Takzvané „ucmrndnutí“ několika kapek moče při poskocích a nebo při smíchu je poměrně častým jevem a setkává se s ním 10% - 35% žen. Starší ženy sužuje závažnější porucha, ta spočívá v nedostatku kontroly nad únikem moči v důsledku značného ochabnutí svalů na svěrači močového měchýře a svalů ve stěně močové trubice. Této poruše se někdy inkontinence následkem tlaku.
Představu o rozměru tohoto problému lze získat z údajů z USA. V roce 1995 Američané utratili za léky proti pomočování, pleny pro dospělé a za chirurgické výkony vedoucí k nápravě poruchy, téměř dvanáct a půl miliardy dolarů. Existují sice chirurgické postupy, které stav pacientů zlepšují, ale jejich společným jmenovatelem je to, že většinou nezajistí zlepšení trvalé a navíc se poměrně často stává, že taková operace vede k tomu, že pacient má pak jiné, trvalé obtíže při močení.
Ferdinanda Frauschera a jeho kolegy z University Hospital v rakouském Innsbrucku napadlo vyzkoušet, jestli by nešlo obnovit zašlou sílu pochroumaných svěračů, pomocí kmenových buněk.
Experiment
Výzkumníci se dali do prověřování svých představ a získali k tomu souhlas několika žen, kterým vyřízli přibližně centimetr krychlový svalu. Tkáň jim odebírali ze svalu zvaného biceps, z hloubky přibližně 4 milimetry pod povrchem. Odběru se podrobilo dvacet žen ve věku 36 až 84 let. Z kousků tkáně, vyjmuté z jejich svalů, výzkumníci izolovali kmenové buňky. Ty pak kultivovali v tkáňové kultuře. Za šest týdnů si tak namnožili z každého vzorku okolo 50 milionů myoblastů – prekurzorových buněk, ze kterých vznikají svalová vlákna. Myoblasty pak vpravovali do ochablých svalů.
Pokus ukázal, že pokud výzkumníci použili na obnovu zvadlého svěrače injekci čítající bratru 100 000 buněk, byla jejich snaha zbytečná. Pokud ale zvolili aplikaci většího množství buněk, setkali se s úspěchem.
Frauscherův tým vpravoval nakultivované myoblasty injekčně do stěny močové trubice a do svěrače močového měchýře. Aby získali kontrolu, kam buňky vstřikují, injekce zaváděly pod kontrolou ultrazvukové kamery. Na správném umístění buněk totiž hodně záleží, protože kontakt vpravených myoblastů se zbytky svalových vláken ve svěračích je pro úspěch rozhodující. Existující svalová vlákna fungují jako „vodiči“, kteří ukazují myoblastům, kterým směrem mají růst, aby jejich působení (tah) pak nebylo chaotické.
Celý výkon - vlastní injekční aplikace myoblastů do svěrače, trvá přibližně 15 minut a na odběr kousku svalu je potřeba zhruba stejnou dobu. Celá procedura se dělá pouze za lokálního znecitlivění.
A výsledky? Po 24 hodinách již 90% žen nemělo samovolné vytékání moči. Po dvou týdnech pak již nejen lékaři, ale i pacienti mohou pozorovat zesílení svalové tkáně a za pomoci ultrazvuku i zvětšenou sílu kontrakce svěrače.
„V současné době, to jest po více než jednom roce po výkonu, má osmnáct z dvaceti žen, které se zákroku podrobily, plnou kontrolu nad svými močovými měchýři“, tvrdí Frascher.
Novou metodu a její výsledky, presentovali Rakušané na setkání Společnosti radiologů, toto pondělí v americkém Chicagu. Dr. Frauscher již takto se svým týmem operuje osm až deset žen týdně a počet zájemkyň o výkon rychle roste.
Christopher Woodhouse, specialista z Ústavu urologie a nefrologie na Londýnské universitě komentoval úspěch týmu z Innsbrucku slovy: Zatím jen Bůh dokázal stvořit svěrač. Jestli jste dokázali zrekonstruovat sval, který se uvolňuje a zase znovu kontrahuje a odpovídá na přirozené mechanismy těla, je to obrovský pokrok“.
Injekce vlastních buněk zregeneruje ochablé svaly svěrače a zabrání inkontinenci. Zákrok trvá 15 minut.
Prameny: New Scientist, Radiological Society of North America