Supernovy je lépe pozorovat z dálky. Kredit: NASA/JPL-Caltech/STScI/CXC/SAO.

V astronomicky poměrně nedávné minulosti kolem Sluneční soustavy explodovaly supernovy a jednou možná zase budou. Exploze supernovy je ohromující i na vesmírné poměry a své okolí nepochybně naprosto zdevastuje. Jde ale o to, jak rozsáhlá tato destrukce je. V roce 2003 se objevila odborná studie, podle níž by exploze supernovy do vzdálenosti asi 25 světelných let od Země devastujícím způsobem zasáhla pozemský život a rozpoutala opravdové masové vymírání.

Adrian Melott z Kansaské univerzity a jeho tým mají za to, že bychom měli vzdálenost, ze které supernova zmasakruje pozemský život, asi zdvojnásobit. Podle nich je to tak 40 až 50 světelných let. Pokud by se exploze supernovy odehrála do vzdálenosti 150 světelných let, tak prý sice nezpůsobí masové vymírání, ale na pozemský život by měla vliv. Smrtící účinky supernovy by přitom nesouvisely jenom s její vzdáleností, ale i s prostředím, v němž by k takové explozi došlo.

Adrian Melott. Kredit: Kansas University.

Jak říká Melott, kosmické záření rádo cestuje podél siločar magnetického pole. A naopak nerado prochází skrze tyto siločáry. Proto velmi záleží na tom, zda jsou ve vesmíru kolem supernovy nějaká magnetická pole, a zejména na tom, jak jsou tato pole orientovaná vzhledem k Zemi. Takové vesmírné magnetické pole se podle své orientace může stát pro výtrysk záření ze supernovy úžasnou superdálnicí nebo naopak obtížně proniknutelným superplotem. Pokud jde o okolí Sluneční soustavy, podle odborníků nás obklopuje spíše slabé a neuspořádané magnetické pole. Pro případnou explozi supernovy by to nebylo jako jet po dálnici, ale naopak jako vyrazit s autem mimo silnici.

Pokud by za takových okolností došlo k explozi supernovy ve vzdálenosti 150 světelných let, tak by se kosmické záření dostalo do nižších vrstev atmosféry a zemský povrch by zasáhlo množství mionů, které vznikají při rozpadech pionů, vytvořených zásahem atmosféry energetickou částicí kosmického záření. Vliv těchto mionů by sice nebyl naprosto devastující, ale byl by znát. Melott to přirovná k tomu, jako když by každý organismus na povrchu planety absolvoval několik vyšetření počítačovou tomografií ročně. Největším rizikem by v takovém případě byly četné mutace.

Kansas University.

K něčemu podobnému mohlo dojít v astronomicky nedávné době. Anton Wallner z Australské národní univerzity (ANU) a jeho tým loni (2016) vystopovali izotop železa-60, který je koncentrovaný ve vrstvě mořských sedimentů a zemské kůry z období mezi 3,2 a 1,7 miliony let, tedy na konci období pliocénu a začátku pleistocénu. Podle nich to odpovídá několika mohutným explozím supernov, které těsně po sobě zaburácely v blízkém vesmíru. Ve fosilním záznamu jsou patrné nějaké výměny druhů, k masovému vymírání v té době ale rozhodně nedošlo.

Jak by se pro obyvatele Země projevila blízká supernova? Kromě zmíněných účinků kosmického záření by po dobu asi jednoho měsíce noci na Zemi zářily modrým světlem. Vážnější následky by měla ionizace atmosféry, která by zřejmě vedla k masivnímu nárůstu množství blesků a tím pádem i požárů, což může ovlivnit celé ekosystémy. Melott ale připomíná, že z dnešního pohledu nejsou supernovy tím, čeho bychom se měli bát. Podle astronomů představuje nebližší potenciální supernovou divoký obr Betelgeuse, a ten je od nás vzdálený asi 600 světelných let. To je dost daleko na to, abychom si případnou explozi, k níž může dojít každým okamžikem, užili jako nádherné, ale jinak neškodné vesmírné divadlo. 

Video:  Adrian Melott: Terrstrian Effects of Nearby Supernaovae


Literatura
Kansas University 11. 5. 2017, arXiv:1702.04365.