Příběh o Pelopově lopatce ve smyslu patřičné kosti je dost zamotaný, neboť propojuje velice různé časové roviny, témata i žánry literárních zdrojů – až po problémy se subfosilním nebo fosilním pozůstatkem nějakého slona nebo spíš dinosaura. V mýtech je Pelops líčen jako padouch nebo hrdina, střídavě nebo současně. Podobně víceznačné jsou i další „reálie“, včetně problémů s jeho tělesnou integritou. Především jde o tu pohřbenou obří lopatku, která se prý ztratila; v jiných verzích zase o jeho rameno, o něž měl přijít už za života, a to v raném věku. Jádro příběhu o jeho hrdinském podvodném vítězství v závodě o Hippodameiu (Hippodamii) v Olympii jsem vylíčil v článku Olympie, stejně jako základní strukturu tamního posvátného okrsku.

Ještě k Pelopovi a jeho záhrobní svatyni

Řecký posvátný okrsek v Olympii převrstvil mnohem starší kultovní místo. V době krátce před stavbou prvních velkých chrámů se v Řecku vzedmul kult hrdinů a jejich hrobek. V centru okrsku, mezi slavnými řeckými chrámy Dia a Héry, se nachází žalostné zbytky Pelopeia, tedy Pelopova památníku. Bohužel z něj do našich časů mnoho nezůstalo, krom obětin v podzemí, darovaných „Pelopovi do jámy“.

Zbytky Pelopeia v Olympii. V pozadí je chrám Héry. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Vozataj nalezený v Pelopeiu v Olympii. Řecký drobný bronz v geometrickém stylu, 9. nebo 8. století před n. l. Altes Mueseum Berlin. Kredit: Gary Todd, Wikimedia Commons. Licence CC 1.0.

Úhlavní stavba Pelopova kultu stála na místě mnohem starší hrobky, kterou v antice nešlo přehlédnout. Byl zde tumulus z rané doby bronzové, tedy předřecký, raně heladský, 2500 před n. l. V průběhu antiky se vynořila řada legend o dalších pradávných, božských nebo jinak nadlidských souvislostech Pelopa. Toto klubko příběhů pak vzbudilo zájem novodobých akademiků i záhadologů.

Putování kosti

Pelopův příběh popsal už v 5. století před n. l. básník Pindaros v 1. Olympijské ódě. Přehlednější je však souvislý a relativně rozumný výklad, který v polovině 2. století n. l. podal Pausaniás, a to v článku Pověsti o Pelopových ostatcích, v obsáhlém díle Cesta po Řecku (V,13):

„Uvnitř Altidy [posvátného okrsku v Olympii] má Pelops též oddělený okrsek. Pelops je Éliďany ctěn o tolik více nad [ostaní] héróy v Olympii, o kolik je Zeus nad ostatními bohy. (…) Toto místo prý zasvětil Pelopovi Héraklés, také on byl totiž čtvrtý potomek Pelopův. Dále se vypráví, že obětoval Pelopovi do jámy (…) Vypráví se i toto:

Když se protahovala válka s Íliem [Trójská válka], prohlásili kněží Řekům, že město nedobydou dříve, dokud nepřinesou Hérakleovy šípy a Pelopovu kost. Tak si prý do tábora obeslali Filoktéta a z Písy [tj. Olympie] jim byla dopravena z Pelopových kostí lopatka. Když se však vraceli domů, tak loď vezoucí Pelopovu kost ztroskotala v bouři u Euboie. Mnoho let po dobytí Ília prý onu kost vylovil Damarmenos, rybář z Eretrie [obec na ostrově Euboia, Evia], vrhnuv sítě do moře, a protože ho velice udivila její velikost, ukryl ji do písku. Nakonec prý se odebral do Delf otázat se, komu náleží, a co by s ní měl učinit. I stalo se prozřetelností boží, že právě tehdy bylo přítomno poselstvo Éliďanů prosících za nějaký prostředek proti moru. Pýthie jim tehdy nařídila, aby znovu získali Pelopovy kosti, Damarmenovi pak, aby odevzdal Éliďanům to, co nalezl. Když tak učinil, uctili ho Éliďané na oplátku různými dary, a jak Damarmena samého, tak i jeho potomky ustanovili za strážce kosti.

Tzv. Pelopův trůn, Yarikkaya, Manisa (Magnésia pod Sipylem), západní Turecko. Kredit: Mr. S. Solow, Wikimedia Commons. Free Art License.

Pelopova lopatka se ovšem až do mých dob nedochovala, jsouc podle mého mínění dlouho ukryta v půdě a k tomu po nemalou dobu ničena mořskou vodou. Stopy po Pelopově a Tantalově pobytu u nás [v západní Malé Asii] však lze dosud nalézt, jednak je to Tantalovo jezero po něm pojmenované a známý hrob, jednak Pelopův trůn na Sipylu, na vrcholu hory…“

Je otázkou, zda Řekové za Pelopovy pozůstatky považovali původní obsah hrobky z rané doby bronzové, nebo zda tam Pelopovy ostatky (nebo něco, co se za ně považovalo) přidali, navrstvili podobně jako stavbu. Spíš asi to první. Každopádně prý k ostatkům patřila také obří lopatka. Možná byla celá kostra notně velká. Hrdina i padouch to byl přece opravdu velký.

Podle Pausánia měla kost doplnit účinek Héraklových šípů. K tomu by se hodilo spíš rameno. V Pausaniově textu je však dál slovo ómoplaté (ὠμοπλάτη), které přednostně označuje lopatku, i když taky plec, rameno, dokonce i paži. Další tradice mluví o lopatce, velké ploché kosti. Je však možné, že víceznačnost klíčového slova zavdala podnět k větvení příběhu a propojení s legendou o Pelopovu rameni ze slonoviny, jak ještě uvidíme.

Obří pozůstatky bývají v egejském prostoru dost časté, většinu z nich lze rozumně vyložit jako fosilie. Nález eretrijského rybáře mohl být s Olympií a Pelopem spojen dodatečně. Podle Pausánia se tak stalo prostřednictvím delfské věštírny, i když podle něho se tím „lopatka“ vrátila na své původní místo v Olympii. Legenda o jejím lodním transportu v době trojské války ovšem mohla vzniknout jako dodatečný výklad původu vylovené kosti. Archeologové v hrobce žádné takové kosti nenašli a prý tam žádné nebyly už v Pausaniově době (Dardamenovi potomci na stráži kosti nějak selhali).

Pausaniás pocházel ze západní Malé Asie, takže to tam dobře znal. „Pelopův trůn“ dodnes stojí nedaleko města Manisa, což je bývalá řecká Magnésia pod Sipylem, 30 km SZ od Izmiru, bývalé Smyrny. Podle archeologů je to spíš oltář nebo sedadlo pro kamennou nebo dřevěnou sochu.

Pelopova problematická identita

Podle řeckých mýtů pocházel Pelops z Lýdie, byl synem tamního krále Tantala. Lýdové byli indoevropané anatolské větve, vzdálení příbuzní Chetitů. Umísťovat mytické hrdiny do časoprostorových souřadnic je ošidné, navíc kontexty nabízí hned několik časových horizontů. Nejstarším je hrobka v Olympii, která náleží k tzv. raně heladské (předřecké, každopádně dávno před-achájské) civilizaci; tedy alespoň jako stavba, zatímco přinejmenším část jejího obsahu mohla být mnohem starší, snad až druhohorní fosilie. Naopak Lýdové se v Malé Asii objevují až v pozdní době bronzové, i když na tomto území samozřejmě měli nějaké předchůdce. Z hlediska dodatečně utvářené konzistence řeckých mýtů by se Pelopův příběh mohl klást buď do období zrodu achájské (mykénské) civilizace ve střední době bronzové, nebo by se dal chápat v rámci řady násilností achájské pozdní doby bronzové. Každopádně Pelops není traktován jako achájský kolonista v západní Anatolii, ale naopak jako příchozí z Malé Asie na Peloponés. (Achájská kolonizace maloasijského pobřeží začala v pozdní době bronzové.) Určovat etnicitu mytických hrdinů je ještě ošidnější, o to víc v prostředí zrodu achájské kultury multikulturní amalgamací. (On je to zábavný problém i v případě praotce Čecha, a to nemáme hrobku.) Mýty, které jménem nějaké hrdinské postavy zdůvodňují pojmenování určité geografické nebo etnické jednotky, představují dost specifickou kategorii. Typické jsou spíše pro druhotná literární zpracování, dodatečné „mytologie“; pak ožívají v obrozeneckých lidových legendách a z nich se znovu dostávají i na pole literatury.

