Směřujeme k sociálnímu chování již od narození? Dokážeme ho asociální chování vnímat a odsoudit již v kojeneckém věku? Kredit: Osel, volné dílo.

Dokáže malé dítě, které se ještě neumí domluvit verbálně, vnímat rozdíl mezi sociálně správným a nesprávným chováním? A dokonce i svým způsobem odsoudit ty, kteří se dopouštějí agresivního konání vůči někomu cizímu? Kam sahají kořeny našeho odsuzování a trestání asociálně konajících provinilců? Nad těmito otázkami se zamysleli japonští psychologové povětšinou z univerzitních pracovišť v Ósace, Kjótu i Tokiu. Výsledky výzkumu, v němž hlavní roli hrálo 24 kojenců, zveřejnil 9. června odborný časopis Nature Human Behaviour.

Již celá řada studií výzkumů potvrdila schopnost zdravých batolat (1. a 2. rok života) rozlišit sociálně dobré a špatné skutky. Například po shlédnutí jednoduché scénky s maňásky, kde jeden ochotně spolupracuje a pomáhá, zatímco jiný koná výrazně sobecky, odměňují „hodného“ maňáska imitací cukrátka, kterou tomu „špatnému“ odeberou. A také se již snaží „oběti“ pomoci, dokonce jsou ochotna ji obdarovat z vlastního. Již kojenci (do 1 roku) po takovém krátkém představení, když pak dostanou možnost výběru, sáhnou přednostně po „hodné“ postavičce. Japonští vědci hledali kořeny morálky asi u těch nejmladších, které lze v tomhle ohledu nějak zkoumat – u asi osmiměsíčních kojenců – 12 kluků a 12 holčiček, kteří v době testů ještě verbálně nekomunikovali. Co je ale podstatné, vědci svůj výzkumný cíl rozšířili o otázku trestu. V úvodě své práce vysvětlují její hlavní záměr takto: „Trestáni antisociálně konajících jedinců třetí stranou je pro lidi jedinečné a zdá se, že je univerzální napříč kulturami. Jeho vznik v ontogenezi však zůstává neznámý.“

Vědci v jiných, starších studiích kojencům a batolatům předváděli scénky, kde jeden z maňásků byl vystaven asociálnímu chování jiného maňáska, přičemž ten třetí se ukázal být hodným kamarádem, ochotným pomáhat Kredit: Canada Foundation for Innovation

Přibližme si problém na jednoduchém příkladu: Sedíte v parku v klidu zahlouben do vlastních myšlenek, přičemž jen nezaujatě sledujete okolí, kde je i pískoviště s dětmi, které neznáte. Jedno z nich začne v afektu hněvu házet písek na jiné dítě, které se rozpláče. Velmi pravděpodobně vás to odpoutá od rozjímání a neubráníte se automatickému pocitu, že je potřebné zakročit. Možná si něco nelichotivé pomyslíte o rodičích a výchově, nebo si řeknete, že by si ten spratek zasloužil i pár na zadek. I když neuděláte nic, protože očekáváte, že děti mají poblíž někoho, kdo je hlídá a do konfliktu zasáhne, emocionálně na tuto drobnou epizodu nějak zareagujete. Nejen rozumově, ale i pocitově „víte“, že malý nezbeda si zaslouží alespoň přísnější domluvu, určitě však ne pochvalu. Víte to, když jste dospělý, věděl jste to jako teenager a pravděpodobně již ve věku staršího dítěte. I mladší dítě bude scénku sledovat s rozrušením a možná se i samo rozpláče, i když jemu nikdo neubližuje. Jednoduše empatie. Kdy a jak vzniká tento pocit odsouzení asociálního chování, kterého nejsme sami obětí? Můžeme se s touto daností již narodit? Jak hledat odpověď u kojenců, kteří vám to nedokážou sdělit? Jedinou možností je monitorovat jejich reakce.

