Opravování našich porouchaných těl pomocí dospělých kmenových buněk se jevilo jako alternativa použití embryonálních buněk, které z etických důvodů jsou pro mnohé těžko přijatelné.
Dvě nové studie nyní naznačily, že pokud jsou dospělé kmenové buňky v laboratorních podmínkách replikovány mnohokrát, stanou se z nich buňky nádorové.
Jak se zdá, problém je v počtu množení buněk ke kterému dojde mimo organismus. Pokud nechali vědci buňky v laboratoři rozdělit 90 krát až 140 krát, a pak tyto buňky transplantovali, vedlo to u pokusných zvířat ke vzniku nádorů. Zjistili to španělští výzkumníci z Autonomous University of Madrid.

Dánští lékaři z University Hospital of Odense , kteří dospěli k obdobnému zjištění, se domnívají, že za neblahým působením kmenových buněk stojí geny. Myslí si, že po určitém počtu dělení se u těchto buněk zapínají geny, které zahájí tvorbu enzymu telomerasa. To podle nich buňku zvrhne do rakovinového stádia.
Další výzkum by měl nyní upřesnit, jaký počet dělení buněk je ještě bezpečný a jaký už s sebou nese riziko vzniku nádoru příliš velké.

Stávající zkušenosti
Dospělé kmenové buňky získávané z kostní dřeně se již běžně používají k experimentálnímu vyspravování těl. Například u poškozeného srdečního svalu po infarktu. Použití takových kmenových buněk se z pohledu nových poznatků, zdá být bezpečné, protože tyto buňky jsou, předtím, než jsou  přeneseny zpět do lidského těla, kultivovány mimo tělo jen krátce.

Zvětšit obrázek

Dospělé kmenové buňky, které se nechají v laboratoři dělit 90 až 140 krát, se stávají buňkami, které s sebou nesou vysoké riziko navození nádorového bujení. Obr.: iStockphoto

Změnu v našem pohledu na použitelnost kmenových buněk mají na svědomí španělští a dánští specialisté na kultivaci buněk. Dosud panoval názor, že pouze embryonální buňky mohou navodit rakovinu. U odpůrců používání embryonálních buněk se fakt, že embryonální buňky, tím jak jsou ve svém nejranějším stádiu, mohou dát vznik (a také dávají) agresivním nádorům, zvaným teratomy,  stal často zdůrazňovaným argumentem.
Rovněž tak kmenové buňky jsou nedospělé buňky, jsou do značné míry jako „nepopsaná destička“.  Jsou pozdějšího stadia, než buňky embryonální, nicméně i ony jsou ve svém  časném stadiu schopny přeměny na  specializované buňky, kterékoli  tkáně těla.

Vědci  doufají, že získávání nediferencovaných buněk a jejich přimění k tomu aby narostly v náhradní tkáně, je schůdné. Že to je cesta při kterou lze transplantovat do těla buňky, které  napraví mozkové, nervové, svalové poškození, případně dalších orgánů.
Nejvíce nadějí se vkládalo do nejvšestrannějších buněk, které lze získat z časných stádií embryí. Pro ně totiž není problém dát vznik jakékoli buňce dospělého těla.
Hlavní problém, kvůli kterému se od těchto embryonálních buněk výzkum odklonil směrem ke kmenovým buňkám pozdějších vývojových stádií, spočívá v tom, že embryonální buňky představují pro velkou část veřejnosti, především lidí věřících (snad kromě vyznavačů budhismu), etický problém. Použití  kmenových buněk, izolovaných z tkání dospělých jedinců, jako například z krve, kostní dřeně, jater, tukové tkáně,… vzniklo prakticky jako alternativní řešení, aby se zmíněný etický problém obešel. Ukazuje se, že i toto řešení je schůdné a  perspektivní. Lze to doložit například i právě zveřejněným objevem  francouzských výzkumníků, kteří v časopisu Nature publikovali nalezení nové populace buněk -  „předchůdců“ svalové tkáně. Je to velká nová šance pro postižené nemocemi svalů, kterým stávající medicína nedokáže pomoci.
 
Ale zpět k poznatku vědců z Madridu a Odense, kvůli kterému tento článek vzniknul. Španělé jsou prvními, kteří nás upozorňují na to, že technika používání kmenových buněk (namísto buněk embryonálních), může mít vážný problém. Tím úskalím je proces množení zmíněných buněk v laboratoři. Dosáhne-li počet  dělení kmenových buněk určité hranice, stávají se tyto buňky buňkami, které se mohou zvrhnout v rakovinu. Z toho vyplývá, že pro léčbu kmenovými buňkami bude třeba zavést určitá pravidla. To proto, aby jejich použití bylo pro pacienty bezpečné. Nový poznatek by měl přispět od těch případů, kdy „ léčba choroby byla úspěšná, ale pacient zemřel na rakovinu“.

Prameny: Autonomous University of Madrid. , University Hospital of Odense , News in Science