To, že vodní rostliny, například leknín a lotos, mají na svých listech vodu odpuzující vrstvu se ví již dlouho. Podstatou nesmáčivého povrchu je to, že rostliny mají na listech tenkou vrstvu vosku a že jejich listy mají mnoho nepatrných hrbolků.
Povrchovou strukturu listu lotosu si vzal jako vzor Bharat Bhushan, zaměstnanec Státní university v Ohio, a vytvořil podle ní obdobnou strukturu nepatrných výčnělků na skle. Zjistil, že takový povrch s výstupky nejen že odpuzuje vodu, ale také že takto strukturované materiály mohou přispět ke snížení tření mezi pohybujícími plochami. To má význam především u malých přístrojů – v mikro a nano technologii, kde součástky nemohou být promazávány stávajícím klasickým způsobem.
Jednou z možností uplatnění technologie nesmáčivého povrchu je výroba čelních skel automobilů. Protože pro různá použití a různé materiály již nestačí jen kopírovat listy lotosu, Bhushan se svými kolegy vytvořil první počítačový model, který dokáže testovat nejvhodnější rozmístění a velikost hrbolků pro různé druhy materiálů a pro jejich různá použití. Správný charakter povrchu umožní výrobcům skleněných tabulí produkovat například samočistící skla do oken a výkladů. Protože výstupky na povrchu skla měří jen několik nanometrů (miliontin metru) a jsou z průhledného materiálu, jeví se tato okna na pohled stejná jako obyčejná okna. Rozdíl je jen v tom, že odpuzují vodu a nečistoty.
Dosud se Bhushanův tým zaměřoval především na modelování hrbolků různých velikostí a tvarů s cílem docílit co možná nejlepšího odpuzování vody. Prověřoval jak se k různým tvarům přichycují vodní kapičky a jsou jejich vazby na různě tvarovaných površích silné. Optimalizoval povrchové výčnělky tak, aby na nich ulpívaly mikrokapičky vody, které jsou malé na to, aby odkáply a přitom aby byly od sebe tak daleko, aby se vzájemně neslily. Jsou-li tyto mikrokapičky optimálně rozmístěny, potom se nacházejí právě jen na těch výčnělcích. Tehdy je nesmáčivost největší a vzájemné tření ploch je nejmenší. Autor pro to používá přirovnání: „Je to jako když si lehnete na lůžko z hřebíků. Dotýkáte se mnoha hrbolků a nic se vám nestane“.
Pro automobilisty by sklo odpuzující vodu a nečistoty mělo přispět k bezpečnosti, zvláště za nevlídných povětrnostních podmínek. Nyní jsou automobilistům k dispozici přípravky na jiném principu, ty se nanáší na sklo a nějakou dobu vodu také odpuzují. Tato úprava ale nemá dlouhého trvání, neboť nanesená vrstva odpuzující vodu se brzo ztenčí a povrch skla je pak potřeba znovu ošetřit.
Novou technologií vyrobená skla s mikrovýstupky by vodu a nečistoty odpuzovala po celou dobu životnosti auta.
I když by Bhushan mohl vylepšovat autoskla a dělat tak radost spoustě řidičů, má větší zálusk na to, jak svůj patent uplatnit v mikroelektronice. Již před několika lety jeho tým vyvinul jako první na světě způsob, kterým lze měřit tření na plochách pohybujících se součástek uvnitř mikro-přístrojů. Od té doby se orientuje především na snižování tohoto tření.
Někteří z nynějších Bhushanových průmyslových partnerů připravují elektroniku na principu světla, kde nepatrná zrcadla se pohybují tak, aby odrazila světlo různými směry. Jiní zase vyvíjí velmi malé senzory, které umí detekovat a vyhodnotit vzorky chemikalií. Oba trendy výroby těchto malých zařízení se potýkají se stejným problémem – součástky těchto přístrojů nelze mazat klasickým způsobem. A právě zde hodlá Bhushan využívat svůj patent založený na principu hrbolaté plochy. Je přesvědčen, že princip odkoukaný od lotosového listu je tou správnou cestou. Jen je potřeba podle konkrétních potřeb a materiálu nutné optimalizovat velikost hrbolů a jejich hustotu.
Pramen: Ohio State University