Disputace nad tím, zda u inteligence jde o schopnost logiky a úsudku, nebo o něco více z čeho vycházejí různá nadání, necháme tentokrát stranou a zaměříme se na kuriózní vztah mezi IQ a schopností vjemy filtrovat, jak jej řešitelský tým M.D. Melnicka z University of Rochester popsal v nejnovějším vydání časopisu Cell Press Current Biology.
Objev Američané udělali na dobrovolnících, které nechali sledovat krátké videoklipy. Promítaly jim jednoduché obrazce složené z pouze z černých a bílých pruhů. Jediným úkolem probandů bylo odpovědět na otázku, zda se jim zdá, že proužky na obrázcích utíkají doprava, nebo doleva.
Delší dobu se ví, že optimální pro naše vnímání je oblast vymezená zhruba velikostí palce při natažené ruce. Když se pozorovací plocha zvětší, naše pozorovací schopnosti se úměrně zhorší a trvá nám pak déle, než poznáme co se na scéně vlastně děje. Prý je to proto, že z větší plochy přichází do mozku také větší objem dat a ty je nutno selektovat. Pohybující se pozadí je pak pro mozek doslova „záhul“ jak se ho ze všech sil snaží nebrat v patrnost. Logické je, že filtrování rušivých vlivů na pozadí budou inteligentnější mozky zvládat lépe. A ejhle! Inteligenti s vysokým IQ se ukázali být nejhorší. Škodolibě tak můžeme prohlásit, že i "einsteinovským mozkům" se někdy nedaří. Dokonce v tak jednoduché věci, jako je určování směru, kterým ubíhají proužky na obrázku. Pokud je obraz dostatečně velký, s námi průměrnými vysloveně „propadají“. Jednoduchý úkol se ukazuje být velmi dobrým prediktorem výkonnosti mozku a výsledků klasického standardizovaného testu inteligence.
Jak pokus probíhal
V souladu s očekáváním, osoby s vyšším IQ byli při určování pohybu proužků rychlejší. Totéž v bleděmodrém zjišťovaly již dříve i jiné výzkumné týmy. Čím vyšší IQ, tím rychlejší vnímání a reakce na jednoduché smyslové podněty, třeba při určování barvy. Inteligentům zkrátka můžeme jejich rychlejší reflexy jen závidět.
Při jednom z takových testů, při němž pokusným osobám promítli proužkování na větších obrazovkách vědci naměřili protichůdné výsledky. Pojali podezření, že něco udělali špatně a tak vše zopakovali. Místo původních dvanácti osob jich tentokrát zlanařili do pokusu 53. Pokus s novými nadšenci nejen, že nezbořil výsledky toho předchozího, ale korelace mezi prodloužením reakčního času a výší IQ se z původních 64 % vyšplhala až na 71 %. To bylo něco zcela neočekávaného. Dosavadní hodnoty korelací u jiných smyslových vjemů, jako třeba schopnosti rozlišovat barvy, tóny a reakčních časů se tyto hodnoty pohybují v rozmezí dvaceti až čtyřiceti procent. Nový poznatek ukazuje na fakt, že když „Einsteinům“ předhodíte tutéž scénu, jen místo v malém, tak ve velkém, jejich mozek je tak trochu zklame. Čím vyšší IQ, tím je pro jeho nositele obtížnější odfiltrovat nepodstatné a určit, na kterou stranu obrázek „utíká“.
Z předchozích výzkumů se dalo soudit, že výsledky u velkých obrázků budou horší. Jen se logicky také předpokládalo, že horší výsledky budou mít tak nějak všichni zhruba stejně a nebo že i v nich budou inteligenti stále o krok lepší. Jenže vysoké IQ je jim v popsaném případě ku škodě. V jednoduchém testu právě ti největší chytroši zaznamenávají až zahanbující sešup. Odborníci to vysvětlují tím, že jejich mozky nejsou schopny potlačovat rušivé vlivy okolí a právě ty jim pohybující se pruhy na pozadí simulovaly.
Ve většině případů běžného života je to, co se děje v pozadí méně důležité než to co provádí malé objekty v popředí. Stejně jako když jedeme autem, nebo jdeme po chodbě. Důležitým je do nikoho nevrazit a ne se rozptylovat na horizontu pobíhajícím zajícem, či tím, zda si na konci chodby někdo zapaluje cigaretu.
Klíčovým poznatkem této studie je tedy to, že přirozená schopnost filtrovat ruchy pozadí je spojena s IQ. Je důkazem, že vysoká inteligence má pro své nositele i stinné stránky. Kromě zhoršené schopnosti rychle filtrovat rušivé vlivy okolí tu je ale ještě něco. Lid prostý to komentuje slovy – jsou to „bedny, ale jinak jsou takoví divní“. Psychologové jejich chování omlouvají tím, že za jejich vysokým IQ stojí i jiný způsob zpracovávání vjemů. Proto v tomto směru obdaření jedinci častěji nejsou schopni pochopit vtip, nerozumí nadsázce, problém jim dělá i to, co většina z nás vyrozumí z pouhých změn výrazu tváře, nebo záchvěvů těla. Mívají potíže se vyznat v pocitech i osob blízkých a poznat jejich vzrušení, proto jim také častěji havarují osobní vztahy. Nyní již víme, že mozky s vysokým IQ mají s automatickým selektováním pohybujících se objektů na pozadí také více práce. Filtrace dějů probíhajících na pozadí a potlačování jejich významu, jim protahuje reakční časy.
Vlastně to je logické. Mozek je každou vteřinu bombardován ohromujícím množstvím informací. Selektovat to méně podstatné a nebrat to v procesu rozhodování v úvahu, je zřejmě významnější, než jsme předpokládali. Vědci tedy nyní jen narazili na něco, co mozky mnohých z nás odlišuje a co vysoce koreluje s tím, co považujeme za inteligenci. Navíc se jedná o jednoduchou neverbální záležitost, kterou půjde využít i tam, kde klasické testy inteligence narážejí na problém komunikace a kde jsou výsledky zpochybňovány argumentem, že komplikované testy vyhovují naší západní kultuře a ne minoritním komunitám.
I když je definice inteligence značně ošemetnou záležitostí, pokud si tento pojem zúžíme na výsledky klasických IQ testů, tak základní orientaci, zda máme co do činění s osobou s nadprůměrnou inteligencí, můžeme získat během několika málo vteřin. Stačí k tomu pár mrktajících obrázků.
Pramen: Melnick a kol.: A strong interactive link between sensory discriminations and intelligence: Current Biology, http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2013.04.053
University of Rochester
....................................................................................................................................
O moudrosti a inteligenci s Františkem Koukolíkem
Geny a inteligence
Autor: Jaroslav Petr (05.01.2008)
Diskuze:
