O.S.E.L. - Davová paralýza: Větší skupiny lidí reagují na krize pomaleji
 Davová paralýza: Větší skupiny lidí reagují na krize pomaleji
Davy nejsou ani tak moudré, jako hádavé. A mají sklon věřit nebezpečným hloupostem, pokud z nějakého důvodu souzní s jejich postoji a názory. Když přijde krize, tak lidé ve větších skupinách mají sklon podléhat zcestným informacím nebo beznaději, což paralyzuje jejich reakce v okamžicích, kdy jde hlavně o čas.

Velikost skupiny má destruktivní vliv na rozhodnost během krize. Kredit: CC0 Public Domain.
Velikost skupiny má destruktivní vliv na rozhodnost během krize. Kredit: CC0 Public Domain.

Homo sapiens je sociální druh. Přináší to celou řadu výhod. A také celou řadu problémů. Potíže přitom často souvisejí s tím, že prakticky všichni žijeme ve velmi odlišné ekologické a sociální situaci, než v jaké jsme vznikli a vyvíjeli se. A uvnitř jsme přitom stále víceméně stejní. S lidskou přirozeností je těžké pořízení. Každopádně je dobré o tom vědět a počítat s tím, když jde do tuhého.

 

Hirokazu Shirado. Kredit: CMU.
Hirokazu Shirado. Kredit: CMU.

V této souvislosti si nedávno získal velkou pozornost psychologický výzkum týmu odborníků amerických univerzit Carnegie Mellon University a Yale University, který vedl Hirokazu Shirado z CMU. Díky pozoruhodným experimentům přišli na to, že větší skupiny lidí mají sklony během náhlé krize reagovat pomaleji. Paralyzuje je totiž šíření falešných informací, fake news a zcestných názorů.

 

Badatelé při tomto výzkumu využili 2480 dobrovolníků, z nichž vytvořili celkem 108 týmů o různé velikosti. Týmy prožily simulovanou katastrofu a jejich úkolem byla jediná věc – rozhodnout, kdy má dojít k evakuaci obyvatelstva. V každém týmu přitom vždy jen člověk znal „skutečný“ rozsah simulované pohromy. Zbytek byl odkázaný na komunikaci s ostatními lidmi.

 

Komunikace nejprve napomohla k omezení zbytečných evakuací. Pak ale docházelo k tomu, že ve větších skupinách komunikace mezi lidmi blokovala evakuace, když jich bylo zapotřebí. Autoři studie připouštějí, že výsledky laboratorních psychologických experimentů není možné jen tak automaticky převádět do reálného světa. Zároveň ale tvrdí, že lidské chování a komunikace nese prvky, které nás mohou v případě krize uvrhnout do většího nebezpečí.

 

Neblahou roli v tom hrají fake news. Když si k dobrovolníkům v experimentu nenajdou cestu fakta, tak se musejí spoléhat na zvěsti a drby. I když mezi takovými drby mohou být i pravdivé a cenné údaje, lidé ve větších skupinách stejně vytvářejí a šíří nepravdivé či zkreslené informace. Jak vědci během experimentu zjistili, mylné a zavádějící věci se šíří především tehdy, když souvisejí s tím, co lidé chtějí slyšet.

Carnegie Mellon University, logo.
Carnegie Mellon University, logo.

 

To je klíčové. Shirado a spol. zdůrazňují, že sociální sítě sice spojují lidi, ale zároveň se v nich velmi obtížně šíří „nepohodlné pravdy“. Mnohem snáze sociálními médii proudí populární výmysly a pochybné „vědecké“ studie, které mnohým lidem potvrzují jejich názory. A někteří lidé toho, bohužel, bezostyšně zneužívají. Teď to známe na vlastní kůži. Během pandemie dnes a denně.

 

Posuďte sami. Tento experiment a řada dalších před ním ukázaly, že lidé obecně preferují status quo. Změny jsou považovány za riskantní. Když se náhle přiblíží nečekané nebezpečí, raději stále poslouchají, že to je „jenom taková chřipečka“. Často jsou přitom v médiích nejvíce slyšet lidé, kterým vyhovuje udržení statusu quo, čili co nejméně opatření, z nějakých silných, především finančních či mocenských důvodů.

 

V experimentu Shiradova týmu spočíval status quo v tom, že se lidé nenechají evakuovat. Čím větší byly skupiny dobrovolníků, tím snadněji v nich tento postoj vítězil. A vedl k simulované zkáze. V angličtině na to mají roztomilou frázi „like herding cats“. Když má větší skupina lidí rychle reagovat na krizi, tak je to jako se snažit pást kočky. Kdo kdy měl kočku, ví o čem je řeč. Ve větších skupinách lidé ve větší míře nevěří, že přicházející hrozba je reálná, že může zasáhnout i je. Pak otálejí s potřebnou reakcí až do poslední chvíle. A někdy i déle. Jiní lidé ve větších skupinách zase uznávají, že hrozba je reálná, ale cítí se příliš beznadějně na to, aby něco dělali.

 

Lidské myšlení je z doby kamenné. Ale zároveň je také velmi komplexní a neustále zjišťujeme, jak málo mu rozumíme. Odhaluje nám to i pandemie covid-19. Jasně vidíme, že dosažení shody je ve velkých skupinách velmi obtížné. Díky výzkumům, jako je tento, o tom víme, a můžeme s tím do budoucna počítat. Evoluci myšlení neodpářeme, ale můžeme s tím pracovat.

 

Literatura

Phys.org 27. 5. 2020.

Proceedings of the Royal Society A online 27. 5. 2020.


Autor: Stanislav Mihulka
Datum:01.06.2020