„Modrá, nikoliv zelená planeta, je Země.“ Modrá je díky vodě, která zaujímá většinu jejího povrchu. Přesněji vyjádřeno světový oceán pokrývá více než dvě třetiny naší planety a to zeměkouli dává mocný nástroj ke stabilizaci mnohých nepříznivých vlivů. Schopnost světového oceánu stabilizovat prostředí na Zemi je sice obrovská, ale rozhodně není nekonečná.

 

Křídlonožec (Limacina helicina), Kredit: NOAA  . Galerie obrázků křídlonožců Zde.

Oceány každoročně absorbují 30 až 50 procent emisí oxidu uhličitého. Proto také není koncentrace tohoto plynu v ovzduší tak vysoká. Ti, kteří zpochybňují nárůst oxidu uhličitého v atmosféře mají argument, že růst koncentrace není tak dramatický, aby mohl cokoliv na zemském klimatu ovlivnit. Jenomže nadměrné množství CO₂ ani oceánům nedělá příliš dobře. Ve vodě se oxid uhličitý rozpouští a vzniká kyselina uhličitá (H₂CO₃). Oceány se tak postupně plní slanou „sodovkou“, v níž některé organismy nebudou schopny přežít. První budou ohroženy ty, které tvoří samotný základ pyramidy, jíž je s oblibou v učebnicích znázorňován potravní řetězec.

Odhaduje se, že od začátku průmyslové revoluce musely oceány vstřebat asi 118 až 142 miliard tun CO₂, což způsobilo, že se kyselost vody od té doby zvýšila o 30 procent. Oceánologové odhadují, že i kdyby se lidem podařilo stabilizovat množství vypouštěného oxidu uhličitého a oceány by tak z ovzduší neodčerpávaly více než 2 miliardy tun CO₂ ročně, kyselost oceánů by se do konce století stejně zvýšila jedenapůlkrát. Tato změna by byla natolik závažná, že by s největší pravděpodobností způsobila vyhynutí většiny mořských organismů v důsledku přerušení potravního řetězce.

Gretchen Hofmannová: „Křídlonožci nejsou sice nijak charismatičtí, ale „hovoří“ mnohem jasněji než tučňáci nebo lední medvědi. Jsou to poslové změn. Je možné, že do roku 2050 nebudou schopni vůbec tvořit ulity a pokud je ztratíme, bude dopad na další organismy v potravním řetězci katastrofický.“

Malí mořští tvorové mohou být „kanárky v uhelném dole“ klimatických změn
„Jak se oceány oteplují a stávají se kyselejšími, jsou některé mořské organismy vystaveny stressu a celý potravní řetězec se dostává do ohrožení.“ Tato informace zazněla na tiskové konferenci 17. výročního setkání Amerického sdružení pro rozvoj vědy v Bostonu.
Gretchen Hofmannová, externí profesorka biologie Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, se právě vrátila z výzkumné mise do Antarktidy, kde sbírala zástupce arktického makroplanktonu – křídlonožce, miniaturní šnečky velikosti čočky s vědeckým názvem Limacina helicina, kteří jsou univerzální potravou mnoha druhů mořských živočichů.

Malinkými křídlonožci se živí ryby, které jsou potravou dalších zvířat, např. tučňáků. Tito malí tvorečkové jsou ohroženi narůstající kyselostí oceánu způsobenou rozpuštěným oxidem uhličitým z atmosféry a to způsobuje jejich sníženou odolnost v teplejší vodě. Uhličitanové ulity křídlonožců jsou tak tenké, že jsou prakticky průhledné. Jejich zranitelnost je tak mimořádně velká. Hofmannová je bioložka, která se podrobně zabývá vším, co ovlivňuje mořské živočichy. Zejména co se týká tvorby skořápek z uhličitanu vápenatého. Hofmannová není v mořské biologii žádný nováček, je známá svými rozsáhlými studiemi mořských ježků žijících v chaluhových porostech pobřežních vod Kalifornie. Mořští ježci jsou nezbytnou součástí potravního řetězce a od té doby, co se jejich jikry staly vysoko ceněnou součástí „suši“ nazývaného „uni“, hrají významnou ekonomickou roli v kalifornském rybářství.
Hofmannová objasňuje: „Jak se mořští bezobratlí potýkají s nárůstem kyselosti vody, musí „přeladit“ svůj metabolismus tak, aby ještě byli schopni tvořit skořápky. Ale všechno něco stojí. Fyziologické změny, kterými reagují na kyselost, způsobují, že tato zvířata nejenom nejsou schopna tak dobře odolávat teplejší vodě, ale dorůstají i menších rozměrů. Tato pozorování naznačila, že tu máme dvojnásobné riziko – teplejší a kyselejší moře – které bude ovlivňovat životní prostředí mořských organismů v budoucnosti.“
Nakolik jsou její katastrofické předpovědi zhroucení mořských ekosystémů reálné či nikoliv, ukáže další vývoj.

Zdroj:
University of California, Santa Barbara, ScienceDaily