Ozubený ptačí gigant z miocénu  
Po několik milionů let plachtili nad oceány ptáci s překvapivým rozpětím křídel a chytali ryby do zvláštních zobáků. Ale i nad pevninou se v minulosti vznášeli okřídlení obři. Osud těchto miocénních velkých opeřenců, kteří v současné éře vývoje pozemského života nemají konkurenty, pravděpodobně zpečetilo ochlazení koncem pliocénu, které předznamenalo nástup pleistocénu a rozsáhlé vymírání megafauny.

 

Zvětšit obrázek
V miocénu nad oceány plachtili obrovští pelagornitidé, jako například druh Pelagornis chilensis. Kredit: Ludger Bollen

Mediálním světem prolétla zpráva, jejíž zdrojem je článek v odborném časopisu Journal of Vertebrate Paleontology zveřejňující výsledky výzkumu ptačí fosilie, která někdy před pěti až deseti miliony let patřila impozantnímu opeřenci třídy Pelagornithidae. Typickým znakem této počtem druhů i rozšířením velké skupiny prehistorických mořských ptáků je „zubatý“ zobák. Nejde samozřejmě o pravé zuby, které by mohly vypadnout, ale o špičaté výběžky vyvinuté na okrajích čelistních kostí přetvořených v zobák. Teorie o evolučním důvodu jejich vzniku zní celkem logicky – sloužily k lepšímu uchopení ulovené kluzké kořisti - hlavně ryb. Pelagornitidé je pravděpodobně konzumovali za letu, protože kdykoli přistát a pak opět vzlétnout, jak to umí například rackové, nebylo pro tyto ptáky jednoduché - byli poměrně velcí a měli dlouhá křídla plachtících letců.

Zvětšit obrázek
Stratigrafická tabulka třetihor. Čísla označují před kolika miliony let bylo příslušné období. Křída v dolním okénku tabulky je posledním obdobím druhohor a pleistocén v horní kolonce již patří ke čtvrtohorám. Upraveno podle tabulek ve Wikipedii.

Pelagornitidé byly v miocénu až v středním pliocénu poměrně rozšířeni, jejich kosterní pozůstatky se našly v Jižní Americe, v severní Africe, v Japonsku a na Novém Zélandu. Za zmínku stojí, že v tom období bylo na Zemi v průměru asi o 2 až 3 stupně tepleji a právě nástup zalednění koncem pliocénu, před 3 miliony lety, byl velmi pravděpodobnou příčinou jejich zániku.


Fosilie jedince dosud neznámého druhu Pelagornis chilensis, o níž v těchto dnech informují média, jednoznačně svědčí o jedinci s rozpětím křídel minimálně 5,2 metru. Již mnohé předcházející nálezy naznačovaly, že v tomto parametru patřily největší druhy pelagornitidů mezi ptačí rekordmany - biologové předpokládají, že jejich roztažená křídla dosahovala až 6 metrů. Dosud nalezené fosile ale byly velmi neúplné a značně poškozené, protože odlehčené křehčí ptačí kosti se neuchovávají tak dobře jako pevné kosti těžkých dinosaurů a snadno se vlivem tlaku rozdrtí. Málo porušená a kompletnější kostra je vskutku unikátním nálezem.

Zvětšit obrázek
Nalezená fosilizovaná kostra jedince druhu Pelagornis chilensis - délka trupu: 1,4 m; rozpětí kostí křídel: 4,6 m. Podle odhadů se hmotnost živého ptáka pohybovala mezi 16 a 29 kg. Zdroj: G. Mayr, D. Rubilar-Rogers, Journal of Vertebrate Paleontology 2010

 

Takové štěstí měl před několika lety (2006, nebo 2007?) amatérský sběratel, který u pobřeží Čile, asi 10 km od známé turistické oblasti Bah´ıa Inglesa (Anglický záliv) našel fosilii pelagornitida, u které se v dobré formě zachovalo až 70 % kostí. Chybějící podrobná odborná dokumentace ale neumožňuje přesněji stanovit věk podle sedimentární vrstvy, která ozubeného opeřence před miliony let pochovala a radiokarbonová metoda na tak dlouhou dobu nedosáhne. Jenom izotopy stroncia v hornině umožňují stanovit, že nejmladší vrstvy sedimentů vznikaly před 6.8 ± 1.3 miliony let a tudíž fosilie nemůže být mladší.

 

Soukromého hledače zajímaly více peníze, než věda a tak se nález dostal do rukou dalšího sběratele z Německa. Ten si počínal uvědoměleji a kontaktoval pracovníky Přírodovědného musea Senckenberg poblíž Frankfurtu nad Mohanem. Tamní přírodovědná společnost fosilii odkoupila a zajistila její návrat do Čile, kde je Národním přírodovědném museu přístupná pro další vědecký výzkum. Vzhledem k její výjimečné zachovalosti je unikátním materiálem pro studium struktury kostí a vývoje křídel. Ty u pelagornitidů, i když byla velmi dlouhá, nebyla tak efektivní jako u dnešních mořských ptáků. Mezi nimi v současnosti kraluje albatros stěhovavý s rozpětím křídel „jenom“ 3,5 metru. Těsně za ním následuje kondor andský s 3,2 metru, který je vítězem v kategorii ptáků vznášejících se nad souší. Tyto živé větroně, stejně jako kdysi pelagornidé, využívají vzdušné proudy k plachtění. Nakonec třepotat tak velkými křídly nejde, i pomalé mávání není jednoduché.

Zvětšit obrázek
Okraje zobáku pelagornitidů lemovaly kostěné, zubům podobné výrůstky. Na snímku je část fosilie Pelagornis chilensis Zdroj: G. Mayr, D. Rubilar-Rogers, Journal of Vertebrate Paleontology 2010

 

A jak hmotná těla křídla vynášejí do vzduchu? U albatrosů do 11,5 kg, kondorů do 16 kg a největší z pelagornidů, s rozpětím dlouhých a úzkých křídel přes 5 metrů, vážili podle odhadů minimálně 16 a maximálně 29 kg. Pro lepší představu chybí ještě jeden údaj - délka kostry trupu od špičky zobáku po konec páteře měří téměř 1,5 metru. Živý exemplář byl za letu tedy minimálně dva a půl krát širší, než delší.


I když dnes mají největší rozpětí křídel albatrosi a kondoři, v hmotnostním žebříčku jim konkurují výjimeční samci labutě velké, dropa velkého a afrického dropa Ardeotis kori. Někdy se vykrmí na váhu okolo 20 kg. Ale obecně platí, že současní ptáci s hmotností nad 20 kg se létání vzdali. Díky tomu ale mohli dál nabírat na velikosti. Samci dnešních nejtěžších nelétavých opeřenců, pštrosů dvouprstých, mohou mít hmotnost až okolo 150 kg. Navzdory prvenství v těžké váze umí běhat tak rychle, že by v intravilánech obcí mohli dostat pokutu za překročení maximální rychlosti. Ale i v této kategorii nelétavců to „nej“ již bylo. Ještě před 2 000 lety žil na Madagaskaru 3 metry vysoký, asi 400kilogramový pštros Aepyornis, známý i pod anglickým pojmenováním "elephant bird", tedy "sloní pták". Jeho osud zpečetil invazivní druh savců – lidé.

Zvětšit obrázek
Největším létajícím ptákem v dosavadní historii Země byl Argentavis magnificens. Fosilie byly dosud nalezeny jenom v Argentině, v sedimentech vrchního miocénu. Zdroj: S. Chatterjee et al., PNAS 2007

 

Nejimpozantnějšího ptačího letce v dějinách Země mají ale na svědomí pravděpodobně klimatické změny. Argentavis magnificens, dravý nebo mrchožravý obr se nad jihoamerickou pevninou vznášel před 6 miliony let, tedy za dob, kdy nad mořem kralovali velcí pelagornitidé. Zatím se našly jenom tři fosilní pozůstatky argentavise z vrchního miocénu a jako naznačuje i jmého, všechny na území Argentiny. Umožňují rekonstrukci neuvěřitelných parametrů tohoto okřídleného Goliáše – rozpětí křídel 6,5–7,5 m, délka těla do 3,5 m, výška 2 m, hmotnost 72 až 80 kg.

Zvětšit obrázek
Největšími létajícími tvory byli ptakoještěři žijící v éře dinosaurů. Rozpětí křídel některých z nich, například druhu Quetzalcoatlus northropi, dosahovalo 12 metrů. Zdroj: stránka octopusmagnificens

 

Největšími létajícími živými tvory na naší planetě ale nebyli ptáci, nýbrž někteří ptakoještěři vrchní křídy, ve které si s rozpětím křídel okolo 12 metrů konkurovali Quetzalcoatlus northropi, Hatzegopteryx a Arambourgiania. I když pravděpodobně žili v různých oblastech tehdejšího světa, jejich osud byl stejný, jaký postihl všechny druhohorní giganty.

 


(Pro zajímavost, zde je žebříček těch největších, lidmi zkonstruovaných létajících kovových obrů).


 



Zdroje: Journal of Vertebrate Paleontology , PNAS  , Wikipedia

Datum: 23.09.2010 15:49
Tisk článku

Související články:

Dronte chybí stromům     Autor: Jaroslav Petr (21.05.2008)
Obří tučňák z Peru     Autor: Jaroslav Petr (26.06.2007)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz