I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi." Kredit: Michelangelo.

Než paleontologická novinka z říše rostlin dojde všeobecné akceptace, bude to nějakou dobu trvat. Sto milionů let je pro lidskou představivost hodně ošemetnou záležitostí. Stačí si uvědomit, kolik sporů je například ohledně výkladu knihy knih a stvoření všeho, kladené často někam před šest tisíc let. S takovou naší představou by měli problém už staří Sumerové. Měli v té době totiž potopu už dávno za sebou a pili pivo značky „kaš“.

Sylvie Presselová (na snímku vpravo): „Raný život na zemi s malým „z“, připomínal porost výtrusných rostlin, který byl velmi podobný tomuto na lávovém poli na Islandu.  Kredit: Paul Kenrick.

Jakmile se myšlenkově posuneme o sto tisíc let zpátky, začne to být na představu ještě náročnější. Všeho všudy nás bylo jen tolik, že by se piknik veškerého lidstva mohl konat na nějakém hokejovém stadionu. Z genetického hlediska jsme měli kliku, že se nám hrdlem láhve podařilo protáhnout a utéci tak hrobníkovi z lopaty.

Když ještě přitvrdíme, a začneme uvažovat v řádu milionů let, dostaneme se do temných koutů slepých vývojových větví Propliopitéka, Egyptopitéka, Dryopitéka a Gigantopitéka. Naštěstí mezi nimi byl i Ardipiték obdařen nadáním a touhou postupně se dobrat zručnosti (Homo habilis) a vzpřímenosti (Homo erectus). Ale to už jsme s naší představivostí u konce, protože hovořit  u Ardipitéka o moudrosti věru neradno. Kdybychom v tom našem posouvání do minulosti učinili ještě další dva kroky vzad, tak u desítky milionů let už začneme doslova bruslit na tenkém  ledě tušených souvislostí Ramapitéka a Australopitéka.

Cooksonia se zdá být nejjednodušší cévnatou rostlinou. Má větvené stonky s kulovitými výtrusnicemi. Rekonstrukce je z dílny Matteo De Stefano/MUSE  Science Museum of Trento. Wikimedia Italia.

A co teprve paleobotanici

Těm už vůbec není co závidět. U těch nejde o desítky milionů let, ale posouvají se v představách za hranici sto milionů let. Navíc je to s hendikepem. Jejich rostlinám chybí tvrdý a těžko rozložitelný materiál, z jakého jsou živočišné kostry, které díky tomu fosilizují snadno.

Z fosílie Cooksonie „na řezu“ je patrné uspořádání charakteristické pro vodivá pletiva. Začátek zeleného exodu těchto rostlin po souši v něm Britové posunuli o milion let do šedého dávnověku, doby před 470 miliony lety. Kredit: Natural History Museum, Londýn.

I když bychom v noření se do hlubin času mohli pokračovat, soustředíme se nyní na „okamžik“, v němž rostliny začaly být suchozemskými a kterému se přezdívá: Velký skok. Malý krok z vody na břeh, byl pro rostliny opravdu "velkým skokem". Musely se totiž vypořádat s atmosférickým suchem, přímým slunečním zářením. Naučit se jinému způsobu příjmu uhlíku, minerálních látek i vody. A protože je na suchu nic nenadnášelo, přidružily se i problémy s gravitací. A ještě si tím zkomplikovaly sex a rozmnožování.

První pionýrce, která se s tím vším popasovala, vědci dali jméno Cooksonia. Vyznavači učení Darwinova její zrození považují za jednu z nejdůležitějších epizod evoluce. Mělo k tomu dojít v době, které říkáme prvohory. Časově hovoříme o době před stovkami milionů let.

Nejstarší cévnatá rostlina dostala jméno po australské paleontoložce Isabel Clifton Cooksonové (1893 – 1973).. Kredit: Australský národní herbář , Canberra.

Oněch pionýrských dob zabíráním půdy cooksoniemi jsme mohli být očitými svědky i u nás. Stačilo tehdy zajet do okolí Berouna. Byla by to ale nuda. O nějakém posezení ve stínu přesličkového háje totiž nemohla být řeč (ještě nebyly). Slunko by nám tedy pražilo na hlavu a museli bychom se soustředit, kam šlapeme.

Jennifer Morris. „Šíření porostů na souši se postaralo o snížení úrovně oxidu uhličitého v atmosféře a ochlazení klimatu“. University of Bristol.

První kolonizátorky totiž měly na výšku jen několik centimetrů. I tak ale na ty naše pionýrky z Krušné hory u Berouna můžeme být hrdí. Spolu s těmi ze Saudské Arábie jsou považovány za jedny z nejstarších fosilních rostlin na světě. Ti, kteří rádi škatulkují, o nich tvrdí, že šlo o rostliny cévnaté. V podstatě tím říkají, že jejich nástupkyněmi jsou rostliny krytosemenné, nahosemenné, jednoděložné, dvouděložné,…

Pro nás normální to lze přeložit jako radost nad tím, že tu máme kapradiny, jinany, jehličnany, konvalinky, vstavače, lekníny a  také pšenici a česnek. A k tomu dalších 375 000 druhů rostlin. Ekonomové si slovo cévnaté rádi převádějí na bilance organické hmoty a pak tvorbu jejich listů, stonků a oddenků formulují jako 90 % produkce všeho živého.  I když je to k nevíře, tak z těch raných začátků šedého dávnověku si jedny rostliny stále hodně pamatují. Říkáme jim mechorosty. Jsou ukázkou toho, jak se vyplácí být konzervativní. Dokonce i když jde o primitivismus, protože mechorostů je stále asi 20 000 druhů.

Broučkaři se postarali o matení jazyků když, poněkud neuváženě, dali stejné jméno motýlům. Pro lepidopterology (zvláštní sorta entomologů) jsou Cooksonia motýli. Na obrázku je Cooksonia neavei ze Zimbabwe. O vzniku motýlů se lze dočíst například zde. Kredit obrázku: JMK, Wikipedie

Cooksonie z naleziště Dlouhá hora (středočeský silur). Výtrusnice jsou označeny šipkou. Fosilie je uložena ve sbírkách Národního muzea v Praze. (Foto Milan Libertin).

S postupným zanořováním se do primitivnosti života nám miliony let začnou létat hodně lehkovážně. Pro rámcovou představu není na škodu se na věc podívat i z druhého konce. Přesněji řečeno - od začátku. To se pak v počtech dostáváme ještě někam jinam, neboť začne mít smysl uvažovat jen v miliardách. Soudí se, že ty první čtyři byla naše planeta bez života (pomineme-li mikroby). To už bychom ale snadno zabředli do disputací o vzniku života, a tak se raději vrátíme k našim prvotním suchozemským rostlinám. Spekuluje se, že neměly listy ani výhonky. Jen krátký stonek zakončený reprodukčním orgánem, na němž vytvářely  spory. Inovace v podobě olistění se jim dostalo mnohem později. Až když koncentrace CO2 vzrostla 8 – 20násobně. Tehdy teprve cévnatým rostlinám nastaly zlaté časy a jejich boom doprovázela diferenciace v řadu druhů.

Geologický čas na základě stratigrafie. Čím více se ale zanořujeme do temna dávnověku a primitivnosti života, tím snáze v odhadech vzduchem létají miliony let sem, miliony tam. Pro lepší představu je dobré se na věc podívat i z druhého konce, respektive od začátku. To se pak v těch našich počtech dostáváme až k miliardám. Má se za to, že první čtyři miliardy let byla naše planeta bez života (kromě mikrobů). Kredit: ICS (International Commission on Stratigraphy.

Říká se, že stačí, aby dva dělali totéž, a už to není totéž. Do původu rostlin „dělá“ kde kdo, a tak také není divu, že každému vychází jiná čísla. Klasická paleontologie má problém s tím, čemu se říká málo konzistentní data. V podstatě to znamená, že fosilní nálezy jsou děravé jak noty na buben. A tak ani nepřekvapuje, že představy paleontologů moc nezapadají do dedukcí těch, kteří si myslí, že se vyznají v záznamech změn klimatu.

Cooksonia pertoni. Fosilie má na výšku jen asi 12 mm. Pochází z vrstvy typu „Pridoli“. Lze si ji nyní prohlédnout v Národním muzeu ve Walesu. Kredit: Diane Edwards

Jsou tu ale i třetí do mariáše. Ti své časové odhady vzniku rostlin dělají z židlí svých teplých laboratoří. Všímají si rozdílů v genomech dnes rostoucích rostlin a vychází z úvahy, že rozrůznění rostlin mají na svědomí mutace. A také, že jejich vznik je sice náhodný, ale že současně také podléhá počtům pravděpodobnosti jejich vzniku. Říkají tomu „molekulární hodiny“. A pak je tu ještě jedna sorta vědců - modeláři. Ti se snaží rozháranost všech táborů sjednotit. S veškerým despektem k jejich věštění nutno přiznat, že se jim to do jisté míry daří. Je to ale tak trochu na úkor ubírání na váze „nominálních hodnot“ fosilních záznamů. Jinak, laicky a nepřesně řečeno, víc povolují uzdu fantazii a připouští, že se nám z těch nejranějších začátků rostlin fosilie nezachovaly. Není to ale až takový přečin. Jednak proto, že nálezů je poskrovnu, a také proto, že s každým dalším nálezem i oni sami svou původně hlásanou dobu vzniku rostlin postrkují v čase vždy o něco zpět.

Mapa světa v době zvané Silur. Kredit: C.R. Scotese, The University of Texas at Arlington.

Někdy se rostlině stane, že zapomene vyhynout. Platí to i pro jinan dvoulaločný. Nejstarší památky na něj sahají až do prvohor, doby před asi 300 miliony let. O sto milionů let později již jeho porosty zabíraly celou severní polokouli. Pak ale nastal úpadek. Z Ameriky zmizely před sedmi, z Evropy před třemi miliony let. Není to tak dávno, co byly poslední zbytky zachovaných porostu jinanů objeveny na malém území v jihovýchodní Číně. Rázem se z nich stala rarita a chlouba parků a zahrad, a tak si jinan s naším přispěním znovu začíná podmaňovat celý svět. Kredit: adrian.benko, nafoceno v Lučenci, Slovensko.

Začíná to dělat dojem, že se vědci z různých komunit začínají na době, kdy rostliny lezly z vody, začínají sjednocovat, a to na době středního kambria. Někdy tehdy se jejich společné předkyni mělo začít dařit v panenském prostředí - na půdě zcela bez humusu. Dá se říci, že  to z širšího pohledu začíná zapadat i do rámce doby o něco pozdějšího vzniku prvních známých suchozemských tvorů. Například strunatce Tiktaalika z doby před 375 miliony let, jehož fosilie byly objeveny v Kanadě v říčních usazeninách na Ellesmerově ostrově v létě 2004. Podrobnosti zde , zde a zde.

Podle závěrů studie, publikované nyní kolektivem vědců z Bristolské univerzity, Cardiffské univerzity a Přírodovědného muzea v Londýně, je na čase si představu vzniku rostlin a kolonizace souše zeleným pažitem, posunout dál do minulosti. A ne zrovna o málo, ale celých sto milionů let. Možná i tady by slušelo dodat, že nový odhad stále trpí jistou dávkou „uncertainties“ a že k všeobecnému trendu posouvat všechny začátky  vzniku života, i toho jednobuněčného, nelze vyloučit, že i vznik suchozemských rostlin se časem také ještě posune. To už ale budou jen kosmetické úpravy. O tolik, jako nyní, už by to být nemělo.

Zajímavost: Porost keřovité rostliny Lomatia tasmanica je nejstarším žijícím rostlinným klonem. Nepohlavním množením se rozšiřuje už 43 600 let. Další „nej“ z rostlinného světa zde.

Závěr

Celý tento článek se dal zkrátit na jednu větu. Stačilo napsat, že Britové posunuli dobu, kdy si rostliny poprvé obuly toulavé boty o cifru uvedenou v názvu tohoto článku, a to směrem ke kambriu a době, kdy se štěstí smálo i na živočichy. Pochopitelně, že v jejich případě zatím jen živočichy mořské, ale už mezi nimi byl i náš předek – strunatec. Předvoj zelených cestovatelek začal dláždit cestu našemu „oschnutí“ o jedničku s osmi nulami – o tolik odborníci posouvají vznik specializovaného vodivého pletiva k transportu vody, anorganických a organických látek. I když jsou nyní rostliny o sto milionů let starší, než se soudilo, většinu z nás ta informace nijak neohromí. Je totiž obtížné si ten časový interval byť jen představit. Dost dobře se nedá porovnat ani s našim lidstvím. Pouhopouhé samotné posunutí suchozemských rostlin dál do minulosti je čtyřistakrát delší, než doba, po kterou po nich na zemi šlapeme my, lidé.

Literatura
Jennifer L. Morris el al., "The timescale of early land plant evolution," PNAS (2018). www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.1719588115 University of BristolHarrison CJ, Morris JL. 2017 The origin and early evolution of vascular plant shoots and leaves. Phil. Trans. R. Soc. B 373: 20160496. http://dx.doi.org/10.1098/rstb.2016.0496