V minulém článku jsme si podrobněji představili eutyranosaurního tyranosauroida druhu Bistahieversor sealeyi, popsaného roku 2010 z Nového Mexika.[1] Protože spolu s ním byl v jistém dřívějším článku pojednán ještě jeden příbuzný slavného druhu T. rex, který ale také nebyl zpracován v samostatném příspěvku, dovolím si věnovat následující článek právě jemu. Jedná se o vývojově vyspělejšího, byť geologicky staršího, tyranosauroida, který na rozdíl od bistahieversora spadá do čeledi Tyrannosauridae a dokonce i do podčeledi Tyrannosaurinae.[2] Je jím zajímavý druh Teratophoneus curriei, který byl formálně popsán roku 2011 na základě fosilních pozůstatků, objevených v sedimentech souvrství Kaiparowits na území amerického Utahu. Stáří těchto uloženin činí podle posledních datování argon-argonovou metodou 76,6 až 74,5 milionu let, což odpovídá pozdnímu geologickému věku kampán a činí z teratofonea teropoda o trochu staršího, než je bistahieversor (nanejvýš ale o 2 miliony let).[3] Tento velký dravý dinosaurus byl popsán na základě objevu fosilií nekompletní kostry mladého subadultního jedince (holotyp nese katalogové označení BYU 8120). Vědci se původně domnívali, že se jedná o pozůstatky čtyř různých exemplářů, protože byly objeveny fosilní fragmenty nekompletní lebky i postkraniální kostry. V pozdější době byly k druhu T. curriei přiřazeny další dva fosilní exempláře a v říjnu roku 2017 se na území Grand Staircase–Escalante National Monument podařilo objevit ještě jednu kvalitně dochovanou kostru, kompletní asi ze 75 procent.[4] Tato fosilie byla za asistence médií dopravena letecky (helikoptérou) do Přírodovědného muzea Utahu v Salt Lake City. Dnes tedy patří druh T. curriei k jedněm z nejlépe prozkoumaných tyranosauridů, přinejmenším pokud nepočítáme extrémně početné druhy, jakými jsou Tyrannosaurus rex nebo Albertosaurus sarcophagus. Rodové jméno dinosaura znamená doslova „obludný/monstrózní zabiják“, druhové je poctou proslulému kanadskému paleontologovi Philipu J. Curriemu. Jakým dinosaurem tedy teratofoneus byl a co zajímavého o něm již dnes s jistotou víme?
Holotyp teratofonea představuje nedospělého, dosud plně nedorostlého jedince, který měřil na délku asi 6 metrů a podle autorů popisné studie dosahoval hmotnosti přibližně 667 kilogramů. V roce 2016 byla nicméně vydána španělská publikace Récords y curiosidades de los dinosaurios Terópodos y otros dinosauromorfos, ve které jsou k dispozici obsáhlé údaje pro téměř všechny do té doby známé druhy teropodů. Délka holotypu T. curriei je v ní odhadována na 6,4 metru a jeho hmotnost na 1150 kilogramů.[5] Pro dospělého jedince tohoto tyranosaurida pak odhadl badatel Gregory S. Paul délku kolem 8 metrů a hmotnost kolem 2500 kg.[6] V tom případě by se jednalo o tyranosaurida přibližně stejně velkého, jako jsou známější severněji žijící druhy Gorgosaurus libratus nebo Daspletosaurus torosus. Významným rozdílem oproti těmto teropodům je u teratofonea jeho relativně kratší a mohutnější lebka s poměrně širokou bází. Tento anatomický znak svědčí o evolučním trendu k silnějšímu stisku čelistí, tolik typickému u pozdějších forem (zejména u samotného druhu T. rex).[7] Teratofoneové měli možná schopnost částečného binokulárního (stereoskopického) vidění a byli přitom schopni velmi silného zákusu do těla kořisti. Je možné, že se dokázali také relativně rychle a přitom vytrvale pohybovat, což představovalo pro aktivního predátora nepochybně významnou schopnost.[8] Ve svých ekosystémech se setkávali s velkým množstvím býložravých dinosaurů, jako byli hadrosauridi druhů Parasaurolophus cyrtocristatus a Gryposaurus monumentensis, s ceratopsidy druhů Kosmoceratops richardsoni, Nasutoceratops titusi a Utahceratops gettyi a jistě i s množstvím dalších, dosud vědecky nepopsaných druhů (například ankylosaurů).[9] Tyto ptakopánvé dinosaury, jiné teropody i další obratlovce až do velikosti nosorožce nejspíš také aktivně lovil. Není známo, zda se mohl sdružovat do loveckých smeček, jako to možná dělali severněji žijící albertosauři, je to nicméně možné. Jisté je, že tito zajímaví tyranosauridi významně upřesňují naši představu o vývoji a biodiverzitě jedné z nejvíce fascinujících skupin dravých dinosaurů.
