Kanadští vědci měřili dobrovolníkům mozkové vlny specifické pro jistý druh stresové reakce a také počty chyb, kterých se dopustili v testech. Ti, kdo přicházeli ke zkoušce se zbožnými myšlenkami, dělali méně chyb. Pod výsledky studie zaměřené na věřící a neznabohy jsou podepsáni Alexa Tullettová a Michael Inzlicht, oba z University of Toronto Scarborough. Tvrdí, že zhruba 85 procent světové populace se hlásí k nějakému náboženství a proto se zabývají tím, jak víra zasahuje do našeho myšlení. S cílem vyznat se v tom provedli dva experimenty na nichž se ukázalo, že lidský mozek, je-li zaměstnán myšlenkami na boha, reaguje jinak. Pokud se dostane do vypjaté situace a je potřeba řešit nějakou překážku, věřící v takovém případě reagují méně zbrkle a jejich rozhodování vykazuje méně chyb.
Pokus o který své závěry výzkumníci opírají, byl naplánován tak, že účastníci testu buď psali o víře vlastní pojednání a přitom museli nečekaně začít řešit nějaký problém, nebo se zabývali slovním příkladem v jehož zadání se operovalo s náboženstvím a text souvisel s bohem. Při těchto pokusech byla všem účinkujícím zaznamenána mozková aktivita. Matematické úkoly byly záměrně vybrány tak, aby se při jejich řešení snadno dělaly chyby. Dopadlo to následovně - když pokusné osoby byly přivedeny na myšlenky o víře a o bohu, ať už to provedli sami vědomě, nebo je k tomu navedli výzkumníci připravenými texty souvisejícími se zadáním řešených úkolů, snížilo to u věřících mozkovou aktivitu v čelní části mozku, konkrétně oblasti zvané přední cingulární kůra, ACC (anterior cingulate cortex). Jde o jakýsi "límec" okolo místa propojení levé a pravé hemisféry. Spodní část ACC je spojena s tím, co nazýváme nucleus accumbens, a co ve spojení s limbickým systémem řídí naše emoce. Jde současně o tu část mozku, která rozpozná drogu a řekne: „To se mi líbí“ a které říkáme centrum odměny a které stačí dobrý vtip, aby byla vydaná „na pospas“ chemikálii pocitu slasti – dopaminu. Mozek je zkonstruován tak, že je schopen některé věci automaticky zaregistrovat a ty, které se opakují, očekává. Ty jsou pak spojeny s oním uvolněním dopaminu. Viz známý Pavlovův reflex slintajících psů, kterým ke spuštění libých pocitů stačí jen uslyšet zvuk zvonku. Mozek je ale také uzpůsoben tak, aby při nesprávné odpovědi (když po zvukovém signálu odměna nepřichází), zesílil šok z nesprávné předpovědi. Kdykoliv se stane něco v rozporu s očekáváním, kůra mozková si toho okamžitě všimne, během milisekund se aktivita neuronů přemění v silnou emoci. Nic tak nezbystří pozornost mysli jako překvapení. A právě tato rychlá buněčná reakce začíná uprostřed mozku, v části na kterou se Kanaďané zaměřili.
