Zvětšit obrázek

Bjørn Lomborg je editorem knihy Global Crises, Global Solutions („Globální krize, globální řešení“).

Leží v žaludku zeleným aktivistům, kteří ho v určenou denní hodinu rituálně proklínají, stejně jako obyvatelé Oceánie arcilotra Emmanuela Goldsteina. Je to vůbec zajímavý rys společný všem bojovníkům za lepší zítřky – čím zapálenější duch, tím menší ochota akceptovat jiný názor. Pokud někdo nesdílí svaté přesvědčení, tak jimi bývá odmítnut jako osamělý blázen, co není hoden věcné diskuze. Naši domácí zelení to předvádějí v krystalické podobě, teď aktuálně například při odstupování jisté nejmenované ministryně, jejíž zoufalá neschopnost se stala vděčným terčem kuloárových vtípků.

Lomborg si užil zelené nenávisti vrchovatě. Bezohledný nátlak, osobní útoky, urážky i vyvrácená obvinění z vědecké nepoctivosti. Každý má své chyby, Lomborga nevyjímaje, ale když už pro nic jiného, tak klobouk dolů před jeho houževnatostí. Je samozřejmě inspirativní si od něj něco přečíst, četbyschopní fanatici mohou doplnit munici, zvídaví čtenáři si zase mohou přebrat věci mimo zelený mainstream.

 

Na Oslu se můžete dočíst i ojeho knize The Skeptical Environmentalist.

Nedávno se objevil zajímavý textík „Globální varování“, v němž Lomborg v krátkém sestřihu předvádí svůj rudý hadr na vyhraněné zelené, totiž alternativní pohled na milionkrát omleté záležitosti.

Jedním ze základních doporučení pro zdravý životní styl je jíst organické potraviny. Proč? Protože podle obecného zeleného mínění klasické zemědělství využívá pesticidy, které způsobují rakovinu. To je sice pravda, ale podle Lomborga je ve vyspělých zemích reálné zdravotní riziko pesticidů nepatrné.

Kupodivu se moc nemluví o tom, že přechod na organickou stravu má i odvrácenou stranu mince. Proti rakovině totiž poměrně dobře pomáhá jíst hodně ovoce a zeleniny. Organická strava je ale pochopitelně až o 20 procent dražší, díky čemuž vcelku logicky lidé o něco méně jí. S poklesem konzumace ovoce a zeleniny ale celkové riziko rakoviny neklesá, nýbrž roste. Lomborg dle vlastních slov nechce odrazovat od organických výrobků. Jenom podotýká, že je fajn znát problém celý, ne jenom jeho půlku.

Za pozornost stojí i atraktivní mediální kauza ledních medvědů. Velmi zvolna prosakuje, že medvědi lední se na malých ledových krách zoufale netopí, jak bylo mnohokrát předváděno, ale naopak tímto stylem často a rádi cestují. Za posledních 40 let jejich celkový počet překvapivě neklesl, ale naopak pětkrát vzrostl. Ochranáři se pochopitelně předhánějí ve tvrzeních, že je to zásluha nikoliv změn klimatu, ale důsledné ochranářské práce.

Jedním z počinů profesora statistiky Bjørna Lomborga bylo, že se obrátil na věhlasné světové ekonomy s otázkou: „Je lepší snažit se zastavit globální oteplování, když na oceánských souostrovích Tuvalu, Kiribati a Maledivy už někteří obyvatelé v obavě ze stoupající hladiny žádají australskou a novozélandskou vládu o azyl? Nebo je lepší bojovat s epidemií AIDS. Na jaké programy by se mělo vynaložit 50 miliard dolarů, které má lidstvo na řešení problémů k dispozici, aby přinesly největší užitek?“
Doporučení ekonomů, nazvané Kodaňský konsensus, vyznělo jednoznačně: globální oteplování prohrálo s AIDS na celé čáře.

Medvědi lední, specialisté na dobu ledovou, jsou sice jako velmi mladí evoluční potomci klasických hnědých medvědů pozoruhodní, podle Lomborga je ale poněkud na vodě burcovat pro jejich záchranu snižování emisí oxidu uhličitého všech zemí světa, jak se dnes snaží aktivisté a sdělovací prostředky. Kdyby všechny země světa popadlo svaté šílenství a snižovaly emise zlého plynu až do konce století, v dobře prozkoumané populaci jednoho tisíce ledních medvědů západní části Hudsonova zálivu by to zachránilo podle propočtů necelou jednu desetinu medvěda.

Ani jedna desetina by nebyla tak špatná. Potíž je v tom, že mnohem efektivnější by bylo zakázat jejich lov. V západní oblasti Hudsonova zálivu každoročně padne za oběť legálním i nelegálním lovcům kolem 50 medvědů. Na jejich záchranu by stačil zcela nepatrný zlomek částky vydané na snižovaní emisí oxidu uhličitého.

Příklad pesticidů a ledních medvědů předvádí jednostranná varování a plamenné výzvy, kterými nás nepřetržitě bombardují senzacechtivá média. Katastrofy se skvěle prodávají. Lomborg se snaží globální varování analyzovat a vypíchnout ty opravdu závažná. Dochází k závěru, že ne všechno znepokojivé by se mělo řešit hned, ostatně to ani nejde. Klíčové je podle něj věnovat energii neodkladným problémů, ale zároveň si připomenout, co všechno se během posledních desetiletí zlepšilo. Naše planeta je dneska nesrovnatelně lepší místo k životu, než tomu bylo před sto lety. A zásadní trendy se podle všeho budou dál vyvíjet příznivě.

K řešení celosvětových problémů je fajn si nalít do žil alespoň trochu optimismu a víry v budoucnost. Zelení radikálové věští jenom zmar a přitom neposkytují žádné rozumné řešení, které by nevedlo k destrukci civilizace. Není těžké domyslet, jak by se jejich lokální soběstačné komunity rychle utopily v krvi. Lidské přirozenosti se jen tak nezbavíme. Naše civilizace jistě není ideální a je zdravé obávat se budoucnosti, na druhou stranu ale neustálé globální zvonění na poplach nakonec všechny spolehlivě unudí k smrti.

Pramen:  Project Syndicate