V roce 1993 proběhl na Kalifornské universitě  v americkém městě Irvine velice zajímavý pokus.  Neurobiologové Frances Rauscherová, Gordon Shaw a Katherine  Kyová z universitního Centra pro neurobiologii učení  a paměti nechali dobrovolníky z řad studentů nejprve  naslouchat tichu, Mozartově Sonátě pro dva klavíry D dur  (skladba s katalogovým číslem K488) nebo speciální relaxační  hudbě. Po tomto "zvukovém předkrmu" pak nechali studenty  řešit úlohy standardních IQ testů zaměřené na hodnocení  prostorové představivosti.

Výsledky byly skutečně pozoruhodné. Ani ticho ani  relaxační hudba neměly na duševní výkonnost studentů  výraznější vliv. Po deseti minutách poslechu Mozartovy  sonáty D dur ale dosahovali studenti o poznání lepších  výsledků. Studenti, kteří po "průpravě" tichem nebo  ralaxační hudbou dosáhli v testech 110 bodů, se po poslechu  Mozarta přiblížili hranici 120 bodů. Ukázalo se, že  "posilující" efekt Mozartovy hudby odezní asi 15 minut po  poslechu. Jde tedy i krátkodobé posílení výkonnosti mozku.

Měli by si snad studenti před písemkou z deskriptivní  geometrie pouštět do uší Mozartovu sonátu? Jak vlastně  funguje tento tzv. Mozartův efekt?

 Frances Rauscherová z University of Wisconsin

 Spor o Mozarta

Někteří badatelé popírají, že by Mozartova hudba mohla  mít nějaký zvláštní účinek na naši duševní výkonnost. Spíše  se přiklánějí k názoru, že poslechem hudby je nabuzena pravá  mozková polokoule, kterou člověk výrazně zaměstnává i při  řešení složitých prostorových úloh, např. při úkolech, kdy  musí v mysli provádět složité rotace trojrozměrných objektů.

Dokládají to výsledky experimentů, při kterých došlo  ke zvýšení výkonnosti při řešení prostorových úloh nejen po  poslechu Mozartovy hudby, ale i poté, co pokusné osoby  vyslechly četbu hororu Stephena Kinga. Pozitivní efekt se  ale dostavil jen u těch lidí, kteří poslech hudby nebo  hororu skutečně prožívali. V jedné britské studii dosahovali  školáci v testech lepší výsledky po poslechu rockové muziky  než po poslechu Mozarta. Autoři studie usuzují, že školákům  přinesl rockový "nářez" mnohem větší prožitek než "dury  a molly" slavného hudebního génia.

Bigbítový „nářez“ prý může mít podobně příznivý efekt jako Mozartova hudba.

Právě vzrušení, které přinese horor, tvrdá muzika nebo  poslech vážné hudby, by mohlo vysvětlit vzestup výkonnosti  v testech. Zároveň by se tak vysvětlila neúčinnost  relaxačních nahrávek. Jejich hudba sice mysl posluchače  vzrušuje, ale relaxační instrukce provázející hudbu mysl  naopak tlumí. Po poslechu relaxační nahrávky je proto mysl  utlumena a ve srovnání s tímto stavem by měl být pozorován  zvýšený výkon prakticky vždy.

Je tedy Mozartův efekt jen omylem Frances Rauscherové  a jejích spolupracovníků?

Frances Rauscherová se cítí nešťastná z některých  interpretací své práce o Mozartově efektu. Často bývá  Mozartův efekt vysvětlován jako "zvýšení IQ" po poslechu  Mozartovy hudby.

"Něco takového jsme nikdy netvrdili," protestuje  Frances Rauscherová. "Mozartův efekt se projeví jen při  řešení úloh, které vyžadují prostorovou představivost."

Rauscherová také odmítá názor, podle kterého je  Mozartův efekt vysvětlitelný nabuzením pravé polokoule mozku  poslechem a prožitkem hudby. Při poslechu hudby totiž  nezaměstnáváme jen pravou ale i levou mozkovou hemisféru.  Levá polokoule mozku vnímá například rytmus hudby a musí být  poslechem Mozarta rovněž nabuzena. Přesto se při následných  testech zaměstnávajících levou mozkovou hemisféru neprojeví  výraznější zlepšení.

Zajímavé argumenty nashromáždila Rauscherová i proti  tvrzení, že podstatou Mozartova efektu je "prožitek"  z krásné hudby. Poslech Mozarta zlepšil schopnost pokusných  potkanů prolézt testovacím bludištěm. Potkani vystavení  tónům Mozartovy hudby našli cestu rychleji a dělali mnohem  méně chyb. Tento efekt se projevil dokonce i v případě, že  potkani poslouchali Mozarta během svého embryonálního vývoje  v těle matky. Lze je stěží předpokládat, že si potkaní plod  Mozarta skutečně "vychutná" a prožije s jeho hudbou příjemné  vzrušení.

Vzrušení z hudby se jeví jako nepravděpodobné  vysvětlení i proto, že Frances Rauscherová sice pozorovala  Mozartův efekt po poslechu Sonáty pro dva klavíry, ale  nebyla schopna zjistit u pokusných osob "Mendelssohnův  efekt" po poslechu hudby F. Mendelssohna, kterou posluchači  hodnotili ve srovnání s hudbou W. A. Mozarta jako "více  vzrušující". Ba co víc, v pokusech prováděných Frances  Rauscherovou dosahovaly pokusné osoby po poslechu Mozarta  lepších výsledků v řešení prostorových úloh i v těch  případech, kdy se jim Mozartova hudba moc nelíbila a měli  větší radost z poslechu hudby jiných skladatelů.

Chudák Mendelssohn – jeho hudba na naše mozky nezabírá.

"To, že někomu nevykyne chleba přeci ještě neznamená,  že "kvasnicový efekt" neexistuje," namítá Frances  Rauscherová na adresu badatelů, kterým se nedaří Mozartův  efekt prokázat.

Spory o Mozartův efekt jsou poučné nejen s ohledem na  taje hudby a záhady práce našeho mozku. Ukazují na složitost  vědeckého bádání, vypovídají o úskalích, jež na nás číhají  při hledání pravdy. Oba tábory vědců soupeřící v otázce  Mozartova efektu tvrdí, že pravdu mají oni a jejich oponenti  se hluboce mýlí. Oba tábory vědců nashromáždily na podporu  svého tvrzení velmi solidní důkazy opírající se o důkladně  provedené pokusy. A přesto badatelé nedospěli ke stejnému  závěru. Pravdu mohou mít jen jedni. Kteří? To ukáže čas.

Zatím lze doporučit k poslechu Mozartovu hudbu. Nelze  vyloučit, že se po ní snáze řeší prostorové úlohy. Ale  hlavně je to krásná hudba, ať už dráždí kterékoli mozkové  centrum v levé nebo pravé mozkové hemisféře. A že dáváte  před Mozartem přednost Mendelssohnovi, Janáčkovi, Rolling  Stones nebo Karlu Gottovi? Nevadí, poslouchejte jejich  hudbu, když vám přináší radost. Kdo ví, možná, že poslech  písně Trh ve Scarborough od Simona a Garfunkela zlepšuje  naše vyjadřovací schopnosti a písničky Jarka Nohavicy  posilují krátkodobou paměť. Patřičná vědecká ověření těchto  možností zatím nikdo neprovedl.

 Co asi poslouchá? Možná dechovku. Její dlouhodobý poslech prý posiluje pevnou vůli. Bez té se to nedá vydržet.