Abychom porozuměli potížím s Pelopovou fyzickou celistvostí, s nimiž pracují další verze příběhů, musíme si připomenout jeho děsivý zážitek z pokročilejšího dětství nebo raně pubertálního věku.

Tantalova zabijačka

Král Tantalos býval přítelem bohů, jenže zrádným. Při svých návštěvách Olympu jim kradl kdeco, což bohové nějakou dobu velkoryse přehlíželi. Tantalos si to vyložil jako jejich nevědomost a tupost – a připravil pro ně šílený test. Pozval je na hostinu pro změnu k sobě, zabil svého syna Pelopa, naporcoval ho jako řezník dobytče a upekl, podle jiné verze uvařil v kotli. Maso pak nabídnul bohům. Bohové jídlo odmítli a Tantala drsně potrestali. Podle jedné z verzí však byla Démétér zrovna natolik rozrušená žalem nad ztrátou své unesené dcery (Koré, Persefony, viz článek Eleusinská mystéria), že snědla část Pelopova ramene.

Kromě trestu pro Tantala se něco muselo udělat i s Pelopem. Klóthó, jedna z Moir, ta ze sudiček, která „načíná niť“, na Diův pokyn chlapce znovu oživila, a to opakováním Tantalova postupu v opačném pořadí. Posbírala části těla, vařila je v posvátném kotli a doplnila ramenem, které božský vynálezce Héfaistos vyrobil ze slonoviny. Analogii to má třeba v příběhu o tom, jak Apollón sestavil a pohřbil rozsápaného Dionýsa, takže může opět přicházet.

Rameno ze slonoviny a Pelopova krása

Pelops unáší Hypodameiu. Červenofigurová malba (Dinos Painter) na amfoře, Athénx, 420 až 410 před n. l. Archeologické muzeum v Arezzu, Itálie. Kredit: ArchaiOptix, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Doplnění Pelopova chybějícího ramene implantátem ze slonoviny zmiňuje i latinský básník Ovidius (Proměny VI.402-411). Je to ovšem básník s bohatou fantazií, od kritického pramene, dokonce i pro mýty, má žánr Proměn zvláště daleko. Jenže Ovidius (psal na přelomu letopočtů) Řecko docela zná a v řecké literatuře se dobře orientuje, i když se jí inspiruje velice svobodně. Je ovšem divné, že by se o použití slonoviny na obnovu Pelopa nezmínil Pausaniás. Hodilo by se mu to do kompozice. Vždyť citovanému článku Pověsti o Pelopových ostatcích u něho bezprostředně předchází Vyprávění o sloních klech, navazující na článek Slavná socha Diova v Olympii, protože ta byla zčásti ze slonoviny.

Důležitým momentem je představa zkrásnění, k ní se ta slonovina mohla nějak přidat. Řecký znalec mýtů zvaný dnes Pseudo-Apollodóros (1. až 2. století n. l.) míní, že Pelops po svém drsném zážitku a vzkříšení zkrásněl (Epitomé V,2):

„Pelops, když znovu ožil, poté co byl zabit a uvařen k hostině bohů, byl krásnější než kdykoli předtím. Pro svou neobyčejnou krásu se stal Poseidonovým sluhou. Ten mu dal okřídlený vůz, jehož nápravy nezvlhly ani když se proháněl po moři.“

Mýtus o rozporcování a recyklaci Pelopa je asi metaforou dospívání. Nebo jen kopíruje dávný recyklační mýtus o mladém vegetativním bohu, synovi Velké bohyně nebo Země. Každopádně byl ten vůz – spolu s přízní Poseidóna a Afrodíty – tuze potřebný při závodu o princeznu Hippodameiu (Hippodamii) v Olympii.

Pozdější řecké výkladové poznámky (scholia) k Pindarově Olympisjké ódě míní, že Pelopova krása byla dědičná, dokonce včetně onoho ramene ze slonoviny. Podědil ji i jeho levoboček Chrýsippos, kterého pak thébský král Láios unesl a jeho žena Iokasté zavraždila, a tím vlastně začal oidipovský cyklus tragédií.

Operativní náhrada lopatky slonovinou?

Tantalova „zabijačka Pelopa“ se stala chytlavým tématem i v nové době. Kromě záhadologů zapracoval také akademický princip publikuj nebo zhyň. Kombinací zmíněných legend někteří došli k představě, že jde o velice starý popis náročné chirurgické operace. Náročné operace se opravdu prováděly, jak v řecké antice, tak už mnohem dříve v Egyptě a leckde jinde, později v Byzanci, jenže tohle je snad jiný případ. Nechci zviditelňovat úplné nesmysly, tak uvedu příklad z pomyslného pomezí přínosné mezioborovosti a ne zcela zvládnuté metody přístupu, totiž článek o „první výměně ramene v antické řecké mytologii“, viz tady. Hlavním problémem je (ne)pochopení žánru pramenů a celkového kulturního kontextu. Hypotéza o chirurgické operaci umožnila publikaci v Orthopaedics & Traumatology: Surgery & Research, naštěstí pak autoři v závěru rozumně píšou, že „události se popsaným způsobem nejspíš reálně neodehrály“. Aspoň upozornili na zajímavou kombinaci textů (i když je identifikují dost nepřehledně a jen v překladech, navíc dohledání ztěžují překlepy v citovaných řeckých termínech).

Slon, mamut nebo dinosaurus?

Párek sicilských slonů, kostry Elephas Falconeri (Palaeoloxodon). Místo nálezu: Grotta Spinagallo, Syrakúsy. Archeologické muzeum v Syrakúsách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Párek sicilských slonů. Detail koster Elephas Falconeri (Palaeoloxodon) z Grotta Spinagallo. Archeologické muzeum v Syrakúsách. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Přínosem zmíněného článku je snad taky upozornění na podobnost tvarů lopatky člověka a slona nebo mamuta, přestože pravděpodobnější je spíš nějaká dinosauří fosilie. Řečtí sloni byli dost malí. Na Peloponésu nejspíš nějak podobně jako Elephas (Palaeoloxodon) Falconeri, jehož sicilské provedení přikládám na fotkách koster. Ne ovšem tak moc malí jako Palaeoloxodon lomolinoi, tedy „naxijský slon“ na Kykladách, viz článek Pět muzeí horského městečka Apeiranthu. Případně to snad mohl být „jižní mamut“, Mammuthus meridionalis, ten prý byl větší.

Cestování s kostí a touha mít obra

Tentýž párek sicilských slonů z druhé strany. Tihle to spíš nebyli, ale jsou pěkní a adekvátnější zvířata nemám. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Athanasius Kircher: Mundus subterraneus, 1665. Ilustrace k literárnímu tématu kostry obra v nečekaně racionální učebnici geologie. Kredit: Shyamal, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Ne zcela očekávatelné podoby úcty ke kosterním pozůstatkům žily v egejském prostoru ještě v nedávné době. V rámci pokusu o pozitivní závěr upozorním na příklady dvou typů jednání.

Exulanti, kteří prchali před pogromem s pytlem na zádech a dítětem v náručí daleko přes hory, s sebou nosívali alespoň jednu kost z hrobu svých předků. Samozřejmě lidskou kost. Vícekrát jsem od Řeků slyšel taková rodinná vyprávění z raného 20. století. Přenášení ostatků je také dost rozšířenou náboženskou akcí při některých poutích, v řadě křesťanských církví bývá dokonce spojováno se svatořečením. Má to analogie i jinde, např. v buddhistickém prostředí. S kostí se mohlo důvodně cestovat i ve staré době.

Nedoceňovaným rysem problému kolem Pelopovy lopatky může být častá snaha o to, mít obra, pokud zrovna nepotřebujeme draka. Z Řecka i okolních zemí známe věrohodné popisy případů z 19. století (místy snad i z raného 20.), kdy venkované při práci vykopali fosilní kosti, a sestavili z nich obřího antropoidního kostlivce, občas pod vedením místního pana učitele. Takový jonák byl náš předek! Na tuto poměrně častou tendenci upozornila i Adrienne Mayor a u nás Vojtěch Hladký. Také v západní Evropě bývaly tumuly občas interpretovány jako hrobky obrů. A Pelops byl přece velký hrdina! Nebo byl tak velkým hrdinou už jeho předchůdce v hrobce z rané doby bronzové?

Literatura

Pausaniás: Cesta po Řecku I. Přeložila Helena Businská. Praha: Antická knihovna 1973, zvl. s. 388n.

Adrienne Mayor: The first fossil hunters: dinosaurs, mammoths, and myth in Greek and Roman times. Princeton University Press, New Jersey 2011.

Olympia, The Archaeological Site, Pelopion, oficiální stránky řecké správy památek.