Z řecké antiky historické doby se fresek bohužel nezachovalo tak mnoho, jak bychom čekali. Z dobové literatury víme, že nebyly nijak vzácné, asi jim zde nesvědčí nálezové okolnosti. K málo známým větším kolekcím patří fresky a nástěnné malby z ostrova Délu, které vystavuje tamní archeologické muzeum. Pocházejí až ze sklonku ptolemaiovské éry, z doby kolem roku 100 před n. l. (Leckde jinde v Řecku by to už byla raná doba římská, ale na Kykladách je helénistická doba protažená díky nadvládě Ptolemaiovců.) Časem si snad ukážeme i nějaké starší řecké fresky odjinud.

 

Čekali bychom, že na posvátném ostrově budou fresky zobrazovat mytické nebo rituální scény Apollónova a Artemidina kultu. Není tomu tak. Svět se změnil, v helénistické době přímo zglobalizoval, a už v klasické době byl Délos násilně „očištěn“ od svých obyvatel. Ostrov se postupně stal centrem velkoobchodu s otroky, což vyvrcholí v římské době. Tím pádem ovšem pohádkově zbohatnul a počet jeho obyvatel rostl na desítky tisíc. To by bylo na jiné a mnohem smutnější říkání. (Předběžně: Středním členem byl zvyk, že u Apollónových chrámů mohou otroci získat svobodu, proměnil se ovšem do opaku. Leckde se píše, že to bylo dáno výhodnou polohou Délu uprostřed Egejského moře. Docela uprostřed je, ale dostupnost jeho malých přístavů je hodně špatná. Skutečným důvodem nejspíš byla právě ta špatná přístupnost a specifické vydělení ze standardních politických struktur, což umožňovalo legalizaci zisků z pirátství ve velkém. Často se to dělo v režii cizinců, nakonec Římanů. Prostě ohavnost spuštění na místě svatém, i když poutě stále pokračovaly, ba přibyly další.)

Malby z Délu můžeme porovnávat tak nejspíše s freskami z Pompejí, které jsou nejméně o století pozdější, zato mnohem slavnější. Jsou důmyslněji provedené, na dostupnějším místě, je jich víc a část z nich zobrazuje chytlavá erotická témata. Oproti nim je většina délských malůvek spíše legrační. Také styl malby působí mnohem lehčeji. Najdeme tu sice i opravdové a celkem důstojné fresky, těmi začneme, ale převažují jednodušší nástěnné malby, málem cosi jako antický street art. Část těch maleb je přímo veselá, včetně parodických scén, skoro jako kreslené vtipy.

 

Fresky

Fresky z Délu. Kolem roku 100 před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Freska z Délu. Kolem roku 100 před n. l. Archeologické muzeum na Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Velká část fresek zobrazuje témata z divadelních her, tragédií i komedií. Interpreti se ne vždy shodnou, co která z nich ukazuje. Ve srovnání s freskami z Pompejí vidíme jen náznak perspektivní malby. Nejblíže k ní mají architektonické ozdoby na rantlech, i když je jejich 3D iluze podpořena reálným odsazením v omítce.

Lze diskutovat, nakolik jde prostě o méně dokonalé malby, a nakolik vidíme spíše odlišný styl, méně vzdálený od staršího způsobu výtvarné práce. V Pompejích předváděli najatí řečtí umělci své možnosti na odiv, zatímco tady na Délu zůstávali doma a malovali po svém. Roli může hrát také více jak století časového rozdílu.

 

Kompetalia

Herec, podle nápisu ovšem boxer Kalamodryás. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Herec, podle nápisu ovšem hrdina Héraklés. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Jakýsi kompromis mezi freskami a spíše jen nástěnnou malbou představují obrazy působící jako podoby herců. Jenže pozor, jejich podoby jsou provázeny nápisy se jmény. Na podobných malbách, ať už vázových nebo nástěnných, bychom v těchto místech očekávali jména herců nebo postav, které představují. Tady je to jinak.

Na malbě vlevo je jméno Kalamodryás. To byl v době kolem roku 100 před n. l. poměrně slavný boxer a zápasník, známý také svými výstřednostmi. Vítěz mohl být někdy zobrazován podobně jako herec.

A vpravo je dokonce hrdina Héraklés. Je zpodobněn méně divadelně, zato se svým tradičním atributem, s kůží Nemejského lva.

Oba obrazy souvisí s hrami zvanými Kompetalia, které byly na Délu zavedeny koncem 2. století před n. l. K jejich mytickému zdůvodnění nějak patřil právě Héraklés a dokonce i Hermés, viz Hermovy oltáře na Agoře Kompetaliastů kousek od přístavu, zřízené v této době. K těmto hrám patří i řada dalších nástěnných maleb z Délu.

Boxeři. Nástěnná malba z Délu. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Boxeři. Detail nástěnné malby. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Kalamodryás z Kyziku zřejmě Délos navštívil a zanechal tu zvláštní dojem. Byl to muž proslulý také svými výkony v soutěžích v jídle a pití.

Není jasné, jak moc chce být zobrazená scéna parodická.

Patrně nejznámější nástěnnou malbou z Délu je zobrazení přípravy k dionysiakálnímu symposiu. Technicky vzato sice není nic moc, zato názorně ukazuje, jak v oné době vypadaly okolnosti takovéhoto slavnostního posezení a popití. Našla se v interiéru luxusního domu.

Poměrně velká malba ukazuje místnost vyzdobenou girlandami, na stěně je maska jako znak Dionýsa. Dionýsos je „bůh s maskou“, proto je také patronem divadla, navíc se identifikuje se svým ctitelem.

Na stole už jsou připraveny různě velké skleněné nádoby. Sklo se v této době stává dost běžným a je ceněno proto, že na rozdíl od luxusních kovových nádob nenarušuje chuť potravin a nápojů. Sluha, podle proporcí postavy vůči stolu spíše větší dítě, už začíná přinášet ovoce. Na dolním okraji jsou květiny, asi ve váze.

Přesné ohraničení výčtu maleb, které patří ke slavnosti Kompataliastů, je diskutabilní.

Tady se už pije. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Na zdraví! Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Tohle už možná patří k jinému cyklu, těžko říct, leč malba je to pěkná, byť jednoduchá. Působí vesele a lehce. Připíjející muži jsou opět obklopeni girlandami a na stolku, stojícím trochu dál, je připraveno další občerstvení.

 

Scény z nové komedie

Zvláštní jezdec s doprovodem. Kredit: Olaf Tausch, Wikimedia. Licence CC 3.0. Commons

Nástěnná malba z Délu. Kolem roku 100 před n. l. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Část zobrazených divadelních scén se evidentně pojí s takzvanou novou komedií, i když opět neznáme jasné ohraničení jejich výčtu. Nová komedie je označení pro řeckou komedii od rané helénistické doby. Jejím nejslavnějším autorem byl Menandros (342–290 před n. l.) z městečka Kefisia kousek severně od Athén (dnes je tam konečná linky č. 1 athénského metra, Kifissia). O jeho velké oblibě v celé helénistické době svědčí četné nálezy textů jeho komedií na papyrech. Tehdy zastínil athénského klasika „staré“ komedie, Aristofana (446–385 před n. l.)

Jednotlivým scénám nerozumím, nepotkal jsem věrohodně působící výklad. Jasné snad je, že jsou to obrázky parodické. Ten jezdec bývá ovšem vykládán také jako ilustrace ke Kompetaliím.

 

Další

Zbývá dost maleb, které neumím nikam zařadit, tak aspoň ukážu několik pěkných nebo něčím zajímavých.

Horní část malby: Iásón u oltáře a obětování prasátka. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Dolní část malby: Pořádné vytrubování na salpix. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nápadnou úzkou a vysokou malbu nutno vertikálně rozdělit na dvě části, abychom na ní něco viděli. V horní části je zobrazen hrdina Iásón, toto jméno je napsané nad postavou stojící v roli obětníka hned u oltáře. K pokračování oběti je přiváděno prasátko. Nejspíš jde o scénu z Argonautik, mýtu o plavbě hrdinů na lodi Argó do Kolchidy pro zlaté rouno. Iásón byl vůdcem této výpravy. Starý epos, který toto téma zpracovával, byl ztracen, ale v helénistické době látku nově básnicky zpracoval Apollónios ze Rhodu (3. století před n. l.), v poněkud bombastickém duchu.

##seznam_reklama##

V dolní části malby vidíme pořádné vytrubování. Nějaký muž, jehož jméno nepřečtu, troubí na salpix, což byla dlouhá trubka určená krom jiného také k vojenské signalizaci. Zvuk se totiž nesl daleko. Nevíme, jestli mohutné troubení patří k obřadu, nebo je záležitostí vojenskou či ještě jinou. Jeho oděv odpovídá helénistické době. Vpravo od namalovaného troubícího muže vidíme podobnou siluetu v malinko jiné verzi ještě jednou, asi v přípravné kresbě. Možná to měli být dva troubící muži, ale ten druhý nebyl domalován. Možná až zub času odkryl polotovar skrytý v práci, těžko říct.

Obětování prasete. Archeologické muzeum na Délu, B 17636. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Hypnos (spánek). Archeologické muzeum na Délu, B 17654. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

Nakonec tu máme dvě malé malby, které možná odkazují k tradičním řeckým náboženským souvislostem.

Vlevo je vedení prasete k oběti. Nevíme ovšem, zda jde o vážně míněnou rituální scénu, nebo zda v ní máme vidět komické prvky.

Obrázek vpravo mívá dva výklady. Podle jednoho je to okřídlený Hypnos (Spánek) nad spící postavou. Zpodobnění tohoto boha bývá tuze vzácné, přitom zaměnitelné s Thanatem (Smrťákem), navíc je zde vyveden v poněkud dívčím zjevu. Proto doporučuji výklad podle paní Zafiropoulou, totiž že zde leží Ariadna, kterou po cestě z Knóssu Théseus zanechal na Naxu, a nad ní se vznáší její duše (stínový obraz života), očekávající Dionýsa.

 

Literatura

Photini Zaphiropoulou: Delos. Monuments and Museum. Athens: Krene edition 1993.

Fotogalerie Archaeological Museum of Delos, oddíl Mural paintings v mém uživatelském prostoru na Wikimedia Commons.