Uhlík jako nástroj moci?  
Klimatologie pomáhá vytvářet uhlíkový trh. Pomáhá evropské obchodování s uhlíkem snižovat emise?

 

Zvětšit obrázek
Současný obraz alarmujícího úbytku mořského ledu v Arktidě a Antarktidě. Stav k 27. 11. 2011. červená křivka označuje statistickou střední hodnotu k tomuto datu za období 1979 – 2000. Kredit: National Snow and Ice Data Center University of Colorado Boulder

Damoklův meč strachu
Chcete upevnit víru v nějaké dogma? Využijte strach, který je vrozený všem vyšším organizmům a u člověka, schopného uvažovat o budoucnosti, znásobený i obavou z toho, co nastat jen může. Strašte. Trestem, peklem, pohromami, koncem světa, nebo třeba „jenom“ utrpením v podobě nemocí, duševního strádání, chudoby… Samozřejmě, že ty první „globální“ následky je vhodné posunout do budoucnosti natolik vzdálené, aby vás současnost nemohla usvědčit z manipulace, deformace faktů nebo z výmyslů. Jakákoliv moc – v rodině, na pracovišti, v náboženské organizaci, sektě i v státě - se ráda upevňuje strachem. „Oderint dum metuant“ - ať nenávidí, jen když se bojí, je známý výrok z méně známé starořímské tragedie Atreus, jejíž autorem je Lucius Accius (přelom 1. a 2. p. n. l.). Realitu vystihující slova si prý oblíbil autoritářský Caligula.

 

Climategate 2.0
Je hluboce deprimující sledovat, když tuto metodu, která byla silným politickým nástrojem po celou historii lidské společnosti, si osvojuje věda. Již předcházející série mailů předních světových klimatologů odhalila, že hledání kamínků pravdy do mozaiky obrazu pozemského klimatu doprovází cílené prosazování učení o lidmi způsobeném bezprecedentním globálním oteplování. Maily v roce 2009 stáhnul neznámý hacker ze serveru University of East Anglia, kde působí bašta evropského klimatologického výzkumu Climatic Research Unit (CRU) vedená 59letým Philipem D. Jonesem. I když vyšetřování aféry známé jako Climategate se snažilo klimatology očistit, jeho „nezávislost“ pochybnosti nesmazala (viz V. Kremlík CLIMATEGATE: Parodie na nezávislé vyšetřování). 


Člověk by očekával, že „vůdčí“ klimatologové budou ve své mailové komunikaci opatrnější. Bezpochyby i byli, přesto některé z dalších asi 5 tisíc mailů ze serveru University of East Anglia, které se minulý týden objevily na internetu (překlad některých zde), poskytují důkaz o zachovávání „stranické linie“ navzdory vlastním pochybnostem. O snaze umlčet pochybující a oponenty, o prosazování „důvěryhodných“ nebo o propojení mezi CRU a její domovskou University of East Anglia a BBC, nejznámější, veřejné mínění formující mediální společností, která v Británii plní funkci veřejnoprávního média. Zákulisí tohoto finančně upevňovaného spojenectví rozebírá i Daily Mail.  Podrobněji: V. Kremlík: Climategate v BBC.


A tak je nyní jasné, proč každý z těch nádherných přírodopisných filmů, které v posledních asi třech letech vyšly z dílny BBC, nese poselství o negativním vlivu člověka na pozemský ekosystém, oteplování klimatu a výzvu na záchranu planety.


Jenže výzvy a hesla, zejména ty, které si společnost předplatí, se produkují lehce. Realizace je ale nesmírně složitá a samozřejmě nákladná. A to i v čistě hypotetickém případě, kdyby každému zúčastněnému šlo výhradně o „společnou věc“ a ne o vlastní profit. V obchodě s uhlíkem se ale točí miliony. Je jedno jestli dolarů nebo eur. A velký byznys propojený s politickou sférou má přece svá vlastní pravidla, podle nichž zpronevěra milionů trestná není, na rozdíl od tisícikorunových „občanských“ zločinů.

 

Evropský trh s emisními odpustky
Ve snaze bojovat s celoplanetárním klimatem jsme si v Evropě zavedli European Union Emissions Trading Scheme (EU ETS), tedy trh s emisemi. Systém limitů a povolenek by měl nutit největší znečisťovatele k snížení produkce CO2. Cílem je v roce 2020 vypouštět do ovzduší o 20 % méně tohoto, jinak pro život nezbytného plynu, než v roce 1990. Jaké jsou prozatímní výsledky? První fáze ETS v letech 2005 až 2007 skončila téměř 2procentním nárůstem produkce CO2 v rámci celé EU. Krize v roce 2008 sice postihla výrobu v klíčových odvětvích (vzpomeňme například zachraňování automobilek) a rok 2009 se na křivkách CO2 projevil poklesem, ale jeho produkce ve většině západoeuropských zemích zůstala nad rokem 1990. Dokazuje to i následující graf: 

 


I když krize zažehnána není, rok 2010 přinesl jisté hospodářském oživení a s ním i další nárůst produkce CO2. V Evropské unii také. Příkladem je Velká Británie, která se do boje s oteplováním pustila s velkou vervou a miliardy liber investuje do mohutné výstavby větrníků, nyní zejména mořských větrných parků u pobřeží. A další miliony liber vynakládá na velice prapodivné eko-projekty, jako jsou česnekové přípravky pro dobytek nebo geoinženýring. Přes všechno to úsilí ale analýzy odhalily, že: „V důsledku dalšího nárůstu uhlíkových emisí v roce 2010 nebyl dosažen předcházející vládou přijatý dlouhodobý cíl 20procentního snížení emisí do roku 2010, a to i navzdory výrazné redukci emisí v důsledku recese v roce 2009.“  (zdroj)


Britové v loni atmosféru obohatili o 3,75 % větším množstvím CO2, než předloni. Málokdo jim ale může něco vytknout, protože ne všem z těch několika mála zemí, jimž se podařilo snižování udržet, je co závidět. Sice ušetřily povolenky a mohly s nimi obchodovat, jenže nešlo o důsledek inovace výroby nebo hromadného nahrazení tradičních zdrojů energie „zelenou“ alternativou, nýbrž o tvrdší dopad recese. Zajímavé jsou odhady Centra analýz údajů o oxidu uhličitém (Carbon Dioxide Information Analysis Center - CDIAC). Z posledních sloupců této excelové tabulky vyplývá, že loni zvýšily emise všechny části světa, Evropu nevyjímaje. V množství do atmosféry uvolněného CO2 s přehledem vítězí Čína se čtvrtinovým podílem na jeho celosvětové produkci. Vzhledem k postoji této velké, rychle se rozvíjející země, dále pak Ruska, USA, Japonska a vzhledem na přetrvávající ekonomickou recesi může být evropský systém obchodování s uhlíkem hra s ohněm, který popálí zejména zdejší menší producenty CO2 a spotřebitele prostřednictvím cen. Pro ekonomiku klíčové největší podniky totiž budou mít velkou až podstatnou část povolenek zdarma i po roku 2012, kdy se jejich bezplatné přidělování začne postupně měnit na burzovní vydražování (viz modré pole na str. 18). Toto opatření sice není zcela spravedlivé, je ale logické. Systémem, jenž jsme vymysleli, ohrožujeme konkurenceschopnost vlastních evropských producentů na světových trzích. A to není zrovna rozumné. Jaká rizika z toho plynou, si dokázali spočítat i v Bruselu. A tak budou ti "velcí", kteří potahují za provázky divadla zvaného vrcholná politika, zvýhodněni. Státní rozpočet - i v Německu - se musí z něčeho tvořit, zejména, když plánuje štědré „zelené investice“... 


S povolenkami lze obchodovat. Právě nyní je pro jejich nákup jediněčná příležitost, cena jedné tuny CO2 jenom za poslední 3 měsíce klesla z asi 13,5 eur na asi 8 eur. A to se ji už podařilo v průběhu posledních asi čtyř dnů poskočit z hranice 7 eur. Vývoj ceny jedné tuny CO2 ve dvou měřítkách - za poslední 3 měsíce a uplynulé dva roky - znázorňují následující dva grafy (zdroj Intercontinental Exchange):

 

 

 

Zvětšit obrázek
Počasí v Durbanu v těchto dnech – maximální teploty se budou pohybovat v rozpětí 21 až 27 stupňů, což odpovídá zdejším průměrným teplotám na přelomu listopadu a prosince. Ve větší části Afriky je počasí mírně chladnější, než je průměr za období 1901 – 2000 vypočítaný britským Climatic Research Unit (CRU). Zdroj: Center for Ocean-Land-Atmosphere Studies

Zachráníme planetu prostřednictvím Světové banky?
Podle dokumentů Světové banky loňská hodnota obchodu s uhlíkem dosahovala téměř 142 miliard USD, z toho evropský trh s povolenkami představoval téměř 120 miliard. A to v roce 2005 začal na necelých osmi miliardách. Není divu, že tato politicky vlivná bankovní instituce má zájem o mezinárodními smlouvami zajištěné hospodaření s miliardami. Navíc se zárukou, že při dostatečném udržování paniky bude trh nadále růst. Dokládá to i zvýrazněná věta: „Zmírnění nejhorších dopadů na klimatické změny si vyžaduje velké (substantial) investice“ v dokumentu o Stavu a trendech obchodu s uhlíkem na straně 49. Dále se v něm dočteme: „Většina nárůstu emisí a energetické spotřeby bude v rozvíjejících se (developing) zemích. (Klimatické změny) zmírňující náklady, odpovídající udržení nárůstu průměrné globální teploty pod 2 °C v porovnání s předindustriální úrovní, mohou okolo roku 2030 dosáhnout 139 až 175 miliard dolarů na rok. Odkládání opatření zvyšuje náklady, jak se svět uzamyká ve vysoce uhlíkovém směrování, zatím co stabilizační možnosti se postupně vytrácejí...“
A dále text pokračuje argumentem, že loňská analýza vývoje světové energetiky World Energy Outlook 2010 odhaduje, že každoročně celkové náklady na udržení nárůstu průměrné globální teploty pod zmíněné 2 °C se zvyšují o 1 bilion dolarů pro období 2010 - 30...
(porovnej s texty mailů 2428, 3332, 3655)


Světová banka si ohřívá vydatnou polévku. Tento dokument vydala včas před právě probíhající 17. konferencí Spojených národů o změnách klimatu COP 17 v Durbanu, v Jihoafrické republice. Shodou náhod právě v zemi, které se v roce 2010 rozhodla půjčit 3,75 miliard dolarů pro výstavbu 4. největší uhelné elektrárny... Aby pak mohla argumentovat bojem s emisemi?

Zvětšit obrázek
Durban – moře, pláže, bazény, hotely, ... obraz moderního, rychle se rozrůstajícího města na východním pobřeží Jihoafrické republiky

Před Durbanem si mnozí pospíšili se zveřejněním alarmujících zpráv. Třeba výsledky projektu BEST Roberta Mullera z Kalifornské univerzity v Berkeley se objevily v médiích (i na Oslu) dříve než ve formě článku v recenzovaném časopisu (viz). Kalifornie je na čele americké snahy o uhlíkovou daň a sami jistou vlastní formu již zavedli. Ale celé USA je mnohem konzervativnější, což se bezpochyby projeví k nelibosti zástupců OSN, Evropských zemí a chudších rozvojových států i v Durbanu. V současné ekonomické situaci se ale není čemu divit. Napadla vás teď otázka, jestli z evropského uhlíkového trhu neprofitují ti, kterým o klima jde až v poslední řadě? V tomto směru je například poučný příběh prodeje nadbytečných emisních povolenek slovenskou vládou v roce 2008, kdy 15 milionů tun emisí za neuvěřitelných 5,05 eura za tunu skoupila firma Interblue Group, jejíž oficiální sídlo bylo prý v garáži (celý „příběh“ v e-trendu a doplněk) nebo „podnikání“ evropských firem v Africe (zde a zde).

 

Cena ropy roste jako z vody
Zatímco trh s emisemi zaznamenává propad, cena jednoho z jeho hlavních zdrojů narůstá znepokojujícím tempem. Takže za uhlík budeme postihováni z obou stran - jak cenou zdroje, tak produktu jeho spalování. Následující graf znázorňuje vývoj ceny za barel (≈159 litrů) ropy za uplynulých 13 let (zdroj OPEC):

 


Evropský příspěvek CO2
Vraťme se na závěr k úvodu – k vyvoláváni strachu. Klimatologové a jiní vědci zapojení do enviromentálně zaměřených projektů, z nichž několik desítek je v rámci fondu NER300 závislých právě na uhlíkovém trhu (viz), sice nemají zájem ovládat svět, jen vytvářejí co nejpřesvědčivější argumentační nátlak na společnost. Nakolik jde o štědré financování projektů a nakolik o upřimný zájem o budoucnost světa? Něco naznačuje článek na blogu Luboše Motla, ale mnohem průkaznější je dokument Johna Rosenthala na stránce Hooverova ústavu Standfordské univerzity „Vazby Europské unie na klimatologický výzkum“. Navíc po zavedení burzy emisních povolenek po roce 2012 by polovina zisků měla jít na enviromentální projekty. Kritici a skeptici budou nežádoucí čím dál, tím víc. Vzdorovat proudu bylo, je a bude rizikové.

Zvětšit obrázek
Za úspěšným snížením emisí CO2 v Německu se ukrývá zejména zrušení podniků v bývalé NDR. To ale nebrání 22 % používat jako argument. Země EU, které ale patřily do komunistického bloku všechny úspěšně snížily své emise – zavřením fabrik v období 1990 – 95. Zdroj: Volker Quaschning (Hochschule für Technik und Wirtschaft, Berlin): Renewable Energy and Climate Change (Wiley & Sons, 2010)

Vlivní – a nejedná se jenom o politiky - si tak vytvořili záchranou planety posvěcený nástroj na vytloukání financí, které by se nedaly získat pomocí daní. Zvýšené náklady se sice odrazí v cenách, ale to jsou důsledky, jež se rozplynou v celkovém obrazu „ současné celosvětové ekonomické situace“. Namítnete, že jednou, dříve, či později, zásoby fosilních paliv stačit nebudou a bez ohledu na emise bude nutné energetickou krizi řešit? Jenže kam se ty miliony ztrácejí? Co ve skutečnosti nejvíce přispělo k snížení emisí vzhledem k roku 1990? Podle letošního dokumentu IEA (International Energy Agency) „Emise CO2 ze spalování paliv“, strana 60, se Německo může pochlubit snížením v období 1990-2009 o 22,3 % (s rokem 2010 "jenom" 21 %). Perfektní výsledek do okamžiku, než důvod největšího poklesu neodhalí graf vpravo. Mezi lety 1990 a 1995 se zavřely zastaralé socialistické fabriky v bývalé NDR.
Česko se může pochlubit ještě více: -30,8 %  a Slovensko -38,1 %. Jenže i u nás největší skok nastal v období 1990 – 95. Konec energeticky náročné výroby. Někdy i té prosperující. V nadšení jsme zapomněli, že vysněný západ, kam jsme pojednou začali patřit, nepotřebuje novou konkurenci, ale levné pracovní síly a nenáročný trh. Takže jenom Švédsko a Spojené království, země které doslova fungovaly na uhlí, jsou jediné, které vůči roku 1990 dosáhly výrazné snížení emisí CO2 modernizací výroby a přechodem na méně znečisťující zemní plyn, v němž ale vykázaly výrazný nárůst (viz tabulku na str. 57). Ale to vše se již uskutečnilo a nezopakuje se. Mínus 12,3 procenta celkové produkce CO2 za období 1990 - 2009, výsledek, jimž se EU chlubí, tedy vzniklo hlavně rozpadem socialistického bloku a vstupem "východních" zemí do Unie. Většina západních evropských států své emise za uplynulých 20 let zvýšila. Copak to máme v plánu? 20 % pod úroveň roku 1990? A jak? Evropská unie nabízí toto řešení: Akce EU proti změně klimatu.
"Odhaduje se, že dražením povolenek by se v EU do roku 2020 mohlo v závislosti na ceně uhlíku získat celkově 30–50 miliard eur. Vlády odsouhlasily, že alespoň 50 % těchto příjmů vynaloží na boj proti změně klimatu, a to jak v Evropě, tak v rozvojových zemích," končí důležitá kapitola "Přidělování povolenek od roku 2013" na stranách 17 - 18.

 

Kdyby snížení emisí bylo jediným kriteriem, pak nám "úspěšnou" cestu ukázaly země bývalého Sovětského svazu a jihovýchodní Evropy, které nepatří do OECD. Za uplynulých 20 let dosáhly -39,3 % (strana 62). Snad nepůjdeme jejich směrem.
IEA, která do svých tabulek nezařadila loňský rok, v němž téměř všechny, i evropské státy zaznamenaly zvýšení uhlíkových emisí, doufá, že delegáty klimatické konference v Durbanu, jimž je materiál určen, přesvědčí o účinnosti současných opatření a potřebě navázat na Kjótský protokol. Zástupci zemí EU tuto strategii prosazují. Nějakých pár kritičtějších článků na tomto směrování stěží něco změní.

 

Datum: 30.11.2011 03:53
Tisk článku


Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz