Neandertálci, naši blízcí příbuzní z rodu Homo, obývali již před 400 tisíci lety část evropského a před asi 150 tisíci lety i asijského kontinentu. A pak někdy v době před 30 až 24 tisíci lety zcela vyhynuli.
Vskutku zcela vyhynuli? Nepokračují alespoň v podobě nějakých úseků genetického kódu, který si my, jediný přeživší druh lidí, předáváme z generace na generaci? Nějakou kombinací čtyř nukleových bází DNA zapsaný důkaz, že nám byli blízcí nejen vývojově, ale že jsme s nimi alespoň někdy měli ty nejbližší kontakty? Křížili se naši předkové s neandertálci, nebo jim jenom stěžovali život jako sice sílou slabší, ale o něco chytřejší konkurenti a proto pravděpodobně i nepřátelé? Na tuto otázku vědci hledají odpovědi již hezkou řádku let a odpověď „ano“ střídá „ne“…
Nebo přece jenom ano, jak před několika dny, na výročním setkání Americké společnosti antropologů v Albuquerque v Novém Mexiku, tvrdil Jeffrey Long, genetik z University of New Mexico. Jeho přesvědčení se opírá o studium genomu 1 983 lidí 99 populací z Afriky, Evropy, Asie, Oceánie a Ameriky. Samozřejmě, že Longův tým neporovnával všechny rozdíly, ale zaměřil se na statistiku jednotlivých mutací v 614 místech DNA, kde se nacházejí krátké, opakující se posloupnosti nukleotidů – takzvané mikrosatelity (vysvětlení v závěru článku).
Obrovské množství dnes již rutinných analýz zvládla doktorandka Sarah Joyce. Vytvořila soubor dat, který umožnil na základě rozdílů ve zkoumaných mikrosatelitech DNA vytvořit část vývojového stromu člověka. Snaha, aby výsledkům odpovídal co nejpřesněji ale dospěla k nečekanému závěru – naše evoluční větev se dvakrát dotkla dnes již vyschlých větví, které patřily neandertálcům, nebo příslušníkům druhu Homo heidelbergensis. Mikrosatelity v naší DNA naznačují, že k „mezidruhovému“ páření došlo v počátku první vlny migrace moderního člověka z Afriky (teorie Out-of-Africa) někdy před 60 tisíci lety v oblasti východního Středomoří a jeho následky si v genech předávají Evropané, Američané i Asijci.
Domorodé obyvatelstvo Oceánie tvoří potomci „hříšníků“, kteří sexuálně mezidruhově harašili někdy před 45 tisíci lety ve východní Asii. Teorii antropologů z Univerzity v Novém Mexiku potvrzuje i výzkum na dnešních Afričanech, kterých genom stopy zkoumaného mezidruhového sbližování nemá. Komentář Longa: „To není to, co jsme očekávali, že odhalíme.“
A možná to neočekávali ani jeho kolegové z jiných pracovišť. Závěry výzkumu částečně protiřečí dnešní dominantní představě, vytvořené na základě genetického výzkumu z roku 2006, výsledky kterého se objevily v časopisu Science. Edward Rubin z Joint Genome Institute, spolu s kolegy z Oddělení pro energii z Lawrencova Národní laboratoře v Berkeley potvrdil, že i když máme s neandertálci stejný genetický profil z asi 99,5 procent, specifické oblasti v něm spíše vylučují, že by se oba lidské druhy navzájem pářili.
K podobným závěrům přišel i jeden z nejznámějších současných evolučních genetiků, Švéd Svante Pääbo, ředitel Oddělení genetiky Ústavu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v německém Lipsku. V roce 2006 se mu z kosterních pozůstatků „chorvatské“, 45 tisíc let staré neandrtálky podařilo extrahovat mitochondriální DNA. Ta zřídkavé vzájemné křížení obou druhů sice připouštěla, ale další analýzy jaderné DNA to již nepotvrzovaly. V roce 2009, po pročtení asi 60 % neandertálského genomu, Pääbo pravděpodobnost vzájemného křížení zpochybňoval s tím, že nenašel pro to žádné důkazy. Před půlrokem, na konferenci v New Yorku vyjádřil své spíše přesvědčení, nežli poznatky vycházející z výzkumu, když řekl, že se oba lidské druhy bezpochyby navzájem někdy pářili (nakonec proč by neměly?). Otázkou však zůstává, jestli z toho vzešlo i dále plodné potomstvo. A Pääbo dobře ví, že evoluční antropologové netrpělivě čekají odpověď právě od něho. Je totiž šéfem prestižního mezinárodního projektu kompletizace genomu neandrtálce a přislíbil brzké zveřejnění výsledků. Ty by mohly jako Damoklův meč rozetnout gordický uzel sporu, jestli mezi neandertálci a našimi dávnými předky docházelo k sexuálním kontaktům, které se vepsaly do našich genomů.
Svante Pääbo má se sekvenováním prastaré DNA bohaté zkušenosti. Jeho zásluhou vzniklo před měsícem podezření, že před asi 40 tisíci lety v Sibiři žil dosud neznámý druh člověka (Sibiřskou jeskyni obýval dosud neznámý druh člověka ).
Mikrosatelit DNA je opakující se velice krátká posloupnost dvou až šesti nukleotidů (A, G, C, nebo T). Počet opakování takového „genetického slova“ za sebou je různý – ale povětšinou jde o 8 až 40 kopií. Je to jako byste například psali za sebou pěti písmenkové jméno AgataAgataAgata..., nebo jiný příklad opakování párů bází na dvojšroubovici:
Mikrosatelit se může vyskytovat na mnoha místech v rámci genomu, povětšinou v nekódujících oblastech DNA a jen zřídka v genech.
Porovnávání konkrétních mikrosatelitů je jednou z možností, jak sledovat evoluční příbuznost velkého počtu jedinců. Právě proto, že v těchto úsecích s opakující se posloupností dochází relativně často k mutacím, je nevyhnutné zkoumat dostatečně velký statistický soubor různých mikrosatelitů na jejich konkrétních místech v genomu.
Diskuze:
