Zvětšit obrázek

Susan Solomonová z NOAA je nositelkou prestižní ceny „Blue Planet Prize“ . Cenu získávají jedinci za vyřešení nějakého globálního environmentálního principu. Součástí ocenění je šek na 50 000 000 Jenů. Cenu získala za odhalení principu vzniku ozónové díry nad Antarktidou. Nyní tato světově uznávaná vědkyně přiznává, že záhadné klimatické ochlazení ze čtyřicátých let se vlastně nekonalo a dává za pravdu Davidu Thompsonovi.

V roce 1945 zaznamenali vědci pokles průměrné povrchové teploty moří a oceánů o 0,3°C. Podobných změn v teplotách zemského povrchu se odehrála v posledních desetiletích celá řada. Pro většinu z nich mají vědci rozumné vysvětlení. Například v roce 1991 došlo k mohutné explozi filipínské sopky Pinatubo. Jemné částice popela se dostaly vysoko do atmosféry, zastínily Zemi před slunečním zářením a výsledkem bylo poměrně výrazné ochlazení jak na souši, tak na moři. Pokles z roku 1945 se projevuje pouze v povrchových vrstvách moří a oceánů. Pro vědce zůstával záhadou. Poradit si s ním nedokázaly ani počítačové modely pozemského klimatu. Určité naděje upírali klimatologové k výbuchům atomových bomb v Hirošimě a Nagasaki, ale to se ukázalo jako falešná stopa. Tým vědců pod vedením Davida Thompsona ze State University of Colorado nalezl pro záhadu prozaické vysvětlení a zveřejnil je na stránkách prestižního týdeníku Nature.

Zvětšit obrázek

David Thompson z Colorado State University je rovněž světovou celebritou. Nedávno například obdržel cenu Monfortovy nadace obnášející 75 000 USD. Nyní přišel na chybu v měření, která představuje 0,3 stupně Celsia. Dost na to, aby část klimatických závěrů minulého století poslal „do kýblu“.

Během ročního studijního pobytu ve Velké Británii se Thompson zabýval historií měření teplot moří. Přitom ho napadlo, že se moře po druhé světové válce vůbec neochladilo. Mohlo jít o chybu měření. Povrchové teploty sledovaly v té době především britské a americké lodě. Během války počet měření dramaticky poklesl a většina hodnot pocházela od amerických plavidel. Britové začali ve velkém měřit teplotu moří až po roce 1945. A to byl kámen úrazu, protože britské a americké lodě používaly k určení teploty mořské vody odlišné metody. Američané měřili v lodních strojovnách teplotu vody přiváděné z moře k chlazení motorů. Britové odebírali vzorky vody z moře obyčejným kbelíkem zavěšeným na dlouhém laně.

 

Britský viník, klimatického ochlazení dvacátého století.

V horku strojovny se voda o něco ohřála a naměřené teploty jsou proto vyšší. Převaha amerických měření během války proto vyvolala dojem, že se moře v tomto období ohřívalo. Z povrchu kýble používaného k měření na britských lodí se odpařovala voda a to obsah nádoby  o něco málo ochladilo. Zvýšený podíl Britů na měření teplot moří po válce proto vzbudil mylný dojem, že se moře ochlazuje. Rozdíl je sice malý, ale průkazný. Klimatologové nyní usilovně pracují na tom, aby výsledky měření od těchto chyb očistili. Zatím není úplně jasné, jaký tvar bude mít nově stanovená teplotní křivka povrchové teploty oceánů během druhé světové války a po ní. Thompson předpokládá, že záhadné ochlazení z klimatických záznamů zmizí.

Není to zřejmě poslední korekce, kterou měření teploty moří čeká. Podobných nechtěných chyb se do dat o vývoji zemského klimatu asi vloudilo více. Například v sedmdesátých letech vědci upustili od měření z lodí a začali používat k získávání potřebných údajů automatické bóje. Tato změna mohla vést k podcenění vzestupu teplot moří a oceánů v následujícím období.