Vědci vyvinuli metodiku založenou na jednoduchých krátkých scénkách probíhajících na monitoru. V prvním kroku kojencům promítaly jen dva barevně odlišené čtverce s nakreslenýma očima a učili je pochopit souvislost, že když na jistou dobu zaměří pohled na některý z nich, způsobí tím jeho destrukci seshora padajícím šedým čtvercem bez očí (kamenem). Když dítka jakž-takž pochopila, že pohledem mohou rozhodnout o osudu obrazce, byly jim přehrávány jednoduché scénky, v nichž jeden čtverec s očima ubližoval druhému tak, že do něj silně narážel, až ho deformoval. Když scénka skončila, čtverce se přesunuly do středu obrazovky, kde čekaly na „rozsudek“. Aby vyloučili možné alternativní interpretace, vědci svá pozorování v prvním základním experimentu ověřovali třemi odlišnými kontrolními experimenty a pak ten první ještě jednou zopakovali (orig. článek - Methods; krátká videa zde).

Jakými kojenci byli soudci, prozrazují slova hlavního autora studie Yasuhira Kanakogiho "Výsledky byly překvapivé. Zjistili jsme, že děti preverbálního věku se rozhodly potrestat antisociálního agresora tím, že na něj zaměřili svůj pohled."

K interpretaci výsledků se Kanakogi vyjádřil: "Pozorování tohoto chování u velmi malých dětí naznačuje, že tendence k morálnímu konání mohli lidé získat v průběhu evoluce. Konkrétně trestání asociálního chování se mohlo vyvinout jako důležitý prvek lidské spolupráce."

Ve většině videí, které kojenci v japonské studii sledovali, byl oranžový čtverec pronásledován a nárazy deformován zlým“ zeleným čtvercem Kredit: Kanakogi, Y. et al. Nat Hum Behav (2022)

Zdá se tedy, že se – až na výjimky s autismem – již rodíme s daností vcítit se do pocitů jiných jenom sledováním situace, která se nás přímo netýká. Možná tím nejranějším projevem je novorozenec, kterého rozplakalo naříkání jiného mrňouse. Vyvolá v něm strach před hrozbou neznámého nebezpečí, které postihlo někoho nablízku. Bezpochyby vrozenou predispozici k empatii pak dále rozvíjí nebo potlačuje výchova do níž se promítá i kultura, a pak i různé sociální interakce mimo vlivu vychovatelů.

Současní etologové, zabývající se chováním zvířat, behaviorální psychologové případně i mnozí filozofové se kloní k názoru, že morálka pramení z podstaty naší evolučně zakódované sociální povahy, kterou sdílíme s ostatními inteligentními primáty. Je tedy hluboce zakořeněna v naší přirozenosti. Primatologové – a asi nejen oni, by jistě dokázali zpochybnit i tvrzení japonských vědců, že „trestání antisociálně konajících jednotlivců třetí, nepostiženou stranou je pro lidi jedinečné.“ Jane Goodallová, kterou není nutné představovat, nebo známý nizozemský primatolog a etolog Frans de Waal by ze svého rozsáhlého výzkumu našich genetických blízkých příbuzných dokázali uvést dost příkladů, které uvedený předpoklad zpochybňují. Pro ty, koho původ sociálního chování zajímá, jsou popularizační knížky Franse de Waala inspirativní studnicí zajímavých informací. V roce 2020 vyšla v českém překladu knížka (i v audioverzi) Mámino poslední objetí. Tento emocionálně podbarvený název vychází ze skutečné scény, která se odehrála mezi umírající, již zcela netečnou 59letou gorilou jménem Mama a jejím dlouholetým lidským přítelem, Janem van Hooffem, profesorem behaviorální biologie na Ultrechtské univerzitě.

Video z tohoto setkání, které se odehrálo týden před úmrtím Mamy, vyvolává silné emoce (kredit: Jan A R A M van Hooff):

Frans de Waal - Mama's Last Hug: Animal Emotions and What They Tell Us about Ourselves (Full Audio) (celá audiokniha Frans de Waal - Mámino poslední objetí. V angličtině.)

Video: Starší, ale stále inspirativní, navíc zábavná přednáška Franse de Waala s profesionálními českými titulky. V popisu videa stojí:“ Empatie, spolupráce, spravedlnost a spolupatřičnost – péče o blaho druhých se zdají být výrazně lidskými vlastnostmi. Frans de Waal se však podělil o několik překvapivých videí behaviorálních testů na primátech a dalších savcích, které ukazují, kolik těchto morálních vlastností máme všichni společných.

Literatura: Nature Human Behaviour, Neuroscience