Korai – sochy dívek z řecké archaické doby  
V jednotném čísle koré. Sochy dospělých dívek a mladých žen z let 650 až 490 před n. l. bývají divácky vděčné. Ty první jsou ještě silně stylizované, vznešené, postupně nabývají realističtější výraz, některé se dokonce usmívají. Oblečené jsou skoro od hlavy až k patě. Patří k pokladům předních antikářských muzeí.

Menší koré z athénské Akropole, asi 490 před n. l. Národní archeologické muzeum v Aténách BE 16/2009. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Menší koré z athénské Akropole, asi 490 před n. l. Národní archeologické muzeum v Aténách BE 16/2009. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sochy typu koré (v plurálu korai) patří k typickým žánrům řeckého sochařství archaické doby, známe je z rozpětí let přibližně od 650 do 490 před n. l. Jak se poznají? Krom toho, že zpodobňují dospělou dívku až mladou ženu, jsou charakteristickým způsobem silně nebo mírně stylizované. Ty starší velmi silně, oceňují je milovníci figurální abstrakce; většina lidu ocení spíš pozdější zpodobnění, která jsou realističtější a často přímo elegantní. Jsou vždy oblečené, od krku až skoro k patě. Odhalený je krom hlavy pouze krk, části paží a někdy chodidel, „tajemství zůstává skryto“ (jak praví jedna z charakteristik Artemidy). Velikost je v okolí životní, od „tříčtvrtečních“, které působí roztomile, po mírně nadživotní, které působí vznešeně. Nevím o případu kolosální koré. Jsou vždy z mramoru, často pokrytého polychromií. Druhotně se dělají i malé sošky z kamene, keramiky nebo bronzu. Nacházejí se u chrámů bohyň, zvláště Artemidy, Athény a Héry, ale taky na hrobech a v místech podsvětních nebo iniciačních kultů. Koré mívá jednu ruku na hrudi, jindy v ní (případně v druhé ruce) něco drží, přednostně ovoce, nejčastěji granátové jablíčko, někdy ale nějaké malé zvířátko nebo ptáče v roli obětiny. Link na úplnější fotogalerii je dole pod článkem.

 

Než přistoupíme k sledování vývojové linie těchto soch, tak je na místě ukázat jedno z možných vyústění. Když totiž vykládáme třeba evoluci živočichů, tak i ne-zoolog zná některá výsledná zvířata aspoň od vidění. Jako příklad výsledné formy tohoto typu soch nabízím koré z athénské Akropole z konce řecké archaické doby. Má na sobě chitón a svrchní oděv, který zakrývá záda a boky. Vlasy má ozdobené věncem a uši kulatými diskovými náušnicemi. Vlasy a oči jsou zvýrazněné červenou barvou.

 

Slovo koré znamená řecky dceru nebo obecněji dívku (pro obojí jsou však i jiná řecká slova), taky pannu, panenku na hraní, dokonce i panenku v oku, tedy s homonymiemi jako v našem jazyce. S velkým K je však Koré atributem nebo aliasem jména Persefony, dcery Démétry, kterou Hádés unesl do podsvětí, a protože s ním snědla granátové jablíčko, tak s ním čekala potomka a mohl ji propustit už jenom napůl. To pojednával eleusinský mýtus. Ostatně, eleusinská mysteria se nejspíš vyvinula z dívčí iniciace do dospělosti, už v archaické době otevřené všem bez rozdílu pohlaví a věku, pokud byl aspoň 15 let (viz článek Eleusinská mysteria). Některé sochy typu koré (v plurálu korai) odkazují na souvislost s eleusinským mýtem, s prvním rozpukem ženství i se vztahem mezi plodností a smrtelností. Individualita, sex a smrtelnost patří v Řecku k sobě, individualita je vázaná na smrtelnost, a tudíž předpokládá sexualitu. V Eleusině jsou tyto vztahy obzvlášť patrné.

Některé sochy typu koré byly náhrobní, a to nezávisle na věku a vzhledu pohřbené, jako symbol smrtelnosti plodivého individuálního života, někdy přímo znak ztotožnění zemřelé s Koré.

„Níkandra z Naxu Artemidě na Délos.“ Raná naxijská práce, kolem roku 650 před n. l., vysoká 1,80 m. Nápadně plochá stylizace připomíná xoana, až dávné kykladské idoly. Národní archeologické museum v Athénách, č. 1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
„Níkandra z Naxu Artemidě na Délos.“ Raná naxijská práce, kolem roku 650 před n. l., vysoká 1,80 m. Nápadně plochá stylizace připomíná xoana, až dávné kykladské idoly. Národní archeologické museum v Athénách, č. 1. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Jiný významový aspekt těchto soch souvisí s pojetím chrámových služebnic či prosebnic jako „dcer“ té či oné bohyně. Názorné ukázky teď už budou uspořádané chronologicky.

 

Prvním příkladem je snad nejstarší kompletní koré. Našla se na kykladském posvátném ostrově Délu. V polovině 7. století před n. l. ji věnovala Artemidě Níkandra z Naxu, jak praví nápis na spodku. Buď to byla naxijská aristokratická dívka, která do služby bohyni a pro její oslavu poslala sochu místo sebe, nebo třeba starší paní, která sochu věnovala jako vzpomínku na svou službu u chrámu v mladých letech a poděkování bohyni. Bylo zvykem, že dívky z lepších kruhů si u některého chrámu odslouží nějaký rok; občas to mělo podobu jakési výchovné instituce, kdy dívky chodily do chrámové služby mladičké a vlastně tam dorůstaly. Možná hrál roli i ohlas mýtů o dávných lidských obětech Artemidě, viz článek Lidské oběti a lykantropie v řeckém náboženství?, služba u chrámu nebo socha mohla mít zástupnou roli. (V Atice se dokonce vyvinul zvyk, že k Artemidině chrámu v Braurónu posílali malá děvčátka do svého druhu prestižní internátní školy, ale výtvarné doklady této praxe máme až z pozdější doby.) Socha v životní velikosti nebo nepatrně nadživotní (vysoká 180 cm) je výrazně plošně stylizovaná, bohužel její povrch je značně erodovaný, což narušuje nejen tvar obličeje, ale i povrch naxijského mramoru, případně jeho částečnou polychromii. Obě ruce má volně spuštěné podél těla. Držení těla je rovné, z hlediska pozdější estetiky až prkenné.

Tzv. Koré z Théry, z 2. poloviny 7. století před n. l. Mramor, výška 248 cm. Nález z pohřebiště Staré Théry, import z naxijské dílny. Archeologické muzeum na Théře, zvláštní výstava ze záchranného výkopu, adjustace je provizorní. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Tzv. Koré z Théry, z 2. poloviny 7. století před n. l. Mramor, výška 248 cm. Nález z pohřebiště Staré Théry, import z naxijské dílny. Archeologické muzeum na Théře, zvláštní výstava ze záchranného výkopu, adjustace je provizorní. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Sochy podobné velikosti, většinou už od jednoho metru výše, dodělával mistr sochař až na místě, z polotovaru, který udělali už kameníci v lomu. Objednaný polotovar už určoval typ sochy, mistr mohl pouze ubírat, vytvořit konkrétní detaily v rámci dané typologie. Byla to tvorba v rámci jasného zadání a jasných typologických limit.

 

Druhým příkladem je takzvaná Koré z Théry, tedy z dórského města na kykladském ostrově Santorini. Našla se při záchranných výkopech na tamním antickém hřbitově ve svahu sedla Sellada. Byla náhrobní. Je asi nejvyšší známou koré, měří 248 cm. Má zachovaný výrazně modelovaný obličej a složitý účes. Pravou ruku drží na hrudi, levou má spuštěnou podél těla. Nevíme, zda byla polychromovaná. Současná barva sochy je výsledkem přírodní eroze povrchu bílého naxijského mramoru. Z Naxu byla na Théru dovezena v 2. polovině 7. století před n. l. Obě představené sochy jsou tedy ukázkami rané fáze naxisjkého sochařství.

Obě tyto sochy také představují ranou koré, ještě v tzv. daidalském stylu, viz článek Daidalské sochy. K rané kykladské verzi patří také specifická vytáhlost, kterou zvláště naxisjká produkce zdůrazňuje i u jiných typů soch. Tím se odlišují od ostatních soch daidalského stylu, mnohdy spíše hromotluckých. Spodní polovina těla velké části daidalských soch bývá jen ohlazeným blokem kamene, zde je však oděv sochařsky zpracován detailněji, předjímá pozdější bohaté drapérie. Obě sochy jsou také výrazně ploché. Zčásti to patří k daidalskému stylu, zčásti je to opět kykladská a zvláště naxijská zvláštnost. Obecně vzato je plochost raně archaických soch také dědictvím dřevěných schematických plastik, zvaných xoana, mnohdy jen prkna opracovaná do antropoidního tvaru, některá byla pokryta měděným plechem a ten se občas zachoval viz článek Chrámy v roli muzeí, zvláště drobná plastika Artmidy. Zčásti za plochý tvar postav může i dobový dámský oděv, který znevýrazňoval tělesné proporce s výjimkou boků a opticky je protahoval. Tento typ stylizace nutkavě připomíná i něco z kykladských idolů rané doby bronzové, viz článek Kykladské idoly, tedy z hluboce předřecké kultury těchto ostrovů, i když ty zobrazovaly nahé ženské postavy. Není v tom žádný vliv, přestože ony figurky mohli náhodně potkávat, nemáme doklady o tom však žádné doklady. Skeptik to prohlásí za náhodu; Hegelem inspirovaný tradiční teoretik slohů za společný rys určitých raných fází výtvarného projevu, mezi objemnou stylizací „Venuší“ (nebo zase masivních sedících bohyň v daidalském tylu) a budoucím realismem; já bych v tom viděl ostrovní estetiku, ale to je můj problém.

Tzv. Koré z Théry, 2. polovina 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Tzv. Koré z Théry, 2. polovina 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Tzv. Koré z Théry, 2. polovina 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Tzv. Koré z Théry, 2. polovina 7. století před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nově nalezená Koré z Théry si zaslouží podrobnější obhlídku. Je pozoruhodné, že socha je dělaná i na pohled zezadu. Všimněme si poměrně širokého opasku a jednoduché leč výrazné draperie, tedy řasení oděvu. Pás patří k oděvu typu peplos.

(Malé sochy dívek v daidalském stylu občas zdobily nebo i nesly velké nádoby na očistnou vodu, perirrhantéria, ale to by bylo jiné téma.)

Koré (torzo) má přepásaný peplos, pochází z ostrova Paru, 580 před. n. l. Nalezena byla v Apollónově chrámu na Délu, Museum na Délu, A 4062. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Koré (torzo) má přepásaný peplos, pochází z ostrova Paru, 580 před. n. l. Nalezena byla v Apollónově chrámu na Délu, Museum na Délu, A 4062. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Koré, torzo nalezené v Eleusině, pentelský mramor, 580 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 5. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Koré, torzo nalezené v Eleusině, pentelský mramor, 580 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách, 5. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Pak tu máme dvě torza, která jsou ovšem fragmenty soch celých postav. Koré vlevo má peplos zdobený svislým ornamentem. Peplos byl ve svých různých variantách) po většinu archaické doby nejobvyklejším dámským svrchním oděvem, zvláště slavnostním nebo zimním. Pruh těžké vlněné látky, delší než výška postavy, se napřed přeložil tak, že horní část byla dvojitá a visela přes ňadra, pak se ovinul kolem těla, sepnul a přepsal.

Socha se našla na Délu, leč pochází z nedalekého kykladského ostrova Paru, z doby kolem roku 580 před n. l. Kvůli erozi nevidíme případnou polychromii, ani původní povrch parského mramoru. Kupodivu se na Délu našla u Apollónova chrámu, nikoli u Artemidina, pokud s ní nebylo druhotně hýbáno.

Koré vpravo je z téže doby, ale je pevninská, místem nálezu i původem. Našla se v Eleusině, tedy v mysterijním mstě kousek od Athén. Je z pentelského mramoru, tedy atické produkce, nejspíš přímo z Athén (možná prý však pozvali sochaře z Paru).

Koré z Héraia na ostrově Samu, místní produkce z let 570 až 560 před n. l., mramor, výška 190 cm. Louvre MA 686. Kredit: Siren-Come, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Koré z Héraia na ostrově Samu, místní produkce z let 570 až 560 před n. l., mramor, výška 190 cm. Louvre MA 686. Kredit: Siren-Come, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Koré z Héraia přináší zajíčka jako obětní dar pro Afrodítu, východoiónský styl z Mílétu, 560 před n. l., mramor. Altes Museum Berlin, Sk 1750. Kredit: Nemracc, Wikimedia Commons, Licence CC 3.0.
Koré z Héraia přináší zajíčka jako obětní dar pro Afrodítu, východoiónský styl z Mílétu, 560 před n. l., mramor. Altes Museum Berlin, Sk 1750. Kredit: Nemracc, Wikimedia Commons, Licence CC 3.0.

Abychom se neomezovali na kykladské sochařské školy a jejich vliv na pevnině, tak si ukážeme dvě torza od Héřina chrámu na Samu (Samosu), z let 570 až 560 před n. l. Na tomto ostrově v severovýchodní Egeidě stávalo Héraion, což byl rozsáhlý sakrální okrsek, jehož centrem byl velký Héřin chrám, ale byly zde taky menší chrámy Afrodíty a Herma.

Vlevo: Koré z Héraia na ostrově Samu, mírně nadživotní. Nápis na ní (v iónské verzi alfabety) zní: „Chéramyés mě věnovala Héře darem.“ Nutno poznamenat, že nápisy na těchto sochách bývají provedeny cudně, nepříliš nápadně, nejsou to křiklavé reklamy na donátorky. Zpod jejího dlouhého peplu čouhají jen prsty nohou, nápadně dlouhé.

Vpravo: Zajíček je vhodným obětním darem pro Afrodítu. Mílétská produkce ve východoiónském stylu, z pobřeží malé Asie.

Pohřební koré zvaná Berlínská bohyně. Keratea v Atice, 570 před n. l. Hymétský mramor s polychromií, výška 192,5 cm. Altes Museum Berlin, Sk 1800. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Pohřební koré zvaná Berlínská bohyně. Keratea v Atice, 570 před n. l. Hymétský mramor s polychromií, výška 192,5 cm. Altes Museum Berlin, Sk 1800. Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Jakožto ztělesnění Persefony, nevěsty Hádovy drží tato „berlínská“ koré v ruce granátové jablíčko. Altes Museum Berlin, Sk 1800. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Jakožto ztělesnění Persefony, nevěsty Hádovy drží tato „berlínská“ koré v ruce granátové jablíčko. Altes Museum Berlin, Sk 1800. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Takzvaná Berlínská bohyně není bohyně, nýbrž náhrobní koré, vystrojená skoro jako Hádova nevěsta. Jasně červený oděv vyjadřuje vysoké společenské postavení zemřelé. Přesto ovšem nejde o její portrét, nýbrž o její symbolické ztotožnění s Persefonou, skutečnou Koré. Na krku má náhrdelník, v pravé ruce drží granátové jablíčko, obnažená levá ruka přiložená na hrudi je ozdobena náramkem. Zpod bohatě zdobeného peplu vystupují celá chodidla, opatřená sandály. Pozoruhodná je také délka prstů nohou antických soch.

Je to atická (asi přímo athénská) práce z let 580-560 před n. l., z hymetského mramoru, vysoká 192,5 cm. Našla se v městečku Keratea, asi 30 km jihovýchodně od Athén. V její tváří možná už vidíme příznačný nadčasový úsměv archaických soch, někdy paradoxně trochu smutný, kterého si blíže všimneme až při pojednání o sochách kúrů, mladíků.

Koré, dílo sochaře Aristona z Paru z let 550-540 před n l. Parský mramor, výška 211 cm, z hrobu Frasikleie v Mirhinous, Atika. Národní archeologické museum v Athénách 4889. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Koré, dílo sochaře Aristona z Paru z let 550-540 před n l. Parský mramor, výška 211 cm, z hrobu Frasikleie v Mirhinous, Atika. Národní archeologické museum v Athénách 4889. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Detail Aristonovy koré se zachovanou polychromií z hrobu Frasikleie v Mirhinous v Atice. Národní archeologické museum v Athénách 4889. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Detail Aristonovy koré se zachovanou polychromií z hrobu Frasikleie v Mirhinous v Atice. Národní archeologické museum v Athénách 4889. Kredit: Sharon Mollerus, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.

V Atice se našla i další velice dobře zachovaná koré, která sem byla kdysi přivezená z Kyklad, tedy její polotovar i se sochařem. Z parského mramoru ji v letech 550 až 540 před n l. zhotovil Aristón z Paru (Parosu), je vysoká 211 cm a polychromovaná. Nalezena byla v Mirhinous nedaleko Athén, kde stávala na hrobě Frasikleie, jak praví nápis na podstavci. V ruce drží poupě lotosu, kupodivu v levé, ozdobené náramkem. A opět náhrdelník na krku a sandály na chodidlech s poměrně dlouhými prsty.

Torzo menší koré nalezené v Eleusině. Ostrovní mramor, 525-500 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách 25. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Torzo menší koré nalezené v Eleusině. Ostrovní mramor, 525-500 před n. l. Národní archeologické muzeum v Athénách 25. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jiné torzo menší koré nalezené v Eleusině, ostrovní mramor, 500 před n. l. Národní archeologické museum v Athénách 26. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Jiné torzo menší koré nalezené v Eleusině, ostrovní mramor, 500 před n. l. Národní archeologické museum v Athénách 26. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jedním z míst, kde se sochy dívek nacházejí skoro hromadně, je pochopitelně Eleusis, mysterijní místo. Dvě představená torza sem doputovala z Kyklad. Doba ovšem pokročila a změnila se i dámská móda. Místo těžkého peplu nastoupil lehčí lněný chitón a přes něj stále bohatěji řasený svrchní oděv. Na chitónu a svrchním plášti dívky vlevo se dochovaly stopy malované výzdoby. Sochy jsou už přímo elegantní, spíše než majestátní, taky už působí verističtěji. (V této době už korai začínají sloužit také jako karyatidy nesoucí část stavby, zatím poměrně vzácně, ale to je jiné téma, viz Pokladnice ostrova Sifnu v Delfách.)

Koré z Akropole, parský mramor, 123 cm, 520-510 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách 594. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Koré z Akropole, parský mramor, 123 cm, 520-510 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách 594. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5.
Koré z Akropole, sochař Archermos z Chiu, 520-510 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách 675. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5
Koré z Akropole, sochař Archermos z Chiu, 520-510 před n. l. Muzeum Akropole v Athénách 675. Kredit: Marsyas, Wikimedia Commons. Licence CC 2.5

Skončíme sochami dívek z athénské Akropole. Některé jsou votivními dary Athéně, často i ze vzdálených obcí. Některé jsou místní produkce. Zčásti jde o služebnice Athény. Každopádně se Athény stávají novým vzorem elegance. Svrchní oděv dívek je bohatě řasený a zdobený, sochaři se předhánějí v rafinovanosti drapérie a zdobnosti polychromie. Ukázka vlevo je parská práce, tedy z Kyklad. Koré vpravo doputovala do Athén až z ostrova Chiu v severovýchodní Egeidě (nebo spíše její sochař) a je už výrazně trojdimenzionální.

Některé z vysochaných dívek přinášely Athéně slavnostní peplos, tedy starobylý dámský šat, který pro ni tkaly, i když samy už jsou oděné podstatně moderněji. Bohužel nemůžu ukázat jejich rozsáhlý sortiment: zásvětně, odtažitě nebo vznešeně působící postavy, elegantní dívky, našňořené parádnice, holky krev a mlíko. Jejich největší kolekci totiž vystavuje (Nové) Muzeum Akropole v Athénách, které si hlídá zákaz fotografování v tomto segmentu své expozice. Ve starém Muzeu Akropole, které stálo přímo nahoře, takové potíže nebyly, takže nějaké starší fotky jsou k dispozici. Několik dívek z Akropole vystavuje Národní archeologické muzeum v Athénách, například onu první v tomto článku.

 

V raném 5. století před n. l. tento typ soch mizí, spolu s počátkem řecké klasické doby. Přežívají jen karyatidy v architektuře, těch dokonce přibude, i když jejich styl se promění. Historici většinou počátek klasické doby spojují s řecko-perskými válkami. Jenže tento typ soch nevyhubili Peršané (i když některé poshazovali z Akropole) ani vítězní Athéňané, navíc toho mizí mnohem víc, zatímco ještě mohutněji nastupují novinky; takže to bude složitější a dotyčné války jsou možná jen jedním ze znaků těch změn, který je dobře čitelný pro historiky vojenství. Místy se nový (raně klasický) styl objevuje dokonce už těsně před perskou invazí. Móda nové doby bude jiná, navíc se se výtvarný vkus (stejně jako poezie) začíná vzdalovat náboženskému kontextu. Dál však pokračuje zobrazování bohyň a mytických postav žen, tentokrát už ve značně veristickém (realistickém) stylu. Později se objeví také portréty konkrétních osob. A helénistická i římská doba si kromě dalších novinek oblíbí také rozličné retro styly, někteří sochaři znovu dělají docela věrohodné archaizující sochy dívek. Dobře znali vzory staré 3 až 7 století. Mohli je stále ještě vidět stojící u některých chrámů, nebo aspoň ležící v rumištích starých hřbitovů a také v rumištích pod hradbami.

 

Místo literatury

Fotoalbum Korai v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.

Datum: 09.10.2022
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz