Dne 11. března 2011 zasáhlo Japonsko jedno z největších zemětřesení v historii. Jeho velikost dosáhla momentové magnitudo 9,0 (přibližně odpovídá devítce v starší, ve veřejnosti známější Richterově stupnici). Zemětřesení a hlavně následné cunami, kdy vlna v některých místech dosáhla výšky až dvaceti metrů, způsobily obrovskou katastrofu na severovýchodním pobřeží Japonska. Jedním z důsledků byla i havárie v jaderné elektrárně Fukušima I. Následky havárie řeší speciální týmy složené z pracovníků jaderné elektrárny, hasičů i vojenských specialistů i nyní. Zdá se však, že situaci pomalu dostávají stále více pod kontrolu. Zároveň je dostatek informací o událostech i následném průběhu řešení havárie. Proto je možné se pokusit o velice předběžný přehled a první úvahy o možných dopadech této události na jadernou energetiku ve světě i v jednotlivých jeho částech. Pokusím se o to, i když riskuji, že v mých úvahách bude dost nepřesností. Řada ke skutečné analýze potřebných údajů bude získána až po úplné likvidaci havárie a detailním rozboru všech příčin, které k ní vedly. Jak jsem psal v řadě svých článků o jaderné energetice, nejsem reaktorový fyzik a určitě ne expert na varné reaktory typu, který byl použit v jaderné elektrárně Fukušima I. Proto budu rád, když kolegové opraví nepřesnosti, kterých se v následujícím povídání dopustím. Zároveň si však myslím, že otevřená diskuze o jaderné energetice a pochopitelně i jiných oblastech dotýkajících se společnosti je potřebná. Aby měla smysl, musí však být založena na faktech a znalostech. Berte tak následující článek jako jistý krok v takové diskuzi. A budu rád, když se do ní zapojí se svými znalostmi co nejvíce čtenářů.
Základní kontext události
Zemětřesení a následné cunami zanechalo ničivé stopy v oblasti, ve které má Japonsko čtyři jaderné elektrárny. Některé z nich patří mezi ty největší.
1/ Elektrárna Fukušima I, která má dohromady šest varných reaktorů. První z nich je typu BWR-3 o elektrickém výkonu 460 MW (spuštěný v roce 1971), čtyři pak typu BWR-4 s 784 MW (spuštěné v letech 1974 až 1978) a jeden typu BWR-5 o elektrickém výkonu 1 100 MW (spuštěný v roce 1979). V době zemětřesení byly v činnosti první tři reaktory, čtvrtý byl bez paliva a čerstvě vytažené palivo bylo ve vodním bazénu. Další sice byly s palivem ale vypnuty.
2/ Jaderná elektrárna Fukušima II má čtyři varné reaktory BWR-5 o elektrickém výkonu 1 100 MW a v době zemětřesení byly všechny v činnosti.
3/ V jaderné elektrárně Onagawa je jeden reaktor s elektrickým výkonem 524 MW a dva další s výkonem 825 MW. Všechny byly v činnosti.
4/ Jaderná elektrárna Tokai-2 s jedním reaktorem BWR-5 o výkonu 1 100 MW, který byl také v době v provozu.
Nejdůležitější úkol – rychle zastavit štěpné reakce
Tím prvořadým pro jadernou elektrárnu zasaženou zemětřesením nebo jinou potenciálně nebezpečnou situací je rychlé zastavení štěpné reakce. Teplo, které se při ní uvolňuje, představuje nejvyšší riziko. Ve většině případů se používají havarijní tyče z materiálu, který intenzivně pohlcuje neutrony. Ty se při problémech zasunou do reaktoru a odstaví jej. O tom, jak reaktor funguje a jak se v případě havarie rychle odstavuje, se můžete dočíst například v článku Reaktory III. generace. V tomto ohledu japonské reaktory zapracovaly perfektně. Všechny byly odstaveny, štěpná reakce se zastavila, kritické části elektráren přežily v této fázi vše bez větších problémů. Pouze v jaderné elektrárně Onagawa vypukl požár v hale turbíny, tedy nejaderné části, který se podařilo rychle uhasit. Elektrárny se přepojily na náhradní zdroje elektrické energie, které zajišťovaly elektrickou energii pro pumpy pracující v chladicích systémech. Je třeba zdůraznit, že v této fázi všechny systémy splnily to, co se od nich očekávalo, i když intenzita zemětřesení překročila nejvyšší předpokládané hodnoty. Byl to jeden z klíčových okamžiků. Zastavením štěpné řetězové reakce se odstranilo největší riziko – vypnul se nejvýkonnější zdroj energie. Další procesy už uvolňují méně energie a i tím se značně prodlužuje doba umožňující obsluze řešit případné problémy.
Po zhruba hodině dorazila vlna cunami. Její velikost přesáhla všechny představy, zdevastovala severovýchodní pobřeží Japonska a zasáhla i zmíněné elektrárny. V oblasti elektrárny Fukušima I byla vlna vysoká 14 m, zatímco elektrárna byla dimenzována na nejvyšší hodnotu 6 m. Když se ale podíváme na obrázky z jiných míst, kudy se cunami převalila, je vidět, že elektrárny jsou vskutku odolnými stavbami. Přesto však došlo zásahem vlny k úplnému nebo částečnému zničení náhradních energetických zdrojů. Hlavně dieselových agregátů. A to je vážný problém.
Dochlazení reaktoru
I po vypnutí štěpné jaderné reakce se v palivu stále produkuje energie rozpadem radioaktivních jader, která v palivu i okolním materiálu vznikla v průběhu činnosti reaktoru. Většinou jde o rozpad beta. Takže po zastavení řetězové štěpné reakce je teplo produkováno právě přeměnou energie uvolněné v těchto reakcích. I když je velikost takto produkovaného tepla řádově menší než je produkce tepla pracujícího reaktoru, i tak jde o dost vysoký tepelný výkon. Největší je radioaktivita krátce žijících radioizotopů, které se však rychle rozpadají, takže produkovaný tepelný výkon exponenciálně a zpočátku velmi rychle klesá. Takže už po hodině je jeho hodnota jen zhruba něco přes setinu provozního tepelného výkonu. Třeba první reaktor elektrárny Fukušima I měl elektrický výkon zhruba 460 MW, což reprezentuje tepelný výkon 1 400 MW a po hodině po odstavení měl zhruba 25 MW. U druhého a třetího reaktoru jsou tato čísla přibližně 780 MW, 2 400 MW a 40 MW. Velice pěkný obrázek (vlevo) dalšího poklesu tepelného výkonu po této hodině poskytl kolega Dušan Kobylka serveru Technet.
Tento tepelný výkon je nezbytně nutné odvádět a reaktor stále chladit. I když v nových typech reaktorů bývá přirozená cirkulace, která takové dochlazování ulehčuje i při výpadku pump, v případě reaktorů ve Fukušimě je chlazení závislé na cirkulaci právě pomocí pump. Ty byly po úspěšném odstavení reaktoru během zemětřesení přepnuty na zásobování elektřinou z náhradních zdrojů, kterých je v záloze celá řada. Vše v pohodě fungovalo a odvádělo se i teplo, které se nahromadilo během činnosti reaktoru v jeho komponentách. Až se zhruba po hodině dostal tepelný výkon na hodnoty uvedené na začátku škály v grafu. V tomto okamžiku zasáhla elektrárnu nečekaně velká vlna cunami a veškeré náhradní zdroje elektrické energie vyřadila. Systém se přepnul na záložní baterie, které chlazení nadále zajišťovaly. Ty však mají omezenou dobu činnosti v řádu hodin.
I po jejich výpadku dochází k odvodu tepla z aktivní zóny reaktoru, ovšem už ne tak efektivně a dochází k jeho ohřívání. Tím se zvyšuje tlak uvnitř reaktoru a obsluha se snažila zároveň o dvě věci, odvod tepla z aktivní zóny a udržení tlaku tak, aby nebyl ohrožován reaktor a kontejnment, který brání úniku radioaktivity.
U reaktoru v této fázi pracuje čas na jedné straně ve prospěch operátorů, protože tepelný výkon, který je odváděn se stále zmenšuje. Na druhé straně má zvyšující se teplota při nedostatečném odvodu tepla za následek vypařování vody, která se k chlazení využívá a zvyšování tlaku páry v kontejnmentu. Pokud tento tlak dosáhne určité hodnoty, tak je potřeba právě kvůli možnému ohrožení kontejnmentu část přehřáté páry odpouštět. Taková pára je jen velmi lehce radioaktivní. Způsobují to nestabilní izotopy, které ve vodě vznikly. Je jich velmi malé množství a jsou krátkodobé. I tak to je ovšem nevítaná věc. Pokud dojde k vypaření takového množství vody, že se odhalí palivové články, odvod tepla z nich se radikálně zhorší a jejich teplota prudce roste s následky, které si vysvětlíme za chvíli. Proto je třeba co nejdříve spustit čerpadla nebo zajistit nějaký náhradní způsob chlazení. Konkrétní technické řešení chlazení jsou různorodé a liší se podle typu reaktoru. Zhruba platí, že čím modernější reaktor, tím více různorodějších a efektivnějších typů chlazení je k dispozici.
V elektrárně Fukušima II se podařilo obnovit funkci elektrického napájení a fungování pump dostatečně brzo, takže nebylo potřeba ani přistoupit k odpouštění páry bezpečnostními ventily, nebezpečí čehož už začalo hrozit. Reaktory tak byly v následujících dnech dochlazeny a v současnosti jsou uvedeny do studeného stavu. Ještě méně problémů bylo v elektrárnách Onagawa a Tokai II, které byly také dochlazeny a v současnosti jsou ve studeném stavu.
Problematickou tak zůstala elektrárna Fukušima I a chlazení jejích odstavených reaktorů, které byly v době zemětřesení v činnosti. Mají jednu nevýhodu - relativně velmi malý objem kontejnmentu. O to naléhavěji bylo potřebné odvádět velký tepelný výkon a čerpadla nefungovala. Než si připomeneme, jak se události vyvíjely, popišme si některé důležité jevy a procesy, které nastávaly nebo mohly nastat.
Odhalení paliva – odkud se bere vodík?
V případě reaktorů ve Fukušimě, ale i u dalších typů se palivové proutky pokrývají vrstvou zirkonia. Jeho hlavním úkolem je zachycovat radioaktivní jádra, která vznikají ve štěpných reakcích. V případě normálního stavu funguje zirkoniové pokrytí jako první překážka před proniknutím radioaktivních jader z paliva. Problém nastane v okamžiku, kdy teplota palivových článků začne stoupat v situaci, kdy jsou odhalené a nejsou ponořeny a chlazeny vodou. Dostane-li se teplota nad 800 °C, začne vrstva pokrytí oxidovat a vzniká oxid zirkoničitý a vodík. Zároveň se produkuje teplo a ohřev paliva se zrychluje. Velkým problémem se pak stává, že z paliva uvnitř poničeného pokrytí se uvolňují radioaktivní jádra. Hlavně se jedná o radioaktivní jód a cesium. Nad teplotou okolo 1 200 °C začne být oxidace velmi rychlá, pro teploty okolo 1 850 °C se pokrytí taví a pro teplotu zhruba 2 400 až 2 860 °C se začne tavit samotné palivo. V případě, že k tomu dojde, skapává roztavené palivo na dno tlakové nádoby reaktoru.
První dny po zemětřesení
Jak už jsme zmínili, stáli pracovníci elektrárny Fukušima I před problémem, jak chladit reaktory bez čerpadel. V normálním provozu se totiž ve varném reaktoru teplo z aktivní zóny předává vodě, která vře a pára se přivádí k turbíně, kde v kondenzoru kondenzuje a zkapalněná se vrací do reaktoru. Cirkulaci zajišťují recirkulační pumpy, které řídí rychlost oběhu a teplotu vody. Na dochlazování reaktoru jsou jak v normálních tak i v havarijních podmínkách připraveny příslušné systémy chlazení. To je však v případě reaktorů ve Fukušimě závislé na elektricky poháněných pumpách. Pokud nefungují, voda se mění v páru a zvyšuje se tlak. Teď se podívejme na obrázek kontejnmentu Mark 1 (vpravo), který byl použit u reaktorů ve Fukušimě I. Tlaková nádoba reaktoru je umístěna v primárním kontejnmentu, který je velmi pevný a měl by udržet radioaktivní materiál uvnitř. Ten se dělí na „suchou“ a „mokrou“ část. Chlazení pomůže, když se pára přepustí ze suché části do mokré a tam zkondenzuje. Pokud však nezajistíme odvod tepla, začne růst teplota i zde a s přibýváním páry roste i tlak. Aby nedosáhl kritických hodnot, je třeba odpustit část páry do atmosféry.
Kolem primárního kontejnmentu je reaktorová budova (někdy se označuje jako sekundární kontejnment). Ta už není nijak extrémně pevná. Má zabránit úniku radioaktivních látek, které se dostanou mimo primární kontejnment, o němž se ale předpokládá, že právě tím hlavním, jenž musí vše vydržet. To je i důvod, proč při destrukci se reaktorová budova rozpadá na spoustu malých kousků, které nesmí poškodit primární kontejnment. A to se stalo i v případě, když v ní došlo k výbuchu vlivem nahromaděného vodíku.
V první fázi po zemětřesení a cunami se tak pracovníci elektrárny snažili zpomalovat růst teploty v reaktoru a primárním kontejnmentu a tím udržovat tlak uvnitř těchto částí v rozumných mezích. A zároveň se pokoušeli nějakým způsobem zprovoznit elektřinu a tím i čerpadla chlazení. Před řízeným vypouštěním páry pro snížení tlaku v primárním kontejnmentu uplynulo dostatek času na to, aby se mohli spořádaně evakuovat obyvatelé z okolí elektrárny.
V chladicím systému reaktoru se používá demineralizovaná voda. Je to jednak z důvodů tvorby usazenin, ale také minimálního vzniku radioaktivních izotopů v ní. Vypouštěná pára je tak radioaktivní jen velmi slabě. Problém však nastává s tím, že v reaktorové nádobě a primárním kontejnmentu ubývá vody a hrozí odhalení palivových článků v aktivní zóně. V prvních dnech dokázaly reaktory přeměňovat v páru až stovky tun vody denně. Když se tak stále nedařilo přivést elektřinu a spustit chlazení, rozhodli se pracovníci elektrárny doplňovat vodu v primárním kontejnmentu a reaktorové nádobě vodou mořskou, i když to znamenalo zničení reaktorů. Mořská voda totiž působí korozivně a reaktorová nádoba, která musí být dokonale bez poškození, je tak znehodnocena. Do doplňované mořské vody se přidával bór, který intenzivně pohlcuje neutrony a preventivně tak zabraňuje vzniku štěpné reakce v nějakém místě.
Již druhý den se objevily u prvního reaktoru známky odhalení části aktivní zóny v podobě tvorby vodíku, který pronikal spolu s párou při řízeném odpouštění z primárního kontejnmentu do reaktorové budovy. To bylo také příčinou exploze a zničení této reaktorové budovy. Při tomto výbuchu nedošlo k poškození primárního kontejnmentu a ztrátě jeho hermetičnosti. Zároveň se objevila radioaktivita jódu 131 a cesia 137 jako další známka, že se pára setkala s obnaženým palivem, ze kterého se do ní dostaly produkty štěpení. Podobné známky obnažení paliva se objevily také u reaktoru tři, kde vodík v reaktorové budově explodoval 14. března a zničil ji. Při explozi došlo k poškození agregátů využívaných k pumpování vody do druhého reaktoru. Na něm pak také došlo k explozi vodíku, ale v primárním kontejnmentu. Ten tak může být částečně poškozen. Zároveň došlo i k poškození reaktorové budovy čtvrtého bloku a požáru, který souvisel s jeho bazénem s vyhořelým palivem, který je v budově reaktoru, ale vně primárního kontejnmentu. Došlo tam k odhalení paliva a opět k výbuchu vodíku.
Vodní bazény s vyhořelým palivem
V případě bazénů s vyhořelým palivem je jiný časový vývoj situace než v případě reaktoru. Jejich tepelný výkon je už relativně malý, ale i jeho pokles je v rámci dnů nepatrný. Ve vyhořelém palivu jsou totiž i dlouhodobé radioaktivní izotopy s poločasem rozpadu v řádu stovek dní až několik let. Bez cirkulace se tak voda v bazénu ohřívá a vypařuje. Proces je sice pomalejší, takže je více času pro jeho řešení, ale nelze je odkládat příliš dlouho. Ve vodním bazénu čtvrtého reaktoru však bylo vyhořelé palivo relativně čerstvě vytažené z reaktoru, takže tam tyto procesy probíhaly o něco rychleji. Vodní bazén pro přechodné uskladnění vyhořelého paliva je u kontejnmentu Mark 1 umístěn blízko reaktoru v reaktorové budově. Velikost bazénu umožňuje až 12m výšku hladiny a horní část palivových článků je tak 9 m pod hladinou. Voda je nutná nejen k chlazení, ale pohlcuje záření, které rozpadající se jádra ve vyhořelém palivu produkují. Vody je tam sice hodně, ale přesto když selže její cirkulace, začne se ohřívat. Kritická byla hlavně situace ve čtvrtém reaktoru, kde bylo relativně nedávno, 10. prosince minulého roku, umístěné vyhořelé palivo. A také se třetím. Situace je v tomto případě vážná z toho důvodu, že palivo není uvnitř primárního kontejnmentu.
Vyvrcholení krize a stabilizace situace
Popsané vodíkové exploze vedly ke zhoršení radiační situace v areálu elektrárny, což pochopitelně velmi zkomplikovalo práce záchranných týmů. Bylo třeba provádět pečlivé dozimetrické sledování a u každého pracovníka kontrolovat efektivní dávku radiace, aby nepřekročila nebezpečnou hodnotu. Muselo tak být zajištěno potřebné střídání a včasná evakuace při zvýšení radiace. Bylo jasné, že kromě chlazení reaktorů bude potřeba řešit i problém s bazény s vyhořelým palivem. Bylo potřeba do nich doplnit vodu a zároveň celkově zchladit jednotlivé komponenty celého systému. 17. března 2011 se uskutečnil první pokus pomocí kropení mořskou vodou z přelétávající helikoptéry. To nebylo příliš úspěšné, ale v průběhu dalších dnů se výkonným stříkačkám podařilo vodu do vodních bazénů třetího a čtvrtého bloku doplňovat. Zároveň se položily kabely a přivedla elektřina k transformátorům. Díky tomu se rychle zvládla situace u bloků pět a šest, kde už je v současnosti zajištěno chlazení jak reaktorů, tak i bazénů s vyhořelým palivem. V úterý 22. března bylo elektrické vedení nataženo ke všem reaktorům a o den poté se rozsvítila kontrolní světla ve velínu třetího bloku. Ukázalo se však, že pumpy a další zařízení jsou poškozeny více, než se očekávalo, což si vyžádá další čas pro potřebné opravy, než se chladící zařízení všech reaktorů budou moci spustit. Průběžně je stále potřeba provádět doplňování vody do reaktorů a vodních bazénů.
Jak je to s radioaktivitou?
Radioaktivita může být velice nebezpečná a může mít velmi dramatické dopady na zdraví člověka. Je tak třeba k ní přistupovat s velkou vážností. Zároveň je však normální přirozenou součástí našeho životního prostředí. Proto je třeba posuzovat její velikost v daném místě a situaci. Nejdříve se podívejme na fyzikální veličiny a jejich hodnoty, které míru radiace a jejího vlivu na lidské zdraví popisují. První z nich je efektivní dávka. To je veličina, hodnotící míru zdravotního rizika, které pro daného člověka představuje záření, jemuž byl celkově vystaven. Tato veličina není přímo měřitelná, získává se z naměřené intenzity daného záření započtením biologických účinků tohoto záření a citlivosti jednotlivých zasažených lidských tkání. Různá záření mají totiž různé biologické účinky a různé tkáně a orgány jsou různě citlivé. V našem případě pak máme situaci, kdy je záření vystaven člověk celkově. Takže změřená hodnota intenzity záření je přepočtena na její biologický účinek na člověka. Jednotkou efektivní dávky je Sievert (Sv).
Při posuzování míry nebezpečnosti obdržené efektivní dávky lze vycházet ze srovnání jejich hodnot s hodnotami, které člověk obdrží z přirozeného pozadí. Ty mohou být velice různorodé. V Česku například průměrně obdržíme 2,4 mSv za rok, ve Finsku to však je 7,2 mSv a jsou tam oblasti, kde je to i 20 mSv. Na zemi jsou však oblasti, kde lidé obdrží z pozadí i stovky mSv ročně. Hodnota 100 mSv se považuje za hranici, pod kterou je zvýšení rizika rakoviny už neznatelné. Jestliže má člověk celoživotní riziko rakoviny 20 %, pak při dávce 250 mSv se tato hodnota zvedne na 21 %. Podrobnější přehled různých efektivních dávek, kterému jsou, nebo byli vystaveni různí pracovníci, jsem popsal zde.
Je jasné, že radiace v areálu elektrárny je vysoká a pracovníci, kteří tam pracují, podstupují značné riziko. Je třeba zajistit jejich střídání tak, aby dávka u každého z nich nepřekročila hodnotu 100 mSv, i když v nutném případě se nevylučuje i pokračování práce až po dávku 250 mSv. Je třeba poznamenat, že jsou to profesionálové, kteří znají příslušná rizika a dovedou je racionálně posoudit. Přesto, i právě proto, je třeba velmi ocenit jejich odvahu a držet jim palce. Civilní obyvatelstvo díky dostatku času a dobře zorganizované evakuaci nebylo zasaženo dávkami radiace, které překračovaly jejich roční dávky z přírodního pozadí.
Další fyzikální veličina, se kterou se v současné době díky havárii ve Fukušimě I setkáváme i v denním tisku, je aktivita. To je počet částic daného záření, který se z měřeného vzorku uvolní za časovou jednotku. Jednotkou aktivity je Becquerel (Bq = s-1). Většinou se udává na hmotnost nebo objem zkoumané látky, takže třeba u mléka určujeme aktivitu v Becquerelech na litr a u hub v Becquerelech na kilogram sušiny. Například japonská norma pro limit aktivity u mléka je 300 Bq/l.
Aktivita pocházející z jaderné elektrárny je velmi dobře identifikovatelná, protože je způsobena radioizotopy, které se v přírodě nevyskytují. Jde hlavně o jód 131, který má poločas rozpadu osm dní a cesium 137 s poločasem rozpadu zhruba třicet let. To umožňuje velice citlivými spektrometry je identifikovat i v extrémně malém množství, v němž nepředstavují žádná zdravotní rizika.
Je pochopitelné, že monitorování situace nejen v nejbližším okolí elektrárny je velmi důležité a podílí se na něm kromě japonských odborníků také pracovníci Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Je důležité zajistit, aby se nedostaly v kontaminovaných potravinách do obchodní sítě. Toto monitorování bude dlouhodobé. Také návrat obyvatel do evakuovaných zón musí předcházet jistota, že je radiační situace neohrožuje.
Co nám řekla a řekne havárie ve Fukušimě I
Havárie ve Fukušimě I ještě není plně pod kotrolou a pochopitelně může dojít k řadě zvratů. Vzhledem k tomu, že řada měřících a informačních systémů, které kontrolují stav různých částí reaktorů a celé elektrárny nefungují, chybí důležité údaje potřebné pro zhodnocení stavu jednotlivých částí elektrárny. Došlo a ještě dochází k únikům radioaktivity. Takže následující rozbor je jen velice předběžný. Je třeba zdůraznit, že zemětřesení a následné cunami bylo bezprecedentní přírodní katastrofou. Reaktory ve Fukušimě I patří v současnosti mezi ty nejstarší, které byly v činnosti. Ačkoliv nebyly na tak velké otřesy dimenzované, přežily je v pořádku. Reaktory se odstavily a kontejnmenty vydržely bez porušení. Kritickou ránu jim zasadila až vlna cunami, jež způsobila ztrátu všech zdrojů elektrické energie pro pumpy potřebné k chlazení. Tím, že samotné zemětřesení reaktory vydržely, se získal důležitý dostatek času na spořádanou a bezpečnou evakuaci obyvatelstva z okolí elektrárny. Zároveň se mohli pracovníci elektrárny a záchranné týmy na situaci připravit a pracovat tak, aby v rámci možností byly jejich životy ohroženy co nejméně. I když situace v elektrárně není v současnosti stále vyřešená, zatím jsou její dopady na zdraví civilního obyvatelstva zanedbatelné. Dopad na životní prostředí je zatím pouze lokální a malý.
Je pochopitelně nutné zanalyzovat důkladně všechny příčiny, které k havárii vedly. Je třeba prozkoumat všechny varianty možného vývoje. Analyzovat, jak by na stejnou situaci reagovaly jiné typy reaktorů, hlavně ty nejmodernější III+ generace. Případně přijmout opatření, které povedou ke zvýšení bezpečnosti stávajících a budoucích jaderných elektráren. Zajímavé bude třeba z hlediska varných reaktorů posoudit, jak by se s touto situací vypořádal varný reaktor ABWR nebo dokonce SBWR, který by měl mít pasivní všechny prvky včetně chlazení.
Havárie v jaderné elektrárně Fukušima je druhou největší havárií jaderné elektrárny. Přesto jsou její dopady pouze lokální a nijak nepřevyšují dopady jiných průmyslových havárií. A jsou zanedbatelné vzhledem k jiným následkům extrémní přírodní katastrofy, která za ní stála. Daleko větší než reálné dopady na zdraví lidí a životní prostředí mohou být dopady psychologické a změna postoje k jaderné energetice. Je však třeba poznamenat, že Japonsko pro řešení svých energetických potřeb moc jiných možností, než jadernou energetiku nemá. A dopady havárií spojených s využitím fosilních paliv, které při podobných zemětřeseních vznikají, nejsou o nic méně závažné. O situaci a perspektivě jaderných zdrojů v Evropě a ve světě jsem shodou okolností těsně před zemětřesením v Japonsku napsal článek do Deníku Referendum. Dnes v něm vyšel další článek, který navazuje na tento, jenž jste právě dočetli.
Diskuze:
