Poslední číslo Nature přináší hned několik článku, jež těží z právě zveřejněného genomu kura domácího. Poněkud v jejich stínu vyšla v časopise Genome Research práce vědců z Lawrence Livermoore National Laboratory, kteří srovnáním dědičné informace člověka a slepice získali zajímavý náhled do tajů tzv. zbytečné DNA. Ta se nachází mezi geny a na první pohled není nám ani slepicím vůbec k ničemu. Přitom se ale překvapivě velké úseky této "zbytečné" DNA shodují i u evolučně notně vzdálených tvorů, např. myši a člověka ale i člověka a kura případně člověka a ryby čtverzubce. Tento fakt naznačoval, že "zbytečná" DNA je naopak velmi potřebná, protože jinak by ji náhodné mutace stačily za miliony let samostatného vývoje čtverzubců, kurů, myší a lidí náležitě proměnit. Jenže to byli právě vědci z Lawrence Livermoore National Laboratory, kteří nedávno "vyšmikli" myši tři miliony písmen genetického kódu ze "zbytečné" DNA a myš přitom neutrpěla zjevnou újmu. Takže jsme z toho pět vyvozovali, že "zbytečná" DNA si své pojmenování zaslouží.
Teď přichází z Lawrence Livermoore National Laboratory prostřednictvím webových stránek časopisu Genome Research dlouho tušené poselství. "Zbytečná" DNA? Někdy a někde ano, jinde ne!
Jak už to v poslední době bývá zvykem, zasloužili se o objev bioinformatici - tedy zástupci profese, která už ke genetickým výzkumům nepotřebuje ani zvíře, ani buňku ba ani molekuly DNA, ale vystačí si s počítačem, příslušným softwarem a hlavně databázemi nacpanými genetickými daty. Bioinformatik Ivan Ovčarenko z Lawrence Livermoore National Laboratory došel srovnáním lidského genomu a genomu kura k závěru, že "zbytečnou" DNA lze rozdělit na "stabilní" (tedy tu, co ji máme skoro stejnou s ostatními tvory) a "variabilní" (tedy tu, co ji má každý tvor dost jinou). Zatímco "stabilní-zbytečná" DNA je hodně důležitá, tak "variabilní-zbytečná" DNA je asi opravdu na nic. "Stabilní-zbytečná" DNA obsahuje regulační prvky, které určují, jak se budou chovat geny - mnohdy geny, které jsou od těchto "stabilních-zbytečných" úseků DNA hodně vzdáleny.
Rozdělení "zbytečné" DNA na "nezbytnou" a "opravdu zbytečnou" má přelomový význam, protože nasměruje genetiky na výzkum oblastí, které mohou sehrávat významnou roli ve vzniku mnoha dědičných chorob.
A co myš, která ztratila 3 miliony písmen "zbytečné" DNA bez zjevné újmy na zdraví? Zdá se, že měla prostě kliku. Kdyby vědci sáhli do "zbytečné" DNA jen o kus vedle, mohlo všechno dopadnout úplně jinak.