Stanislav Mihulka napsal do prosincového vydání časopisu Vesmír krátkou aktualitu popisující, že s destruktivním účinkem extáze (MDMA) na nervovou soustavu to není zdaleka tak jasné. Článek naznačoval, že výzkumy, které měly dokládat poškození mozku následkem užívání extáze, byly ve skutečnosti zfalšovány.
Nyní se k téže otázce Jaroslav Petr vrátil v ledovém vydání VTM/Science. Ve svém článku "Když drogy léčí" upřesňuje, že výsledky, které měly dokumentovat účinky MDMA na opice, byly mezitím skutečně odvolány. Primárně nejspíš nešlo o podvod, leč o záměnu na straně výrobce. To, co u opic vyvolávalo popsané poškození mozku podobné Parkinsonově chorobě, nebylo výsledkem podávání extáze, lež metamfetaminu. (podrobnější text opět na Oslovi: https://www.osel.cz/index.php?clanek=402&music=&x=)
Jaroslav Petr ve svém článku uvádí, že tyto výsledky by mohly extázi naopak otevřít cestu k léčbě duševních poruch, např. posttraumatického syndromu. Ve stejné době probíhají pokusy s psilocybinem, který by zase mohl pomáhat prosti strachu ze smrti, například u nevyléčitelně nemocných.
V této souvislosti nemohu nevzpomenout časopis Československá psychiatrie, kde se o podobném využití řady psychotropních látek psalo na počátku 60. let - a to velmi zvláštním způsobem. Výtisky časopisu vůbec vypadají značně bizarně - socialistické závazky, sjezd pokrokových psychiatrů za mír, do toho otevřeně popisované experimenty s řadou látek. V jednom čísle například Stanislav Drvota popisuje, že se zdráhal na sobě provést jakýsi experiment, protože se teprve před nedávnem vyzdravil z těžké otravy LSD. "Přistoupil jsem [k psilocybinu] s jistým váháním, protože jsem již v roce 1953 prodělal otravu LSD a trochu jsem se bál kumulace toxických vlivů."
Sympatická byla tehdejší "suchost" a střízlivost popisovaných experimentů, kterou později na straně obhájců těchto látek bohužel vystřídalo spíše extatické blábolení o vesmírném vědomí. V roce 1960 píše ovšem ještě třeba Stanislav Grof do Československé psychiatrie technické články ve stylu "Psychopatologie a biochemie experimentálních psychóz vyvolaných anticholinergními halucinogeny".
Výše zmíněná extáze možná působí poškození nerovové soustavy, možná je naopak může pomoci léčit. Nicméně v Československé psychiatrii z roku 1960 jsem objevil skutečně lahůdkově bizarní způsob, jak obě tyto cesty zkombinovat. Představte si, že nějaká látka (v textu se konkrétně hovořilo o LSD, ale v zásadě na tom nezáleží) může vyvolat stav podobný schizofrenii. Nebudeme ji pak podávat běžné populaci ani pacientům, ale - ošetřujícím lékařům. Navodíme u nich (doufejme ovšem, že jen dočasně) podobný stav.
Po takovémto zážitku se lékaři prý mají dokázat lépe vcítit do psychiky nemocných, porozumět jejich způsobu uvažování a snad jim i pomoci. Ze strany lékařů se vlastně jednalo o dobrovolné sebepoškození, respektive jakousi výukovou cestu na druhý břeh...
"Experimentální psychóza LSD dává neuropsychiatrovi, psychologovi a všem ostatním pracovníkům z oblasti duševních chorob přitažlivou a snadnou cestu prožít bez nebezpečí některé příznaky duševních chorob, které do té doby znali jen z objektivního pozorování a z líčení nemocných," píše pak přímo Jiří Roubíček v článku Toxické a experimentální poruchy (Československá psychiatrie 2/1960). Diskutuje se pak dokonce i o možném použití LSD jako antidepresiva, přínos je však hodnocen velmi rezervovaně. Totéž mimochodem i pro psilocybin výše doporučovaný proti chronickému strachu - zde se naopak doporučuje spíše pro zdravé lidi, neboť údajně nevyvolává změny osobnosti.
Roubíček navrhuje také experimentální podávání benactyzinu (diethylamino-ethylester benzyliové kyseliny), mezi jehož účinky patří především zrakové halucinace a při větší intoxikaci další změny (porušená řeč, schopnosti psaní i počítání, poruchy paměti, částečná amnézie). Intoxikace údajně silně připomíná delirium tremens a další spíše organické psychózy. Opět jedna z cest, jak by lékař mohl porozumět, co se v takovém případě děje s jeho pacienty, např. pokročilými alkoholiky.
Tak jen nevím - myslelo se to tehdy vážně, nebo šlo o záminku, jak udělat z konzumace určitých látek nejen činnost společensky přijatelnou, leč navíc ještě hodnou obdivu? Že to ale ti psychiatři uměli tehdy soudruhům nahoře chytře zdůvodnit... :-)