Napsáno pro DinosaurusBlog a Osel.cz
Short Summary in English: Teratophoneus was a genus of large tyrannosaurid theropod, living about 75 million years ago in what is now Utah. Holotype of T. curriei was a subadult individual about 6 meters long, but fully grown adults were perhaps much larger (up to 8 or even 9 meters long).
Odkazy:
https://en.wikipedia.org/wiki/Teratophoneus
https://www.prehistoric-wildlife.com/species/t/teratophoneus.html
https://dinodata.de/animals/dinosaurs/pages_t/teratophoneus.php
https://www.dinochecker.com/dinosaurs/TERATOPHONEUS
https://fossilworks.org/?a=taxonInfo&taxon_no=176780
[1] Carr, T. D.; Williamson, T. E.; Britt, B. B.; Stadtman, K. (2011). „Evidence for high taxonomic and morphologic tyrannosaurid diversity in the Late Cretaceous (Late Campanian) of the American Southwest and a new short-skulled tyrannosaurid from the Kaiparowits formation of Utah“. Naturwissenschaften. 98 (3): 241–246. doi: 10.1007/s00114-011-0762-7
[2] Voris, Jared T.; Therrien, Francois; Zelenitzky, Darla K.; Brown, Caleb M. (2020). „A new tyrannosaurine (Theropoda:Tyrannosauridae) from the Campanian Foremost Formation of Alberta, Canada, provides insight into the evolution and biogeography of tyrannosaurids“. Cretaceous Research. 110: 104388. doi: 10.1016/j.cretres.2020.104388
[3] Roberts E. M., Sampson S. D., Deino A. L., Bowring S., Buchwaldt R. (2013). The Kaiparowits Formation: a remarkable record of Late Cretaceous terrestrial environments, ecosystems and evolution in western North America. In: Titus A. L., Loewen M. A., editors. At the Top of the Grand Staircase: The Late Cretaceous of Southern Utah. Bloomington, Indiana: Indiana University Press; 2013. p. 85–106.
[4] Viz odkaz https://www.eurekalert.org/pub_releases/2017-10/uou-ntf101917.php
[5] Molina-Pérez, R.; Larramendi, A. (2016). Récords y curiosidades de los dinosaurios: Terópodos y otros dinosauromorfos. Barcelona, Spain: Larousse. p. 267. ISBN 9788416641154.
[6] Paul, Gregory S. (2016). The Princeton Field Guide to Dinosaurs (2nd Edition). New Jersey: Princeton University Press. p. 114.
[7] Paul M. Gignac & Gregory M. Erickson (2017). The Biomechanics Behind Extreme Osteophagy in Tyrannosaurus rex. Scientific Reports 7, č. 2012; doi:10.1038/s41598-017-02161-w
[8] T. Alexander Dececchi, Aleksandra M. Mloszewska, Thomas R. Holtz Jr., Michael B. Habib & Hans C. E. Larsson (2020). The fast and the frugal: Divergent locomotory strategies drive limb lengthening in theropod dinosaurs. PLoS ONE, 15(5): e0223698. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0223698
[9] Eaton, Jeffrey G.; Cifelli, Richard L.; Hutchinson, J. Howard; Kirkland, James I.; Parrish, J. Michael (1999). „Cretaceous vertebrate faunas from the Kaiparowits Plateau, south-central Utah“. In Gillete, David D. (ed.). Vertebrate Paleontology in Utah. Miscellaneous Publication 99-1. Salt Lake City: Utah Geological Survey. pp. 345–353. ISBN 978-1-55791-634-1.