Slova „česká antická sbírka“ jsou pouze pracovním označením, které se ujalo v mém okolí. Myslel se tím velký reprezentativní výběr ze sbírek Národního muzea v Praze, doplněný řadou váz ze sbírky Ústavu pro klasickou archeologii Filozofické fakulty UK a několika předměty ze sbírek Národní galerie. Stoleté úsilí o vystavení bylo dlouho marné, nebylo kde a nebylo za co. Národní muzeum v dobách před rekonstrukcí vystavovalo jen nepatrnou ukázku, a v rámci příležitostných krátkodobých výstav výběry z ostatního. Ústav pro klasickou archeologii míval k dispozici prostor v Litomyšli, kde pravidelně pořádal tematické výstavy, občas i jinde.
Koncem první dekády našeho století se situace změnila velice nadějně. Národní galerie chtěla někde zpřístupnit sbírku asijského umění ze zrušené Zbraslavi, Národní muzeum mělo na krku celkovou rekonstrukci. V expozici sice mělo jen několik předmětů, jenže teď se muselo hýbat i depozitáři, které byly v budově, což způsobilo lavinu tlaku na další depozitáře jinde. Palác Kinských se ani po povodních nestal útočištěm středověké sbírky, tak se tam pod patronací Národní galerie vytvořila Stálá expozice umění Asie a starověkého Středomoří, alias Umění starého světa. V prvním patře našlo útočiště Umění Asie, v druhém patře Umění starověku.
Vernisáž antické části proběhla v únoru 2012 velkolepě, za účasti představitelů pražských kulturních a vědeckých institucí i velvyslanců Řecka, Turecka, Itálie a Bulharska. Pamatuji si, jak jeden z činitelů ve svém vzletném projevu řekl, že díky tomuto historickému počinu už jedinou Evropskou zemí, která nevystavuje antickou sbírku, zůstává Island, protože žádnou nemá. (Vyslanec Islandu tam žádný nebyl.) Instalace byla rozsáhlá, funkční a s popiskami.
Už tehdy jsem tušil, že se zvoleným místem bude problém, je příliš atraktivní. Češi na takové věci moc nejsou a cizinci jezdí do Prahy za něčím jiným. Navíc byl problém tu výstavu najít. Nejspíš se to mohlo povést někomu, kdo na Staromáku hledal WC a zkusil průjezd do vnitřního dvora u paláce, při troše pozornosti mohl cestou zahlédnout boční dveře s nevelkým plakátem.
Prvním problémem kupodivu nebyla kompetice o atraktivní místo, k té došlo později. Když jsem tam po nějaké době šel s další partičkou studentů a kamarádů, narazili jsme na zamčené dveře s cedulkou „Dočasně uzavřeno“. Podařilo se zjistit, že „z důvodu úspor“. Expozice měla malou návštěvnost, takže se nevyplácela. Zůstala tam, ale zavřená. Typický příklad úsporného hospodaření: Platí se klimatizace, zabezpečení a pojištění ve dvou patrech paláce, ale ušetří se na mizerném platu jedné paní, co prodává vstupenky a obsluhuje šatnu, možná ještě na platech dvou důchodců v sálech a na části osvětlení. Po delší době se expozice znovu otevřela. Nepamatuji si, že by to bylo veřejně oznámeno, informace o momentálním stavu se musely získávat téměř konspirativním způsobem. Zato se šetřilo, jak se dalo, hlavně vypínáním osvětlení vitrín, což bylo při zabedněných oknech dost na pováženou. V dubnu 2015 se vše náhle zrušilo. Velká část toho prý nebyla a asi stále není přístupná ani badatelsky.
Tehdy se mě několik přátel z Filozofické fakulty, kteří mě dříve důrazně varovali před fotografováním, ptalo, jestli to mám nafocené. Samozřejmě jsem neměl, nejsem paparazzi a nerad dělám problémy, byla tam i cedulka se zákazem. Opáčili, že na to mám ještě tak týden. Fotil jsem tam z ruky skoro potmě, na kvalitě je to bohužel znát. Obrázky z té výstavy jsem v různých článcích pro Osla dost často použil, někdy s upozorněním „nevystavuje se“. To snad žádný jiný stát nedopustí, aby takováto sbírka byla dlouhodobě nepřístupná a nemohl se jí chlubit.
(Expozice Umění Asie byla rekvalifikována na dočasnou výstavu a ukončena až roku 2018. Našla útočiště ve Veletržním paláci, v nouzové instalaci označené jako „otevřený depozitář“. Stejně jsem musel kamarádům vysvětlovat, že v tomto případě to není Krteček a panda, vítězící nad antikou, ale skutečné klenoty, vzácnosti z Tibetu, Číny, Japonska, Indie, JV Asie...)
Umění starověku
Přeskočíme teď místnost s egyptskými památkami i místnost s uměním Mezopotámie, Anatolie a Sýrie (od unikátních neolitických plastik po antiku), protože z celkových skoro sedmi set fotek tady stejně můžu ukázat jenom únosnou část. Linky na fotogalerie jsou pod článkem. Průchod expozicí bude převážně chronologický.
Doba bronzová
 Kyperská keramika rané doby bronzové, tzv. leštěná červená keramika. NG v Praze, palác Kinských, místnost 03. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Terakotová ženská postava, nahá bohyně z Kypru. Kyperská pozdní doba bronzová, 13. století před n. l. NG v Praze, palác Kinských, ÚKA 58-374. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Takže vstupujeme do místnosti věnované době bronzové v egejském prostoru. Starokykladská kultura je zastoupena mizerně, leč nutno si uvědomit, že líp na tom nejsou ani mnohá onačejší muzea. Zato kyperská sbírka zaujme svou početností i kvalitou. Vidíme např. část vitríny s takzvanou leštěnou červenou keramikou, přibližně z 23. až 20. století před n. l. Patří Národnímu muzeu.
Je zde také řada drobných „kyperských idolů“, ale na ukázku jsem vybral větší kousek až z pozdní doby bronzové. Nahá kyperská bohyně s rukama pod ňadry a s rýhovaným břichem, což možná naznačuje těhotenství. Patří Ústavu pro klasickou archeologii UK. Minojské umění bohužel chybí. Menší mykénskou kolekci, kterou začíná řecké umění, tady neukazuju. Je sice ilustrativní, ale ve srovnání se světovými sbírkami analogické třídy poměrně chudá.
Keramika v geometrickém stylu
V další místnosti, spíše sálu začínáme keramikou v geometrickém stylu. (Viz článek Řecká keramika období geometrického stylu.)
 Větší nádoba s víčkem, geometricky zdobená. Attka, kolem 730 před n. l. ÚKA 60-3. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Kantharos. Svastika a rosety. Atická pozdně geometrická keramika, kolem roku 760 př. n. l. NM-H10 1849. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Je jí tu kvantum, včetně různých verzí stylu. Reprezentativní ukázkou je vysoký džbán s víčkem, vyrobený v Atice kolem roku 730 před n. l.
Dále menší nádoba, zdobená krom jiného také svastikou. Nutno připomenout, že od neolitu po přinejmenším konec antiky to není znak ničeho neblahého. (Navíc náckové z nepochopitelných důvodů hledali původ svastiky úplně jinde, mnohem východněji a později.)
Černofigurová keramika
 Zlomek kyathu, hlavička mainady. Athény (?), Skupina Vatikan G 57, kolem 525 před n. l. NM-H10 3882. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Pyxis-stamnos. Korintská keramika, 600-575 před n. l. NM-H10 1850a. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Černofigurové keramiky z 6. století zde byly málem tuny, rozčleněné podle různých verzí stylu a míst produkce, včetně specialit. Pominu teď řadu nádob s malbami od slavných vázových malířů a ukážu specialitu, která se nevidí často. Je to maličký fragment (pod 2 cm), který zdobil vnitřní stěny nádoby na nabírání vína v místě přisazení ucha, asi jako opěrka pro palec, s reliéfem hlavičky mainady. Její detaily jsou malované černým listrem a karmínovou engobou.
Nečekaně silně je zastoupena korintská keramika z 7. a 6. století před n. l. Tohle je na úrovni lepších sbírek. Abych neopakoval ukázky v článku Keramika „krásného stylu“, tak nabízím nádobu s malbou lva, z raného 6. století před n. l.
Zájemci si můžou ve fotogalerii (link je dole) prohlídnout i drobné plastiky z archaické doby, dvě bronzové a řadu terakotových. Některé jsou přímo roztomilé.
Klasické a helénistické plastiky a keramika
V dalším sále se představuje řecké umění klasické a helénistické doby. Poměrně nečekaně je zde i dost větších mramorových soch. Pro oko jsou přitažlivější, taky se zde svítilo.
 Bohyně Nemesis, římská replika raně klasické kultovní sochy, mramor, NG P 5520. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Hlava dívky „medvědice“, spíše „medvíděte“, pentelský mramor, 350 až 325 před n. l. NM-H10 4739. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Vítá nás bohyně Nemesis, tedy Odplata, trestající zvláště zpupnost. Po pravdě řečeno je to zmenšená římská replika (z 1. nebo 2. století n. l.) kultovní sochy, kterou v 5. století před n. l. vytvořil Agorakritos pro město Rhamnús v Atice. Je z majetku Národní galerie. Jako klasická ovšem podobná díla prezentují i mnohá nejslavnější muzea, typické je to pro Louvre. Tahle socha aspoň není dodatečně předělávaná pod záminkou restaurování.
Takže něco klasického v originále. Fragment votivní sochy, zobrazující děvčátko z urozené atické rodiny. Dívenka nějaký čas žila u svatyně panenské bohyně Artemidy v Braurónu, později se normálně provdala. Tamní dívčí družina byla nazývána medvíďata, na počest Artemidy. Atická práce z let 350 až 325 před n. l.
 Mladý Dionýsos při hostině. Hlavu zdobí věnec s rozetami, kolem roku 400 před n. l. NM-H10 4777. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Žena v chitónu a himatiu, tzv. tanagra. Boiótie, pozdní 4. až 3. století před n. l. NM-H10 1873. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ještě představím dvě terakoty. První zpodobňuje Dionýsa jako mladíka v rozpuku. Zachoval se jen fragment, naštěstí s hlavou. Je to klasická práce, provedená z neobvykle kvalitní ostré formy a dobře pálené hlíny.
Druhá je drobná terakota se zbytky původní polychromie, zobrazuje dámu v téměř tanečním postoji. Takové figurky se dělaly v Boiótii, především v Tanagře nedaleko Théb, v hantýrce historiků umění se jim proto říkává tanagry.
 Žena držící ratolest podává atletovi stuhu vítězství. Malba na peliké z Lukánie, Malíř Brooklyn-Budapešť, koncem 5. století před n. l., NM-HM10 4758. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Keramika typu Gnathia, jižní Itálie, 310 až 260 před n. l. NM-H10 2143. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Ke klasické době neodmyslitelně patří červenofigurová keramika. Představena byla důstojně, ve všech svých verzích, včetně váz od slavných antických malířů. Zatím z ní představuji jen peliké z Lukánie. Malíř zvaný dnes „Brooklyn-Budapest Painter“ na ní vymaloval ženu, která drží větší ratolest a podává atletovi stuhu vítězství. Řadu verzí tohoto stylu a některé solitérní vázy snad ještě někdy ukážu. Například amfory pro vítěze panathénajských závodů nebo velký kratér (měsidlo na víno a vodu) s bohatými ilustracemi svatebních očistných obřadů.
Méně často bývá vystavovaná helénistická keramika. Tady jí byla hojnost, opět v pestrém bohatství stylů. Jako příklad nabízím zdobenou nádobu ve stylu Gnathia.
Etruskové, Řecko a okolní národy
Poslední sál byl věnován umění národů v bezprostředním okolí Řecka. Většinou vidíme silný řecký vliv a je zde i řecká produkce římské doby.
Unikátní amforu jsem už představil v článku Vzácná etrusko-korintská amfora v Praze, takže jen zmíním, že zde byla i další etruská keramika a také drobné bronzové plastiky s různou mírou řeckého vlivu.
 Ozdobný knoflík, smontován s novověkou jehlou do podoby jehlice. Horní plocha zdobená jemnou granulací, hladký podkladový plech, lemovaný filigránovými drátky, které vytvářejí rostlinný motiv. Zlato. Etrurie, konec 6. až 5. století před n. l. NM-H10 1409. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Rhyton, velká luxusní nádoba na pití nebo spíše nalévání vína, horní část tepaná ze stříbrného plechu se zlaceným okrajem s reliéfem břečťanové ratolesti Dolní část přechází v odlévanou protomu (popředí) koně. Snad Thrákie, konec 4. století před n. l. NM-HM10 1407. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Nelze však neukázat droboučký zlatý knoflík (snad 6 mm) s jemnou granulací a filigránem. Je to etruská práce z doby kolem roku 500 před n. l. V expozici byl taky větší počet zlatých a stříbrných šperků, kamejí i mincí, řeckých i římských. Některé prsteny a náušnice jsem ukazoval v závěru článku Od amuletů ke šperkům – v egejské oblasti od neolitu do pozdní antiky.
Pozoruhodností je velké stříbrné rhyton, složitě zdobené, práce řeckého mistra na zakázku thráckého aristokrata.
Římané a doba římská ve Středomoří
Expozici uzavírá římské umění a vůbec umění Mediteránu římské doby.
 Portrét mladé Římanky, vlasy rozdělené nad čelem, vzadu svázané do uzlu. Mramor, 2. století n. l. NM-H10 739. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Torzo Venuše. Římská kopie helénistického originálu. Mramor, 2. století n. l. NM-H10 7673. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Chloubou výtvarného umění Římanů je styl zvaný římský portrét. Je opravdu jejich, nikoli pouhou nápodobou řeckých stylů, i když díky nim vznikl. Dobře ilustruje římskou mentalitu: je výrazně veristický (realistický), individuální. Jsou tu portréty malých dětí i císařů. Ukázkou je portrét mladé Římanky.
Torzo Venuše je římskou kopií helénistické sochy Afrodíty. Dokonce jsme je mezitím už mohli vidět, a to roku 2018 na výstavě 2 x 100 (200 nejvýznamnějších předmětů) v Národním muzeu, viz kategorie fotek na Wikimedia Commons. (Bohužel tam na ni přes masivní ocelové mříže a skla nebylo moc dobře vidět. Věci tam byly tuze pěkné a pestře různorodé, ale tak zamřížovaní se i tygři ukazovali jenom před rozkvětem ochrany zvířat. Tady ovšem šlo o ochranu před návštěvníky v dosud ne zcela hotovém prostoru po rekonstrukci budovy.)
 Sklo z římské doby. Láhev, vínové sklo s bílým vláknem spirálovitě ovíjejícím tělo. Východní Středomoří. NM-H10 1813. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
 Sklo z římské doby. Plochá amforka s uchy tvořenými zeleným vláknem. NM-H10 8092. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
|
Římské sklo (nebo opatrněji: sklo z římské doby) bývá divácky vděčné, dokonce i když jsou to jen obyčejné skleničky nebo ampule. Ty teď ani neukazuju, protože expozice nabízí dostatek velice dekorativních nádobek, které se nevidí často.
Římská kolekce byla samozřejmě mnohem bohatší, včetně rudé keramiky stylu terra sigillata, olejových lampiček, kovového kuchyňského nádobí a drobných nemravných plastik. Na ty snad časem dojde při mapování rozdílů mezi otevřeností zobrazování, rituální sexualitou a antickým pornem, což jsou tři různé věci. Zatím končíme způsobně sklem.
Dál na východ až někdy jindy
Vlastně bychom měli pokračovat ještě do přinejmenším jedné části expozice Umění Asie, totiž ke gandhárskému umění. Řecké buddhistické plastiky z 2. až 4. století n. l. z území dnešního Afganistánu a severního Pákistánu jsou pozoruhodné. Řecké jsou ve smyslu výtvarného stylu, navíc byla řečtina jedním z úředních jazyků Baktrie, náboženství je jiné a okolní kultura silně smíšená, s indickými a středoasijskými prvky. To si necháme na jindy. Menší vliv řeckého výtvarného cítění občas najdeme také v Indii. Není divu, vždyť i část nápisů buddhistického krále Indie, Ašóky (vládl v letech asi 273 až 232 před n. l.) je psána řecky. Indickým prostřednictvím sahají stopy řeckého vlivu až daleko do jihovýchodní Asie. Zato v umění Tibetu, Číny, Koreje a Japonska je nenacházíme.
Závěrečné podotýkání
Nerad bych způsobil dojem, že tímto článkem útočím na Národní galerii, že „zabrala“ svůj vlastní prostor k jiným účelům. On se pro popsané expozice nehodil, zato pro nové účely je výtečný. Mezitím tam proběhlo několik skvělých výstav. Vyčítat můžu jen chvilkové přecenění možností, nedobrou koordinaci při couvání z toho, a pseudo-šetření, k němuž patřila i téměř nulová propagace. Momentálně je palác z neznámých důvodů opět zavřený, což je dost nepochopitelné.
Napadá mě porovnání s podobnými sbírkami v řadě dobře fungujících antikářských muzeí, viz např. Kanelopoulovic muzeum v Athénách. Česká sbírka by dobře obstála. Samozřejmě, že nemá na několik desítek špičkových velikých muzeí, jaké najdeme hlavně (v geografickém sledu) v USA, Velké Británii, Španělsku, Francii, Německu, Itálii, Řecku a Turecku. Co do sbírky se můžeme porovnávat třeba s Rakouskem nebo Holandskem, ale co do zájmu o antiku, lidovém i institučním, spíše s Kazachstánem nebo Kubou, samozřejmě s výjimkou klasických archeologů, filologů a části filosofů.
Velká část těch věcí nám připadla při dělení Rakouska-Uherska. Tehdy se podle rozličných klíčů pečlivě rozpočítávaly nejen lokomotivy, ale taky sochy a antické vázy. Dokonce jsme zdědili i výkopové místo na ostrově Samothráké a kousek lepšího činžáku v Athénách, ale o to jsme přišli za minulého režimu, neplatil a činžák osadil kdoví kým. V jedné diskuzi jsem neuváženě řekl, že kdyby si tenkrát Rakušáci všechno odvezli do Vídně, bylo by to lepší, protože bychom se tam na to od roku 1990 mohli jezdit dívat. Byl jsem málem za revanšistu, ale věcně vzato je to tak. Vídeňská sbírka není o třídu lepší než tahle naše, zato je vystavovaná s velkou péčí. Za nejbližšími obřími prvotřídními sbírkami stejně musíme do Berlína, zvláště do Altes Musea, případně do Mnichova.
Rekonstrukce Národního muzea skončila a postupně se v něm instalují jednotlivé sbírky. Určitě dojde také na kousek antiky, v rámci expozice pravěku a starověku. Místa tam bude zatraceně málo a těžkou konkurencí je velice kvalitní sbírka prehistorické archeologie z českých, moravských a slovenských lokalit, kterou tímto nehodlám upozaďovat. (Nezdá se, že by Slovensko žádalo o navrácení předmětů ze svého území.) Přejme tedy kurátorům co nejlepší pozici k vyjednávání – a hlavně, aby se v Národním muzeu nebo jinde našly prostory a peníze na nejen úplně prťavé příležitostné výstavy.
Místo literatury
Rozcestník na fotogalerie jednotlivých částí expozice Umění starověku v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Fotogalerie expozice Umění Asie v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Rozcestník na menší fotogalerie několika dalších antických sbírek v Čechách v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.
Oficiální informace o Sbírce klasické archeologie na webu Národního muzea v Praze.
Na internetu o otevření expozice:
https://www.borovice.cz/clanky/narodni-galerie-predstavi-umeni-stareho-sveta/
https://www.artantiques.cz/umeni-stareho-sveta
Na internetu o zrušení expozice:
https://plus.rozhlas.cz/umeni-staroveku-je-horky-brambor-rika-archeolog-pavel-titz-7690077
Diskuze:
