Dřívější výzkumy prokázaly, že v buňce se vyskytují na DNA místa, na které je vázán protein a že tato místa fungují jako buněčné hodiny. Nazývají se telomery a čas určují tím, že sledují, kolikrát se buňka rozdělila. Tím jí určují, jak dlouho ještě bude žít. Telomery chrání konce chromosomů podobně, jako plastikové výztuže chrání konce našich tkaniček od bot.
Pokaždé když se buňka rozdělí, enzymy kousek telomery odkrojí. Až už z centromery nic nezbude, buňka se přestane dělit a posléze umře.
To, že stres může podlomit lidské zdraví, třeba tím, že snižuje odolnost proti infekci, nebo tím, že zvyšuje náš krevní tlak, zase až takovým překvapením není. Zatím se ale nikomu nepodařilo na molekulární úrovni prokázat, co je zhoršením lidského zdraví v těchto případech příčinou. S vysvětlením nyní přichází Elizabeth Blackburn z University of California ze San Franciska. Odpověď získala pokusem na ženách, kterým měřila telomery.
Blackburnové se podařilo do pokusu získat 58 zdravých žen ve věku 20 až 50 let. Všechny byly matkami a měly alespoň jedno dítě. Přitom 39 z nich pečovalo o potomka, který byl chronicky nemocný. Jednalo se o vážné nemoci, jako například mozkovou obrnu. Všechny dobrovolnice zařazené do pokusu opakovaně odpovídaly na otázky - jak vnímají svůj stres. Je zbytečné rozebírat, že matky s vážně nemocnými dětmi obecně udávaly, že žijí ve stresu prakticky neustále.
Když Blackburnová všem ženám v pokusu odebrala krev a změřila telomery u imunitních buněk zvaných monocyty (měřila také aktivitu enzymu zvaného telomeráza, který o telomery pečuje), zjistila, že mezi stresem a délkou telomer je souvislost. Matky, které popisovaly svůj stres jako velký, měly telomery podstatně kratší.
Imunitní buňky stresovaných žen měly telomery v takovém stavu, jako je měly nestresované ženy, které byly o deset let starší.
Výzkumníci zatím neví jak stres délku telomer ovlivňuje a ani jak stres působí na aktivitu enzymu telomeráza. Spekulují však, že by v tom mohly mít prsty volné radikály. A že jsou to právě ony, které brání telomeráze v jejím pečování o správnou délku telomer.
Další výsledky popisovaného testu na dobrovolnicích ukázaly, že ženy, které v dotazníku přiznávaly, že trpí velkým dlouhotrvajícím stresem, měly buňky volnými radikály mnohem více poničeny, než tomu bylo u buněk jejich vrstevnic, které o sobě vypověděly, že psychickým vypětím nestrádají.
Podrobně budou v tomto článku zmíněné pokusy rozebrány v Proceedings of the National Academy of Sciences. I část nyní zveřejněných faktů vzrušilo odborný svět, jak se pro tisk vyjádřil o poznatcích Blackburnové Robert Sapolsky, biolog Stanfordovy University. Podle něj je na tom všem fascinující, jak se stres prokazatelně ukázal být určujícím faktorem stárnutí.
Fred Goldman, pediatr a onkolog, který studuje biologii telomer na University of Iowa City, zase komentoval výsledky studie následovně: „ Víme, že lidé, kteří žijí ve stresu, jsou unavení a vyčerpaní. Pokud by se nám dařilo se stresům vyhnout, je pravděpodobné, že bychom se dožívali vyššího věku“.
Prameny: Epel, E.S. . . . E.H. Blackburn, et al. In press. Accelerated telomere shortening in response to life stress. Proceedings of the National Academy of Sciences. Available at https://www.pnas.org/cgi/doi/10.1073/pnas.0407162101. Science News, Vol. 166, No. 23, Dec. 4, 2004, p. 355
Miláčku, nestresuj se v práci tolik. Budeš vypadat mladší a tvoje telomera bude taky delší.