ACC je oblast s neurony s vysokou hustotou dopaminových receptorů. Místo angažující se v řešení neočekávaných situací. Kdykoliv dopaminové neurony provedou chybnou předpověď – předpovídají odměnu, která nepřijde, dojde k vygenerování elektrického signálu, kterému se říká chybová hláška (error-related negativity). ACC má na starosti dávat dohromady to, co víme s tím, co očekáváme – co cítíme. Proto je také ACC strategicky umístěno mezi dvěma oblastmi řešícími odlišné způsoby myšlení. Dotýká se thalamu - lokality pomáhající usměrňovat naši pozornost. Když se ACC nějakým podnětem vyděsí, navodí patřičnou emoci, donutí nás si nenadálé události patřičně všimnout. ACC zbystří naše smysly a vyšle signál do hypothalamu, který zajistí odpovídající nastartování patřičných orgánů. Když si ACC začne dělat starosti s nějakou anomálií, somatický signál během vteřin rozbuší srdce a do krevního řečiště napumpuje adrenalin. Mozek nám říká, že nesmíme ztrácet čas, že tahle předpovědní chyba (situace) je vážná, přikazuje nám - bojuj, nebo uteč! ACC se ale neomezuje pouze na pasivní monitorování chybných předpovědí. Pomáhá nám zapamatovat si, co se dopaminové buňky právě naučily, takže předpovědi se rychle přizpůsobují novým okolnostem. Poučujeme se tak z událostí vnějšího světa, čímž ACC zajišťuje, že nervové procesy věrně odrážejí poslední stav věcí. A když dojde k „chybě“ a očekávaná (naučená) předpověď se neuskuteční, ACC se postará, aby napříště byla předpověď změněna. Jde zřejmě o nejdůležitější oblast rozhodovacího procesu, protože kdybychom se nedokázali poučit z dřívějších rozhodnutí a nepřenesli poznání do našich rozhodnutí budoucích, nedokázali bychom naše chování změnit a stále bychom se motali v bludném kruhu stejných chyb.
Nejzajímavějším poznatkem z kanadských pokusů je, že ateisté reagují jinak. Pokud byli „nevědomky“ přivedeni na myšlenky souvisejícími s bohem, stejná oblast mozku (ACC), která se u věřících zklidnila, se u nich aktivovala. Rozdíl v „rozpálení“ ACC u ateistů vysvětlují výzkumníci tím, že zatím co myšlenka v boha jedny usmiřuje s chodem dění, protože se s nenadálými událostmi vyrovnávají jako s vůlí Páně, tedy s něčím nad čímž není potřeba příliš hloubat a dochází k redukci pocitů úzkosti, na ateisty stejné myšlenky působí kontraproduktivně a stav úzkosti jim prohlubují.
Když se nad tím zamyslíme, tak to vlastně tak překvapivé výsledky nejsou. Především ta první část se dala očekávat. Znali a využívali to již starověcí vojevůdci. Mše před bitvou, žehnání zbraním a vnuknutí myšlenky v boha bojovníky uklidňovala. Dnes víme, že činí člověka méně zoufalým, když má udělat hrůzný čin. Ostatně to doložily i nedávné pokusy Američanů. Ukázalo se, že je vcelku jedno jestli někdo věří v boha nebo ne. Ti, co byli seznámeni s božím doporučením ke krvavé revanši se chovali obecně agresivněji, než ti, co byli o tento boží verdikt ochuzeni. Šlo o pokus do kterého byl zamontován příběh ze Starého zákona, který vypráví o muži z kmene Efraim, který se vydal s konkubínou do země kmene Benjaminů. Když párek dlel na návštěvě u jednoho z benjaminských mužů, shromáždil se před domem dav, který vyrazil dveře, vtrhl dovnitř a konkubínu znásilnil. Žena řádění davu nepřežila. Odveta byla krvavá. Izraelské kmeny vytáhly v odvetu, dobyly několik benjaminských měst a vyvraždili všechny obyvatele – muže, ženy i pacholátka. Podrobně o tom Osel informoval v článku „S požehnáním od boha jsme agresivnější“
Dalo by se předpokládat, že usmiřující a méně stresující život věřících se také nějak projeví, například v dlouhověkosti. To se však nepotvrzuje a výsledky ve věci rozdílné délky života věřících a ateistů jsou rozporuplné. Stejně dopadají výzkumy zaměřené na to, jsou-li věřící v životě šťastnější. Nejsou. Žádný z táborů si ale nemusí zoufat. Ono je to tím, že pocit uspokojení přináší jakýkoliv pocit poznání, ať už jde o „pochopení“ nadpřirozena, nebo o chápání souvislostí a dění v přírodě. Jinak řečeno, víra v boha, nebo v sama sebe, své schopnosti a vědomí, že věcem rozumím (chápu, proč se dějí tak jak se dějí), má na naše zdraví, pocit uspokojení a štěstí stejný dopad. Jde jen o to něčemu věřit.
Diskuze:
