vedle klisny“.

Půvabně působí toto zdůvodnění (V,8,10): „Při 99. olympiádě (roku 384) se jim zalíbilo závodit vozy taženými hříbaty.“ Jiný z hříběcích závodů vyhrála žena, jmenovala se Belístiché.


Občas se některé disciplíny taky rušily, někdy z dost kuriózních důvodů (V,9,1): „V Olympii byly některé závody také zrušeny, poněvadž Éliďané přišli na to, že je není třeba provádět (…) Éliďanům se už nikdy nelíbilo, aby chlapci podstupovali pentahlon.“ Asi se předtím špatně rozpomněli. Naopak byl zaveden závod čtyřkolých vozů a klusáků. A zrušený „závod se spřežením mezků (apéné) ani nepochází ze staré doby, ani nebyl pěkný na pohled, vždyť nad tímto druhem zvířat spočívá v zemi Éliďanů kletba.“


Pausaniás popisuje i průběh závodů v jeho době (V,9,3). Vždy se obětuje bohu, zde samozřejmě Diovi, za každou disciplínu, v níž se pak závodí. Napřed závodí jenom lidé, pak teprve i s koňmi, což prý bylo takto rozděleno roku 472 před n. l.


Měnil se i způsob organizace her. Už před začátkem klasické doby tím byli pověřováni dva vylosovaní z občanů Élidy. Později ustanovili devět soudců, nejspíš rozhodčích.

Notně dál (V,21,1n) najdeme i popis pokut za podvody. Prvního se prý dopustil (roku 388 před n. l.) jistý zápasník, který podplatil soupeře. Zápasníci v tom vůbec jeli podezřele často. Pausaniovi to vadí hlavně jako „neúcta k bohu“.


Héřiny hry a úbory olympioniček

Při popisu Héřina chrámu zmiňuje Pausaniás také dívčí závod (V,16,2n), k němuž muži neměli přístup ani jako diváci. Má jiné věkové kategorie: dětskou, dospívajících a dospělých dívek. „Mají rozpuštěné vlasy, chitón sahá poněkud nad kolena a pravé rameno ukazují až po prsa. Dráha pro běh je pro ně zkrácena o šestinu. Vítězným závodnicím dávají olivové věnce a kus masa z krávy obětované Héře, smí též věnovat do chrámu svou podobiznu.“

Bronzová figurka běžící dívky při Héřiných hrách. Spartská práce, 520-500 př. n. l., nalezeno v Prizrenu, Srbsko. British Museum. Kredit: Caeciliusinhorto, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Bronzová figurka běžící dívky při Héřiných hrách. Spartská práce, 520-500 př. n. l., nalezeno v Prizrenu, Srbsko. British Museum. Kredit: Caeciliusinhorto, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Spartská dívka při závodu v běhu, před rokem 450 před n. l. Sádrový odlitek. Galerie antického umění v Hostinném. Originál je ve Vatikánském muzeu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Spartská dívka při závodu v běhu, před rokem 450 před n. l. Sádrový odlitek. Galerie antického umění v Hostinném. Originál je ve Vatikánském muzeu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

O Héřiných hrách sice máme mnohem méně zpráv, leč právě úbor závodnic, šlo o běh, zaujal řadu antických autorů. Byl prý odvozen z oděvu spartských dívek. Tedy jednoduchý chitón, dost krátký, něco jako letní šaty přepásané poměrně vysoko. Přinejmenším Sparťanky šly ovšem ještě dál, jejich chitón skrýval pouze levé ňadro, zato pravé odhaloval. V dobách před odvážným Praxitelovým sochařským aktem Afrodíty (v pokročilém 4. století před n. l.) patřila zobrazení těchto atletek mezi nečetné případy, krom hetér, kdy se ukazovalo poodhalené ženské poprsí. Přitom nejstarší taková zobrazení pocházejí z 6. století před n. l., tedy z doby, kdy hry jsou ještě plně součástí náboženství. (Etruské dámy to měly skoro opačně. Na fresce, která je zobrazuje při hře podobné házené, jsou oděny dost spoře, zato s důkladnými sportovními podprsenkami. Prý to souviselo s odlišnými proporcemi vyvinutějších etruských matron ve srovnání se spartskými dívkami.)


U většiny mužských a chlapeckých disciplín byl úbor velice jednoduchý, totiž žádný. Vozataj ovšem měl široký pás, širší než dneska v autě, a postupem doby býval i víc oděný. Ženy tam (až na naprosté výjimky) nesměly.


Xenofanova kritika významu her

Antičtí autoři jsou hrami většinou nadšeni a kritizují jen nepoctivé výstřelky. Slavné bývaly například Olympijské ódy, dílo lyrika Pindara (v raném 5. století před n. l.), kterého Platón obliboval nejvíc ze všech básníků. Dokonce i typičtí intelektuálové hry nejen opěvují, ale někteří se jich taky účastní. Přesto se zachovala i velice ostrá kritika her jako takových. Napsal ji už v 6. století před n. l. Xenofanés (zlomek B 2 v překladu Karla Svobody):


Jestliže rychlostí nohou kdos ve hrách vítězství získal / anebo pentathlem tam, kde Diův posvátný háj / u Písu v Olympii se prostírá, nebo snad v křížku, / vyhrál-li pěstní boj za četných bolestných ran, / nebo ten strašný zápas, jenž pankration se zve; / snad by v něm občanů zrak slavného hrdinu zřel, / snad by i při slavnostech on čestné obdržel křeslo, / snad by ho živit dal na vlastní útraty stát, / snad by mu dal též dar, jenž by mu byl památkou vzácnou; / že by to snad měl i ten, kdo koně řídit umí. / Není však toho hoden jak já! Neb nad sílu mužů / lepší i nad koní běh je naší moudrosti dar. / Avšak o této věci se soudívá nadmíru slepě, / je to však zvrácená věc, sílu i nad moudrost klást (...)“


Typický Xenofanés. Sepsuje všechno, na čem si lid zakládá, a ještě se pochválí. Je to ovšem třeba chápat jako dílo jednoho z mála satiriků mezi filosofy, on si dělá srandu. Jenže z posvátných her. Zní to sice jako kritika role vrcholového sportu z pera intelektuála nebo ekonoma, a podobný obsah v tom může být taky, ale kontext je úplně jiný. V celé té básni to jde dohromady s kritikou lidového náboženství a s představením racionálního boha, kterého vymyslel. Vždyť tohle napsal v době, kdy hry byly plně součástí náboženství. Rouhal se tedy taky onomu náboženství, což o desítky veršů dál učiní naprosto výslovně, označí je za nemravné a nerozumné.

Už v Xenofanově době bývala symbolická odměna vítězů doplňována materiálnější odměnou od jejich mateřských obcí. Mnohem později, dávno po vydělení sportu z náboženství, se v některých vrstvách sport stane kvazi-náboženským fenoménem. Pak taková xenofanovská kritika dostane jiný kontext.


Chudák trenér Ikkos

Novodobá literatura hojně opěvuje jistého Ikka, původem z Tarentu v řecké jižní Itálii. Žil v 5. století před n. l., jeho působení lze spojovat s postupujícím oddělením sportu od náboženství. Byl to výtečný atlet, dokonce olympijský vítěz v pětiboji, pak slavný trenér. Postupným nabalováním slávy to posmrtně dotáhl až na lékaře a taky na filosofa. Není od věci ocitovat veškeré původní prameny, jen s vynecháním duplicit, abychom viděli, jak to chodí. Rozpatlávám to tady proto, že je to všeobecně varovný příklad. (Podle „kritické“ edice Diels-Kranz, Berlin 19516, Zürich-Hildesheim 1989, tradiční autority v oboru předsokratiků.)


