O.S.E.L. - Buňky plodu pomáhají chránit svojí matku
 Buňky plodu pomáhají chránit svojí matku
Šlágrem loňského roku bylo heslo: "Kojení podporuje hojení". Platí to stále, a navíc se k tomu nyní může přidat: Plod matce přispívá k ochraně jejího zdraví. A to nejen v době pregnance, ale i dlouho po porodu.


Když výzkumnice z Ohia na konci loňského roku prohlašovala, že kojení podporuje hojení, a měla přitom na mysli hojení u potomků, nikdo netušil, že to bude platit i opačně.


Jak to začalo

Tara Craftová se dala na bohulibou činnost - na přesvědčování matek, že kojit je vhodnější, než  odchovávat děti na umělé výživě. Pro získání důkazů  na podporu své argumentace nešla tato výzkumnice daleko, pořezala  novorozené potkany a pak sledovala jak se jim rány budou hojit. Výsledek byl jednoznačný a nade vší  pochybnost - pořezaní hlodavci, kteří dostávali mateřské mléko, měli po pěti dnech o 30% menší zranění, než ti, kteří byli na umělé výživě. A protože výživa byla nutričně plnohodnotná, vyvodilo se z toho, že ochranný vliv zajišťují hormony.
S odstupem několika měsíců  přichází jiní vědci s důkazem, že to platí i naopak. Tedy že kojení zlepšuje hojení a to nejen u potomků, ale i u matek samotných. Ale abychom byli zcela přesní, není to zásluhou kojení, nýbrž  pregnance. Ale po pořádku.

Požehnaný stav je pro matku vždy velkou zátěží. Zabrat dostávají páteř, ledviny, játra, dochází k odvápnění kostí, zubů,... To, že pregnance má také pozitivní efekt, mají na svědomí buňky z plodu, neboli  buňky fetální. Mohou totiž pomoci léčit zranění matky.

Zvětšit obrázek
Dr. Diana Bianchi

To, že se buňky vznikajícího mimina mohou dostat do krevního oběhu matky a odtud do celého těla, je známo již desítky let. Ví se také, že se tyto buňky dostávají až do kostní dřeně a že zde spokojeně dlouho přežívají. Doteď se ale nevědělo co tam dělají.
Přijít tomu na kloub se rozhodla Diana Bianchi z  Tufts-New England Medical Center  z Bostonu. A protože je u příslušnic  něžného pohlaví  v poslední době sadismus jaksi  v módě, pustila se do řezání se stejným zaujetím jako její kolegyně z Ohia. I když určitý rozdíl tu přece jen byl. Zatím co Craftová řezala do novorozených potkanů, Bianchi mrzačila myší matky. Také ona si vysloužila slávu a uznání, neboť se jí tak podařilo prokázat, že  fetální buňky pomáhají matce při hojení kožních poranění.
Nejzajímavější na výsledku jejích pokusů je to, že ochranný efekt přetrvává i po době pregnance, tedy dlouho i  poté co plod  matku opustil.
 
Podrobnosti k pokusu
Než se  výzkumníci odhodlali pustit do světa zprávu o tom, že za rychlejším zacelováním ran u matek opravdu stojí fetální buňky plodu, museli si k takovému tvrzení získat důkaz. Pouhé zjištění, že matkám po porodu se hojí rány rychleji, ale takovým důkazem není. Bylo tedy nutné najít způsob jak  sledovat osud a chování fetálních buněk, které vycestují z plodu. To znamenalo potřebu odlišit tyto buňky od jiných buněk. Výzkumníci za tím účelem připravili geneticky modifikované myší samce. Ti na své potomky přenesli vlastnost, která je odpovědná za to, že když je v jejich buňkách zapnut gen pro VEGFR2 faktor pro růst krevních kapilár, potom lze buňku poznat podle  toho, že  „svítí“. 
Geneticky modifikované samce, kteří přenášely tento znak pohlavní cestou na své potomstvo, výzkumníci  spářili s normálními myškami, jejichž buňky byly normální a pochopitelně nesvítily. Schopnost „být viděn“ tedy získaly jen buňky plodu. A jak se buňky v těle matek z plodů uvolňovaly a krevní proud je roznášel, postupně se s postupující březostí objevovaly ve větší a větší míře svítící body v tkáních matčina těla a  vědci tak mohli pozorovat kde se tyto buňky hromadí, kde dochází k formování vlásečnic a podle toho odvodit, kde se v matčině těle obnovují tkáně.

 

Zvětšit obrázek
Eufemisticky se to dá vyjádřit, že plod se snaží splácet matce svůj dluh. Z jiného pohledu to může být jen sobecká snaha uchovat si matku zdravou a v co možná v nejlepším stavu.


Početí se vyplácí
U březích myší nejdříve začala „svítit“ placenta, což se  očekávalo. Jakmile ale výzkumníci myší mámu pořezali, zjistili, že označené svítící buňky začaly neprodleně spěchat v hojném počtu do poraněného místa na pomoc. K největší koncentraci  svítících (fetálních) buněk docházelo v poraněném místě po pěti dnech od zranění.
Tři týdny poté co myši myši porodily, byly fetální buňky v jejich těle stále přítomny a pomáhaly zacelovat své  mámě její šrámy.
To, k čemu dospěli vědci na myších platí s velkou pravděpodobností i pro člověka. Podporují to  zkušenosti pozorované  na lidech. Častým  jevem u žen, které trpí autoimunitní chorobou, například  revmatickou artritidou je to, že při mateřství se  jejich stav zlepšuje. Totéž je možno pozorovat při mnohočetné skleróze.  Aby nás ale v diskusi puntičkáři nechytali za slovo, je potřeba zmínit, že vždycky „není posvícení“ a někdy se stane, že právě fetální buňky plodu autoimunitní poruchu samy vyvolají.

Pramen: Tufts-New England Medical Center


Dovětek
Kdysi jsme na stránkách Osla publikovali závěry rozsáhlé vědecké studie zahrnující údaje z několika kontinentů a ze kterých vyplynulo, že paraziti preferují samce. Nyní tu tedy máme další vědecký důkaz toho, jak se k nám příroda chová macešsky.  I když máme na početí stejnou zásluhu jako naše drahé polovičky,  omlazování fetálními buňkami dopřává příroda  pouze ženám. 
Jsme-li  tedy  ochuzeni o armádu mladých a silných obranných  buněk, jsme také mnohem více ohroženi. A s čím se u druhého pohlaví, místo pochopení, setkáváme? S neobjektivním přístupem typu: „ Máš jen  chřipku a  fňukáš jako když...“. A nebo: „ Takový malý škrábnutí a ty z toho naděláš!“
Že se nám ale  naše malé škrábnutí hojí tak dlouho, jako jejich velké škrábnutí, to už v potaz neberou.


Autor: Josef Pazdera
Datum:21.11.2004 02:18