Léčba závislostí „rájem“  
Naše moderní, ekonomická a úspěchem posedlá společnost, která přetrhala přirozené vazby na rodinu, kulturu a tradiční spiritualitu, je možná důvodem proč boj se závislostí není ani přes širokou znalost souvisejících biochemických procesů u konce, myslí si kanadský psycholog Bruce K. Alexander. Dnes se závislost řeší jako problém jedince. Poukazuje se na individuální selhání a tudíž i jeho léčba je individuální. Alexander ale oponuje.
Kredit: Stuart Mc Millen. (zdroj: Stuartmcmillen.com)
Kredit: Stuart Mc Millen. (Zdroj: Stuartmcmillen.com)

Podle Bruce K. Alexandera je problém závislosti  úzce spjat s fungováním společnosti, ve které žijeme. Totiž i přes značné uvědomění si faktu, že evoluce vyloučila život v osamění, je snaha stát se samostatným, nikoho nepotřebovat a postarat se o sebe podstatou fungování moderní společnosti. Samota a izolace, do které se touto snahou dostáváme, ale může vést k závislostem.

 

Vše začalo krysím parkemKdyž se v šedesátých a sedmdesátých letech prokazoval vliv narkotik na živý organizmus, na humanitu či na ochranu zvířat se moc nehledělo. Slonům se dávalo injekčně LSD a kočkám se pumpovaly barbituráty do žaludku. Každoročně se i nyní provádí více než 500 experimentů s kokainem na upoutaných opicích a potkanech. Většina z nich vede k závěrům, že některým látkám nejde vzdorovat a zvířata když můžou, berou neurotoxiny dobrovolně až do smrti. (Slater, Opening Skinner's box).

 

Zdroj: https://www.pinterest.com
Zdroj: https://www.pinterest.com

V roce 1981 Bruce K. Alexander a jeho kolegové Robert Coambs a Patricia Hadaway tvrdili, že když je zvíře spoutané a nesvobodné, jinak řečeno nešťastné, jeho volba aplikovat si dobrovolně drogu není projevem její síly, nýbrž špatného sociálního prostředí. Alexander předpokládá, že problém drog není spojen s chemickým procesem, jak je nám dokola vštěpováno, ale že je procesem sociálně-kulturním. Rozhodl se to prokázat tím, že vytvoří testovaným krysám park jakožto ekvivalenci příjemného sociálního prostředí, kde budou mít pocit svobody, ale přesto tu bude fungovat jakási forma kolonie či samostatné komunity.

Park
Park

Plocha měla 20 m2, byla vystlána dřevěnými hoblinami, vybavena míčky na hraní a šlapacími mlýnky na běhání. Nechyběl prostor pro páření, rození mláďat a jejich následné kojení, který zabezpečoval dostatečnou intimitu, přesto však s pocitem patřícím do sociálně uspořádané komunity.  Stěny parku byly pomalované tak, aby imitovaly les. Jen přirození predátoři chyběli, takže zvířecí ráj na zemi.

 

 

Zkoumaných 32 krys bylo rozděleno na dvě skupiny. Jedna byla vpuštěna do zbudovaného parku a druhá uzavřena do standardních klecí určených pro výzkum. V těch byly izolovány.  Oběma skupinám byly poskytnuty dva nápoje. Do oslazené vody, u které se sladkost postupně zvyšovala, bylo přidané morfium (krysy milují sladké). K tomu jim byla nabídnuta čistá voda. Vědci zjistili, že izolovaná zvířata hned od počátku, začala pít sladkou vodu s morfiem. Naopak ta z krysího parku dávala přednost čisté vodě a to bez ohledu na to, jak byl elixír s morfiem přislazován. Sladké vody se „parkoví“ potkani napili jenom příležitostně (16x méně než ti z izolace. A častěji šlo o samičky). Pak pokus pokračoval. Do vody s morfiem jim přidali Naloxon. Látka neutralizující účinek opiátů. Sladkost se tím nezměnila. Krysy v parku jí začaly okamžitě pít a o vodu z kohoutku ztratily zájem. Z toho plyne jednoznačný závěr, že když zvíře žije v příjemné prostředí, nemá zájem přijít o výsady normální sociální společnosti, ve které žije. Vyhýbá se látkám, díky kterým by přestalo vnímat svět kolem sebe a které by snížily schopnost hrát si, pářit se či žrát. Přirozeně chce provozovat aktivity, kvůli kterým stojí za to žít. Krysa je velice společensky orientovaný tvor, stejně jako člověk.

 

Porovnání obou typů chovů.
Porovnání obou typů chovů.

Samota u lidí a zjevně i u dalších společenských živočichů vede k výrazným psychickým potížím a navozuje nepřirozené chování. Včetně konzumace zklidňujících léků či drog. Jak říká Alexander, jedná se o sociálně a statistiky signifikantní výsledek, který zpochybňuje tzv. přirozený sklon k užívání drog. Naopak pokusem dokazuje, že na opiátech není nic neodolatelně svůdného. Zdá se, že teorie o tom, že lidi berou drogy proto, že k nim mají lehký přístup, je nesprávná. Nikoli drogy samotné, ale obtížné životní situace a ztráta pocitu štěstí, stimulují u člověka, stejně jako u jiných živých tvorů, touhu je brát.

 

 

Výsledek experimentu s  krysím parkem, by mohl vyřešit otázku, jak nezačít brát drogy. Představa, že se nám v dohledné době podaří vybudovat ráj na zemi pro lidi, je pochopitelně více než utopistická. V reálném světě se někdy něco nepovede a v závislosti na síle jedince se s danou situací každý vyrovnává po svém. Začít brát drogy, je samozřejmě jedno z mnoha řešení. Když s tím začneme, propuká drogová závislost, kterou už nelze ukončit. Experiment s krysím parkem ale pokračoval dále.

Zdroj: http://historyofjournalism.onmason.com
Zdroj: http://historyofjournalism.onmason.com

Alexander se s kolegy pokusil vypěstovat závislost u všech 32 krys. Jak u těch z parku, tak u těch v klecích. Oběma skupinám podávali po dobu 57 dní pouze vodu s morfiem. To je  dostatečně dlouhá doba pro vypěstování závislosti na opiátu. Pak začali oběma skupinám podávat dva druhy vody -  čistou a s morfiem. Krysy v klecích o vodu z kohoutku nejevily zájem a pily pouze vodu s morfiem. Krysy v parku, které byly stejně závislé jako jejich kolegyně v klecích, vody střídaly. Po vodě s morfiem sahaly méně často, i když trpěly abstinenčními příznaky.  Dle Alexandra z toho vyplývá, že ani pokročilá závislost není fatální a je podřízena svobodné vůli. Je to člověkem vymyšlená strategie životního stylu, která stejně jako další strategie, může být formována např. lepšími příležitostmi či jiným rozptýlením.

 


Alexandrův názor na problematiku závislosti potvrzuje mnoho dalších experimentů, ale i zkušeností z reálného života. 90 % vietnamských veteránů, kteří byli závislí na heroinu, s ním po návratu domů přestalo a nikdy se k braní drog nevrátili. Hospitalizovaní lidé, kteří dostávají pravidelné vysoké dávky morfia, mohou bez něj pohodlně žít dál od okamžiku, kdy bolesti ustoupí. Americká studie o užívání cracku z roku 1990 tvrdí, že 5,1 % mladých Američanů jednou zkusilo crack. Pouze 0,4 % si ho vzalo opakovaně během měsíce, kdy studie probíhala a méně než 0,05 % si drogu aplikovalo dvakrát a více. Alexander je velký propagátor těchto studií, neboť ukazují, že pouze jeden za sta lidí se stává závislým na nejnávykovější droze světa.

Přestože to vypadá, že Alexander našel řešení závislosti, naše společnost ovládaná farmakologií, se k této výzvě čelem nestaví. Alexander často vyčítá představitelům biomedicínské vědy jejich postoj, kterým jak se zdá pod vlivem silné lékařské lobby úmyslně zamlčují fakta o reálném možném řešení závislosti. Vždyť farmakologický průmysl je po zbraních ten nejvíce vydělávající obchod na světě.   V letech, kdy se experiment konal, se k Alexandrovi zády otočili kolegové i vědecké časopisy. Ale po 35 letech by mohlo dojít k zásadnímu obratu. Například v Portugalsku, které před padesáti lety vedlo v konzumaci drog v Evropě, se podařilo způsobem inspirovaným Alexandrovým přístupem k drogám závislosti zásadně snížit.  U injekčních aplikacích drogy až o 50 % (více zde).

Portugalsko proto nepomýšlí na to, aby se vrátilo k původním metodám léčby závislosti. Bruce K. Alexander zasvětil problematice závislosti celý svůj život. Nenechal se odradit odmítáním výsledků jeho výzkumu ze strany kolegů.  Nadále věří v možnost přesvědčit společnost, že problém závislosti zdaleka není pouze o drogách, ale spočívá právě v globální společnosti, kterou jsme vytvořili. Ta podrobuje lidi neúprosným tlakům konkurence a vykazuje je ze společenského života. Mnozí se pak přizpůsobí náhražkou, která jim tento pocit sociální, kulturní a duchovní celistvosti poskytne. Alexander napsal knihu „The Globalization of Addiction“ (2008), kterou vydalo Oxford University Press.

Zdroj: http://www.brucekalexander.com/
Zdroj: http://www.brucekalexander.com/

Frederick M. Toates, profesor biologické psychologie na britské The Open University říká, že studie Alexandra přináší přesvědčivý důkaz o vytváření závislosti v důsledku ekonomické globalizace a sociální dislokace. Dále je přesvědčen, že kdybychom si Alexandrovo dílo vzali k srdci, mohli bychom hodně lidí zbavit jejich velkého utrpení. 

Závislost a problémy s ní spojené jsou strašákem v každé rodině s dětmi a nejen tam. Každý z nás zná někoho, kdo ztratil práci, rozvedl se, přestalo se mu dařit a propadl alkoholu, hazardnímu hraní nebo nemůže přestat s cigaretou. Je to zvláštní, ale to zdali někdo skoncuje, či neskoncuje se svojí závislostí, záleží hlavně na nás. My tvoříme tuto společnost, jsme její nepostradatelnou součástí. Ona je našim dílem a neseme za ní odpovědnost. Měli bychom se alespoň pokusit vytvořit Alexandrův krysí park, ale aby byl pro nás, pro lidi.

 

 

 


 

Poznámka redakce

Autorka v článku používá termín „krysa“ i když pokusy byly dělány na potkanech. Přiklonila se k tomu nejspíš proto, že překlad Slaterovy knihy pod názvem Pandořina skříňka potkany nezmiňuje. Pojem Park pro krysy se vžil a je doporučovanou učebnicí na fakultách psychologie. Pod „Krysím rájem“  bychm měli mít na mysli ráj pro potkany.

Datum: 16.10.2016
Tisk článku

Související články:

Po kávě potomstvo hloupne     Autor: Josef Pazdera (14.08.2013)
Rybám kontaminované splašky svědčí, co teď s tím?     Autor: Josef Pazdera (12.08.2014)
V jednadvaceti americká mládež zavrhne marihuanu     Autor: Josef Pazdera (09.07.2015)
Elixír života Angela Marianiho     Autor: Miloslav Pouzar (03.05.2016)



Diskuze:


Diskuze je otevřená pouze 7dní od zvěřejnění příspěvku nebo na povolení redakce








Zásady ochrany osobních údajů webu osel.cz