Nejstarší dvě svědectví o Ikkovi najdeme v Platónových dialozích, tedy se zpožděním jednoho století. Líčí ho trochu ironicky, ale celkem jednoznačně jako atleta a trenéra:


Platón, Zákony VIII, 840a: „Což z doslechu nevíme o Ikkovi z Tarentu, co podnikal kvůli závodu v Olympii i kvůli dalším závodům? Z touhy po vítězství v nich si osvojil potřebnou schopnost a s ní spojené vědomí, mužnost v duši, jak se říká. Po celou dobu svého vrcholného cvičení (askésis) se ani nedotknul žádné ženy, ba ani kluka.“

Platón, Prótagorás 316d: „Sofistické umění je podle mého mínění staré, ale ti, kdo se jím ve starém věku zabývali, je ze strachu před nenávistí s ním spojenou zastírali a zakrývali jinými uměními. Jedni básnictvím (…) Někteří, jak jsem slyšel, i gymnastikou, jako Ikkos z Tarentu.“


Podle Platóna tedy Ikkos krom své sexuální střídmosti před závodem někdy taky nějak řečňoval, což je docela možné, když pak byl trenér. Už samo přiznání tréninku nebývala samozřejmost. Traduje se, že kterýsi vítěz v běhu promluvil o tom, jak dlouho a pracně trénoval, aby mu lidé nezáviděli snadno nabytou slávu. Tak mu věnec sebrali, prý aby nezasmrádnul od potu. Za jiných okolností se Řekové potu neštítili. Měl běhat pro radost a z úcty k bohům. Dórské prostředí však bylo k námaze a práci otevřenější, občas se mohla přiznávat.

Gymnasion v Olympii, 4. až 2. století n. l. Kredit: Joanbanjo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Gymnasion v Olympii, 4. až 2. století n. l. Kredit: Joanbanjo, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Atleti s cenami za vítězství, podlahová mozaika z římské doby. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Tkoletsis, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Atleti s cenami za vítězství, podlahová mozaika z římské doby. Archeologické muzeum v Olympii. Kredit: Tkoletsis, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Věcně a stručně referuje Pausaniás (Cesta po Řecku VI, 10, 5):

Tarenťan Ikkos, syn Nikolaidův, získal olympijský věnec za pětiboj a později se prý stal nejlepším cvičitelem své doby.“

Stephanos z Byzantia, autor zeměpisného slovníku v 6. století n. l. píše:

Ikkos z Tarentu, lékař v 75. olympiádě (480 až 476 před n. l.). Platón ho zmiňuje v dialogu Prótagorás.“

Arcibiskup Eustathios, byzantský komentátor Homéra v 12. století, referuje volněji:


Ikkos je vlastní jméno moudrého lékaře z Rhégia, díky němuž máme úsloví Ikkův oběd, totiž pro střídmost jeho života.“

Novinkou byzantských pramenů je, že už jde o lékaře. Že by si to Platón neodpustil zapracovat a ani Pausaniás nezmínil? Spíše jde o dodatečnou úvahu z úsloví o střídmosti Ikkova jídla. Atlet a trenér se určitě neodbýval, ale nejspíš se ani nepřežíral a nechlastal, jedl zdravě.


A jak se Ikkos dostal do dějin filosofie? Ony dvě zmínky u Platóna by k tomu nestačily. Pojistil mu to Jamblichos, novoplatónský filosof a theurg kolem roku 300 n. l., a to krajně stručně: „Ikkos“. Je to jen jméno v dlouhém katalogu pythagorejců ve svatopisu O pythagorejském životě, psaném skoro 9 století po Pythagorovi a 8 po Ikkovi. Ten soupis pythagorejců ovšem zahrnuje každého, kdo kdy slyšel o někom, kdo byl v jižní Itálii. Hlavním důvodem pro zařazení Ikka je nejspíš jeho cvičení a střídmost. Jamblichovi se musela líbit Ikkova askésis (cvičení), v Řecku vzácná, tak z něho udělal pythagorejce, a tím pádem filosofa. Nechuť k jídlu a sexu někteří novoplatonici cenili jako projevy odtělesnění. Mnohé vlivné edice v 19. i 20. století takové pochopení Ikka nekriticky převzaly a zařadily ho do standardního soupisu předsokratiků. Ikkos to definitivně dotáhnul na doktora a filosofa, ale taky na pitomce. Nic z toho si nejspíš nezasloužil, asi to byl dobrý atlet a trenér.


Literatura

Pausaniás: Cesta po Řecku I. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1973, s. 376-425.

Datum: 15.02.2022
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz