Ďáblové stále bojují. Kredit: Wayne McLean / Wikimedia Commons.

Prakticky všichni už je odepsali. Dokonce i věčně optimistický OSEL příliš nevěřil, že by vzteklí vačnatci mohli utéct hrobníkovi z lopaty. Postihlo je hned několik forem devastující a velmi smrtelné nakažlivé rakoviny obličeje (DFTD – Devil Facial Tumor Disease). První případy se u ďáblů objevily v polovině devadesátých let. Vědce tehdy šokovalo, že se tahle parazitická rakovina přenáší kousáním. A tasmánští ďáblové ze všeho na světě nejraději koušou. Jasný rozsudek smrti. Jenomže ďáblům to zapomněli říct. Když všechno selže, vše vypadá beznadějně, tak je tu ještě evoluce. Právě evoluce nabídla tasmánským čertům poslední šanci.

Evoluční genetik Andrew Storfer z Washington State University a jeho mezinárodní tým zjistili, že ve dvou oblastech genomu ďáblů probíhají intenzivní změny, které jsou reakcí na běsnění rakoviny obličeje. Podle jejich studie v Nature Communications se teď v některých populacích ďáblů rozvíjí genetická rezistence vůči rakovině obličeje. Jinými slovy, tasmánští čerti to nevzdali a bojují o život. Přímo před našima očima. Podle Storfera a jeho spolupracovníků to ďáblové doopravdy mohou zvládnout. Pro nás to bude neocenitelná zkušenost, jak s nakažlivou rakovinou, tak i s evolucí rezistence.

Andrew Storfer. Kredit: WSU.

Tasmánští čerti jsou největší draví vačnatci naší doby. Jak už bylo řečeno, nejsou to právě milá zvířátka, která by se k sobě chovala s něhou a respektem. Jsou to mizerové. Rvou se, hryžou, trhají, škrábou, drápou, no prostě jako čerti. Kromě toho se přenosnou rakovinou mohou nakazit při společném žraní kořisti, které také nebývá příliš uhlazené. A přenosná rakovina obličeje se šíří jako požár. Pochází pravděpodobně od jediného ďábla, kterému se v nepříliš vzdálené minulosti zbláznily nervové Schwannovy buňky. V obličeji nakažených ďáblů rostou velké nádory, které jim obvykle znemožňují jíst – takže ďáblové pomalu a děsivě umírají hlady. Nakažlivá rakovina obličeje také nadšeně metastázuje po celém těle ďáblů, běžně jim proniká i do srdce a zabíjí ďábly selháváním klíčových orgánů. Je to vlastně takový závod smrti – vyhladovění nebo metastázy?

Během dvaceti let od chvíle, co jsme si této šílené situace všimli, vymřelo asi 80 procent všech ďáblů na Tasmánii. Nikde jinde přitom nežijí. Pro srovnání, další podobný parazitický nádor existuje u psů a dalších psovitých šelem. CTCV (Canine Transmissible Venereal Tumor) vznikl před 11 tisíci lety a přenáší se hlavně sexem. Jak rádi říkají evoluční biologové, je to vlastně nový druh psa – jednobuněčný parazit. Psi mají sice rádi sex skoro tak moc, jako tasmánští čerti kousání, ale CTCV není zdaleka tak smrtící, psa nevyhladoví a obvykle ho lze snadno porazit chemoterapií.

Na Tasmánii ještě stále mají takové značky. Kredit: Peter Shanks / Australian

Není tajemstvím, že vědci v podstatě zlomili na tasmánskými čerty hůl. Podle modelů šíření rakoviny obličeje měli čerti na řadě míst vymřít. Jenomže nevymřeli. Když si toho všiml Storfer, který se už dlouho věnuje výzkumu rakoviny obličeje, tak dal dohromady tým, a začal zkoumat, jestli překvapivé přežívání ďáblů nějakou souvisí s jejich genetikou.

Přenosná rakovina obličeje ďáblů. DFTD. Kredit: Menna Jones / Wikimedia Commons.

Badatelé měli k dispozici velké množství DNA ďáblů, která pochází jak z doby po rozšíření přenosné rakoviny obličeje, tak i z doby předtím. Tasmánští čerti jsou naštěstí natolik zajímaví, že biologové schraňovali jejich DNA i před propuknutím této příšerné nákazy.

Storferovi a jeho kolegům se povedlo identifikovat dvě malé oblasti genomu čertů, které se podle všeho právě teď kvůli rakovině obličeje intenzivně mění. Takto devastující nákaza samozřejmě představuje velice silný, přímo extrémní selekční faktor. Jakmile se v genomu čertů objeví změna, která svému nositeli poskytne proti rakovině obličeje sebemenší výhodu, tak si toho přírodní výběr ihned všimne. Ve zmíněných dvou oblastech genomu čertů se nachází celkem 7 genů, z nichž 5 odpovídá genům jiných savců, o nichž víme, že mají co do činění s imunitou nebo s rakovinou. To je velmi zřetelný důkaz, že Storfer a spol. skutečně přistihli čerty při evoluci rezistence vůči rakovině obličeje. Budoucnost tasmánských čertů už najednou není tak černá. Evoluce rezistence u nebezpečných bakterií nás obvykle štve, ale v tomhle případě nám nezbývá než připít na zdraví přírodnímu výběru, který podle všeho ďábly zachrání i pro další generace obdivovatelů rvavých vačnatců.

Video:   Last of the Tasmanian devils? Infectious cancer to blame


Literatura
Washington State University 30. 8. 2016, Nature Communications 7: 12684, Wikipedia (Devil facial tumour disease)