Severní mořská cesta a jižní trasa. Dříve také Severovýchodní průjezd, je označení námořní cesty podél celého severního a východního pobřeží Ruska. Obvykle se začíná podél severního pobřeží Norska přes město Murmansk a dále podél celého severního pobřeží Ruska k Beringovu průlivu a poté do Vladivostoku. Bez ledu bývá necelých padesát dní v roce. (Kredit: Wikipedia)

Když se mluví o zamrzání mořské cesty, nám evropským suchozemcům se nejspíš vybaví strhující příběhy konvojů z doby druhé světové války směřující do Murmanska, jediného nezamrzajícího sovětského přístavu. Jenže lodě tehdy pluly takzvanou Severní mořskou cestou.

Severozápadní mořská cesta (výřez mapy Encyclopaedia Britannica)

Tu dnes my na mysli ale nemáme. Tento článek je o Severozápadní mořské cestě a to je jiná trasa, než Severní mořská cesta. U té, co se jí budeme dále věnovat, se  „zmrzlé hrdlo láhve“ tvoří v průlivech mezi ostrovy označovanými jako Arctic Archipelago. Česky Kanadské arktické souostroví.

Podle prognóz i tam už mělo globální oteplování dorazit a přepravě zboží i turistice, jít takzvaně „na ruku“. Trasa spojující Atlantský s Tichým oceánem by měla být splavnější dříve a po delší dobu. Jde v tomto případě o hodně. Výrazně zkracuje dobu plavby a ještě více šetří náklady. Je pochopitelné,  že si Kanada pod vidinou možných zisků, začala mezi svými ostrovy nárokovat i všechny vodní cesty.

Severozápadní mořská cesta. (Wikipedia, public domain)

Ke smůle Kanaďanů, jde tu o tak velké peníze, že Spojené státy a většina námořních velmocí to nehodlají respektovat a jednoduše si průlivům udělily mezinárodní charakter. V každém případě nehostinnou oblast mezinárodní právní boxovačky, sledují klima satelity a bedlivě sledují, kde se jaký led v oblasti šustne. Kanada vlastních satelitů moc nemá a protože chce lodím využívajícím plavbu svým výsostným územím poskytnout ten nejlepší možný servis, kromě jí dostupných dat z družic, provádí i celou řadu klasických pozorování.

Z takto nedávných naměřených dat kanadským výzkumníkům  vyplynulo, že prosté satelitní údaje o ploše ledu, toho z hlediska prognóz splavnosti moc neznamenají. Mnohem důležitější se jim jeví data týkající se objemu nahromaděného ledu a jeho tloušťky. Praxe potvrdila, že bez těchto podrobností jsou veškeré předpovědi „na vodě“.

První, komu se podařio proplout průjezdem od Grónska podél pobřeží Severní Ameriky do Nome na Aljašce, byl Nor Roald Amundsen. Vyplul v roce 1903 na jachtě Gjøa a do cíle se dostal až po třech letech. (Kredit: Wikipedia, public domain)

Z nyní zveřejněných výsledků výzkumu profesora Christiana Haase, geofyzika z York University (publikace pod názvem "Tloušťka ledu v Severozápadní trase" z časopisu Geophysical Research Letters), vyplývá, proč útržkovité informace o mořském ledu v oblasti Kanadského arktického souostroví, vedly k mylným závěrům, které s realitou splavnosti severních tras, toho moc společného nemají.

Po Grónsku je Kanadské arktické souostroví největší arktickou plochou. Najdeme tu ale jen hory sutě, skály, tundru a tak je většina ostrovů neobydlených. Roztroušené osady Inuitů jsou jen na jihu. (Kredit: Connormah, licence CC BY-SA 3.0)

Haas s kolegou Stephenem Howellem, své závěry opírají o tloušťku ledu, kterou měřili patřičně vybaveným letadlem, s nímž trasu mapovali v dubnu a květnu 2011 a také v loňském roce (2015). Jak říkají, je to první seriózní pokus dopátrat se toho, jak to v této oblasti s ledovou masou skutečně je. Ukázalo se, že nejčastěji naměřená hodnota vrstvy ledu je v rozmezí 1,8 až dva metry. 

To se ale týká jen jednoročního ledu. Jak ale dál zjistili, je také hodně míst, kde je led víceletý, ten připlouvá ze severněji položených oblastí a hromadí se tu. Je mnohem mocnější, jeho průměrná tloušťka přesahuje tři metry. Ale ani to není vše. Tým narazil na ještě mocnější ledové kry. Byly okolo sta metrů široké a přes čtyři metry silné.

„Moře ledu“ od Caspara Davida Friedricha (1823–1824). I po téměř dvou stech letech je tu arktického ledu tolik, že hovořit o pravidelných lodních trasách je stále jen utopie. Příroda je tu zrádná a stačí změna směru větru a v krátké době plovoucí led vytvoří neprostupnou hradbu drtící lodní trupy.

O variabilitě  svědčí i přítomnost doslova „ledových ostrovů“, připlouvajících z ledových šelfů podél Severního ledového oceánu pobřeží ostrova Ellesmere. Jsou 30 až 40 metrů silné.

Teploty vzduchu (únor 2014 – duben 2015, vztažené k průměru let 1981-2010)  nevěští pro Severozápadní cestu nic dobrého. (Převzato z: Haas a Howell 2016)

S novými poznatky se Haas, ohledně předpovědí, jak se bude vyvíjet průchodnost Severní cesty, stal značně skeptický. Předpoklady, že globální oteplování bude trasu uvolňovat, se podle něj nemusí naplnit. Do jižnějších oblastí připlouvá led ze severněji položených oblastí a ten je mnohem mocnější a proto prognózovanému rychlejšímu tání může kdykoliv udělat čáru přes rozpočet.

Haas výsledky  komentoval slovy: "Byli jsme překvapeni, jak moc a jak tlustého ledu, jsme  v regionu v pozdní zimě zjistili. A to vše navzdory tomu, že satelitní výzkumy v posledních letech během pozdního léta, ukazují stále více volného moře“.

Optimismus, který pramenil z interpretace satelitních snímků, po konfrontaci s pozemním pozorováním a naměřenými teplotami vzduchu v dané oblasti, nejspíš poněkud opadne.

I když je Severní trasa pro předpravce hodně velkým pokušením, tamní „neoteplování“ se postará že Suez se své nekonečné „zácpy“, hned tak nezbaví. (Kredit: Wikipedia)

Kanaďané, tak trochu ke své škodě, svět upozornili, jak málo toho o putování arktického ledu ze severních oblastí Arktidy víme, a jak stejně tak toho víme o proměnlivosti povětrnostních procesů, které v průběhu jarní sezóny o tamním tání ledu spolurozhodují. Velká regionální variabilita a kolísání všech zjišťovaných hodnot budou i nadále dělat tuto oblast  plavebně vysoce rizikovou. Spíš než výzkumnému mainstreamu, dávají autoři za pravdu americkým skeptikům Smithu a Stephensonovi z University of California, kteří před třemi roky prohlásili, že Severozápadní trasa nebude snadno splavná ještě nejméně dalších čtyřicet let.

Literatura

Geophysical Research Letters, onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/2015GL065704/full 
York University
Smith, L. C., and S. R. Stephenson (2013), New Trans-Arctic shipping routes navigable by mid-century,Proc. Natl. Acad. Sci. U.S.A., 110(13), E1191–E1195, doi:10.1073/pnas.1214212110.
Encyclopaedia Britannica