Ludovic Orlando., Centre d’Anthropobiologie et de Génomique de Toulouse, France. Kredit: Nicola Lo Calzo

Kolébkou domácích oslů je Afrika. Na tom se vědci shodují už delší dobu. V roce 2004 otiskl vědecký časopis Science studii, která na základě analýz DNA oslů z celého světa došla k závěru, že osel zdomácněl v Asii a v Africe, přičemž na černém kontinentu byl domestikován hned dvakrát - jednou v Núbii a podruhé v Somálsku.

Oslové jsou společenskými zvířaty. Žijí ve stádech o dvou až třiceti jedincích. Vůdcem je vždy samec. Vůdčí klisna ale má na starosti veškeré denní činnosti. Vyžaduje a udržuje si odstup od ostatních, podřízených klisen. Při přesunu stáda je vepředu a až za ní jdou ostatní klisny (hierarchicky podle svého postavení ve stádě). Průvod obvykle uzavírá hřebec. Kredit: Osel.

Nová studie početného týmu vedeného Ludovicem Orlandem z Université Paul Sabatier ve francouzském Toulouse tenhle názor celkem přesvědčivě vyvrací.

„Detaily příběhu oslů jsou úžasné,“ komentoval pro Science studii evoluční biolog Greger Larson z University of Oxford. Larsona nadchnulo například zjištění, že osli nikdy neprošli inbredizací - tedy, snížením genetické rozmanitosti v důsledku rozmnožování omezeného počtu pokrevně příbuzných zvířat.

Nová studie publikovaná rovněž v Science zahrnula kromě analýz DNA současných oslů také data z analýz DNA izolované z ostatků oslů chovaných v dávné minulosti. Některé vzorky pocházely z doby před čtyřmi tisíciletími. Orlando a spol. konstatují, že osel byl domestikován pouze jednou, a to před sedmi tisíciletími v Africe.

Greger Larson. Kredit: University of Oxford

S ochočením divokých oslů začali lidé na území dnešní Keni a zemí Afrického rohu. Před pěti tisíciletími už byla domestikace v plném proudu. Z domestikačního centra ve východní Africe putovali osli do Egypta a Súdánu. Během dvou a půl tisíce roků se dostali i do Evropy a Asie, kde vytvořili samostatné populace.

Při šlechtění se chovatelé nevyhnou selekci, tedy výběru nejvhodnějších zvířat pro plemenitbu, a to s sebou zákonitě nese určité snížení genetické různorodosti. Děsivých proporcí dosáhl tento proces u domácích psů, kteří jsou dnes v důsledku tzv. inbreedingu postiženi celou řadou dědičných defektů. Chov některých psích plemen lze proto bez velkého přehánění označit za týrání zvířat. Podobně, i když v o něco menší míře, se zúžila inbreedingem genetická pestrost koní. Osli si udrželi genetickou rozmanitost srovnatelnou s jejich předky. Vedle cílené selekce využívali totiž staří chovatelé oslů i přilití krve divokých oslů z Afriky a Arabského poloostrova. Tím se škody napáchané selekcí kompenzovaly.

Významně zasáhli do chovu oslů Římané, kteří křížili africká a evropská zvířata, a aniž by měli nejmenší tušení o heterozním efektu, získávali díky tomuto fenoménu zvířata s výškou v kohoutku o dobrých pětadvacet centimetrů větší, než bylo jinde v Evropě běžné. Římané chovali osly hlavně pro produkci mul, které nosily náklady legiím a představovaly jeden ze základů římského hospodářství. Osli tak sehráli významnou roli ve vzestupu římského impéria a řady dalších starověkých říší.

„Jsem rád, že se osli konečně dočkali docenění,“ říká Larson pro Science.

Prohlášení o střetu zájmů: Autor přiznává, že nevlastní psa ani koně. Zato miluje Osly.