Rekonstrukce jezdce ve zbroji z avarského období na základě hrobu 1341/1503 z lokality Derecske-Bikás-dűlő  Kredit: Ilona C. Kiss, Déri Museum, Debrecen

Avaři, kteří se cestou z Asie neusadili u Kavkazu, putovali dál, k našim evropským končinám. Když za pomocí Longobardů porazili kolem roku 568 n. l. východogermánský kmen Gepidů, uvolnil se jim strategicky i přírodně velmi přitažlivý prostor Karpatské kotliny. Rozsáhlé pláně chráněné obloukem Karpat a pásmem Dinarid se staly centrem Avarského kaganátu, říše, která přetrvala přes dvě stě let. Z nížin rozprostírajících podél Dunaje a Tisy, mezi dnešní Vídní a Bělehradem, doprovázeni pověstí neohrožených obávaných válečníků Avaři podnikali kořistnické výpravy. Svými výboji oslabovali Východořímskou říši, v roce 623 n. l. spolu s Peršany obléhali Konstantinopol, dnešní Istanbul.

Rychlý rozmach říše jako by předznačil její rychlý pád. Když Karel Veliký koncem 8. století porazil vnitřními spory a občanskou válkou oslabené Avary, jejich další osud vymizel z historických záznamů. Pravděpodobně splynuli s jiným obyvatelstvem – se Slovany, nebo se staromaďarskými kmeny, které před koncem 9. století do Velké dunajské nížiny dovedl náčelník a vojevůdce Arpád.

Kdo ale byli tito tajemní válečníci na koních? Přišli z Asie, ale odkud přesně, o tom doposud nepanuje mezi historiky shoda. Archeologický výzkum již dávněji poukázal na mnoho paralel mezi Avary z Karpatské pánve a původními euroasijskými kočovnými kmeny. Identické nebo velice podobné artefakty – válečná výzbroj, nádoby, koňské postroje, používání třmenů a jiné sice jednoznačně prokazují migraci ze širokých euroasijských stepí, jenže pohled na mapu potvrdí, že to na bližší určení původu nestačí. Některé historické záznamy naznačují, že Avarové mohli být přímými potomky mongolské stepní říše Rouranů, kterou v roce 552 n. l. porazili Turci.

Odkrytý hrob 1341/1503 na lokalitě Derecske-Bikás-dűlő. Nálezy z tohoto hrobu byly podkladem pro rekonstrukci avarského válečníka na prvním obrázku. Kredit: Szilvia Döbröntey-David, Museum, Debrecen

Rozseknout gordický uzel dohadů o přesnější pravlasti Avarů se rozhodl i mezinárodní 43členný tým vědců. Profesor Johannes Kraus z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku velel rozmanité skupině archeologů, archeogenetiků, genetiků, antropologů a historiků z Institutu archeogenomiky v Budapešti a několika maďarských muzeí. Na studii se podíleli vědci z Harvardovy lékařské fakulty v Bostonu, Institutu pro pokročilá studia v Princetonu a Rakouské akademie věd. Tento tým nedávno v jednom z nejprestižnějších odborných časopisů, v Cell, zveřejnil článek Starověké genomy odhalují původ a rychlou transeurasijskou migraci avarských elit v 7. století (Ancient genomes reveal origin and rapid trans-Eurasian migration of 7th century Avar elites)

Když se dnes (nejen) u lidí mluví o původu, ke slovu se dostává genetika. Vědci získali vhodné biologické vzorky ze 66 lidských koster z hrobů předavarského a avarského období, odkrytých na 27 místech Maďarska. Množství a výjimečnost předmětů – kovové součásti výzbroje, výstroje nebo oděvů, jemně zdobené zlaté a stříbrné nádoby, které se nacházely v 8 mohylových hrobech v centrální části starobylé avarské říše – na území mezi Dunajem a Tisou – dokazují, že v nich byli pochováni příslušníci elitní společenské vrstvy. Porovnáním jejich DNA s již existující databází sekvencí starověkých genetických profilů se největší shoda zjistila s údaji ze vzorků lidských kostí z hrobů ze šestého století v dnešním Mongolsku. "Z genetického hlediska mají elitní Avaři velmi výrazný východní profil," říká Choongwon Jeong, genetik ze Soulské národní univerzity a jeden z autorů studie. Tento poznatek odpovídá archeologickému výzkumu, který potvrdil velkou podobnost se způsobem pohřbívání ve východním Mongolsku počátkem šestého století n. l., několik desetiletí před příchodem Avarů do Panónské panvy. Vědci z toho vyvozují, že cestu dlouhou téměř 7000 kilometrů kmen Avarů urazil velice rychle, možná dokonce za jednu generaci. Rychlý přesun přes rozlehlé eurasijské pastviny jim umožnil kočovný způsob života, jezdecké umění i obchodní síť táhnoucí se přes široké stepi. O rychlosti této migrace vypovídá překvapivě velká shoda historické DNA z východního Mongolska a Maďarska.

Tyto genetické údaje svědčící o východoasijském původu Avarů potvrzují i dva historické zdroje. Jeden, jenž pochází z čínských pramenů ze šestého století, popisuje záhadný stepní národ Rouranů, jednu z mnoha kočovných skupin a válečníků na koních, které se vyřítily z mongolských stepí, aby zaútočily na severní hranice Číny. Válčily i mezi sebou navzájem a Rouranská říše byla údajně v roce 552 př. n. l. poražena právě konkurenčními kočovníky.

Avarská sídelní oblast od 7. do 9. století, mapa vychází z práce E. Garama a W. Holzla Kredit: Fakirbakir, Wikipedia (odvozené volné dílo).

Druhá, o něco mladší zpráva pochází od byzantských diplomatů, kteří zaznamenali příchod nové skupiny z východu k břehům Kaspického moře. Kočovníci si prý sami říkali Avaři a tvrdili, že jsou příbuzní vzdáleného národa. Nové poznatky potvrzuj, že Avaři vskutku pocházeli z jádra Rouranské říše a původně byli sousedy Číňanů.

Vedoucí mezinárodního výzkumného týmu, prof. Johannes Kraus z Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku Kredit: Sven Döring, Max-Planck-Institute für Menschheitsgeschichte.

Vědci, aby získali představu o struktuře avarské společnosti, porovnávali avarské hroby z různých časových období, lokalit a společenských vrstev. Hroby i geny v nich pohřbených lidí svědčí o tom, že elita avarské společnosti byla pevně semknutou skupinou. DNA jejich příslušníků z počátku 8 století n. l. stále vykazuje výrazné východoasijské znaky, z čehož lze usuzovat, že avarská vrchnost se s místním evropským obyvatelstvem nemísila a po dlouhou dobu zůstala geneticky homogenní. Z méně honosných pohřebišť nižší společenské třídy, nacházejících se dál od centra kaganátu, byly získané vzorky s prokazatelně smíšenými genetickými profily, což odráží intenzivnější kontakty mezi řadovými Avary a zbytky původního obyvatelstva nebo příslušníky okolních kultur.

Rozsáhlá studie poopravila ještě jednu odborníky přijímanou představu, kterou vystihuje poznámka ve Wikipedii: „Jejich (avarský) kmenový svaz nebyl příliš početný, ale záhy se rozrostl o kmeny, které byly připojeny dobrovolně i násilím“. Genetické důkazy totiž naznačují, že skupina, která se tak rychle přesunula z území východního Mongolska do oblasti dnešního Maďarska, byla mnohem větší, než vědci předpokládali. Kdyby nájezdníky tvořila jen malá skupina válečníků a jejich žen, po dvou stoletích by potomci uzavřené elitní vrstvy vykazovali silné genetické znaky příbuzenského křížení. To se však nepotvrdilo. Tedy i horní společenská vrstva musela být dostatečně velká. Vědci předpokládají, že původní migrující populace Avarů čítala desítky tisíc lidí, případně do Evropy po první menší vlně válečníků záhy připutovaly z původní domoviny další skupiny Avarů.

Přednáška o využití starověké DNA k pochopení moderní lidské historie (Janet Kelso 2020).

Video: Dějiny Evropy: rok po roku (s hudbou, bez slovního doprovodu. Příchod Avarů, rozšíření a zánik Avarského kaganátu mezi ca 4:30 – 6:00 minutou)

Video: O historii Avarů a avarského kaganátu

Literatura: Max Planck Gesellschaft, Cell