O.S.E.L. - Hermafrodit, nepříliš šťastný potomek Herma a Afrodíty
 Hermafrodit, nepříliš šťastný potomek Herma a Afrodíty
Zdálo by se, že z lásky Herma a Afrodíty vzešel dokonale harmonický potomek, který spojuje protiklady. Leč není tomu tak. Hermafrodítos je líčen spíše jako nešťastný tvor. Přitom má předlohu v ithyfalické verzi Afrodíty, v Afrodítovi, na jehož svátky se na Kypru a v Malé Asii odehrávala veselá travesti show.

K tématu mě přivedl z jedné strany mýtus o androgynech, z druhé strany zvláštní soška, která mě koncem 20. století zaujala v muzeu na Délu.


Řecké mýty zmiňují androgyny, tedy úplné lidské bytosti. Nejčastěji mívají obě pohlaví, plně vyvinutá a funkční, a to na opačných stranách těla, mají také dvě tváře. Jako kdyby dva lidé srostli zády k sobě. Ti ovšem mohli žít jen kdysi pradávno. Současní lidé prý vznikli, když bohové androgyny rozpůlili, protože si moc vyskakovali, jak napsal Platón (Symposion 190 a-d). Od té doby mají lidé obvykle jedno pohlaví. Empedoklés popsal vznik androgynů náhodným spojováním tělesných částí až k úplnosti, zatímco jejich rozdělení vejpůl přiřadil úpadkové fázi běhu kosmu, viz v článku Empedoklés před Darwinem. Platón vyložil erotickou přitažlivost jako stesk po chybějící polovičce (Symposion 191c-e). Nevíme s jistotou, co z toho bylo míněno vážně a co jako nadsázka nebo vtip, nejspíš něco mezi nebo obojí.


Něco úplně jiného je Hermafrodítos. Je to individuální bytost, sice mytická, leč v řádu světa, který je podobný našemu. Skoro každá mytická bytost je také typologická, takže Hermafrodítos reprezentuje i určitý těžký problém lidí. Funkční pravý hermafroditismus známe spíše (a možná jenom?) ze vzdálenějších oblastí živočišné říše, viz hlemýždi. Biologicky vzato je asi těžko možné, aby se u člověka vyvinuly obě plně funkční pohlaví, spíš se pořádně nedovyvine žádné. Škála ženství a mužnosti se může realizovat různě, ale přechodové případy jsou naštěstí dost vzácné. Pro život představují hodně těžký úděl, protože neobvykle (ne)vyvinuté genitálie zasahují jednotlivce mnohem zásadněji než neobvykle (ne)vyvinutá končetina, i když na rozdíl od nepravidelností vývoje jiných orgánů přímo neohrožují život.


Řekové antické doby vystačili pro popis pestré škály erotických vztahů a sexuálních praktik se dvěma biologickými pohlavími. Nechápali je ovšem ryze disjunktně. Předpokládali plynulou škálu, i když přechodové formy tělesných realizací pohlaví jsou vzácné. Ještě volněji chápali různé možnosti erotických vztahů, které charakterizovali spíše relačně než trvalými a složitě diferencovanými identitami. (Viz článek Sex a erotika v řecké antice.)

Hermafrodítos má znaky obou pohlaví, což ovšem neznamená, že je dvojnásob šťastný. Narodil se díky ne zcela uspořádaným rodinným poměrům. Jeho matka Afrodíté měla za muže chromého a věčně umouněného kováře a vynálezce Héfaista, reálně si ovšem užívala s Areem, neboť to je superman. Jenže Arés neoplývá vtipem ani důvtipem. Proto měla Afrodíté nejraději Herma, s ním je zábava, navíc funguje v různých podobách od překvapivě způsobného veselého puberťáka po rozjíveného (ithyfalického) starého mudrce.


Jelikož člověk těžko může mít obě pohlaví v dostatečně vyvinuté podobě, pracují mýty o Hermafrodítovi se zástupnou symbolikou. Jeho podobu řeší představou menších dívčích ňader a mužského pohlaví. Tím obcházejí problém funkčních obou pohlaví. Hermafrodítos je tedy spíše chimérou znaků než skutečně oboupohlavní bytostí. Tvář může být různá. Na některých zpodobněních působí melancholicky až smutně.

Afrodíté ithyfalická, spíše tedy Afrodítos. Rozpomínka na dávné souvislosti nebo drobné soft porno? Archeologické museum na Délu, 6022. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Afrodíté ithyfalická, spíše tedy Afrodítos. Rozpomínka na dávné souvislosti nebo drobné soft porno? Archeologické museum na Délu, 6022. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

 

Pátrání

V Archeologickém muzeu na Délu je k vidění hodně leccos. (Letos je bohužel ještě pořád zavřené kvůli rekonstrukci.) V té všehochuti mě v oddělení menších plastik z dob pozdější antiky zaujala zvláštní mramorová soška Afrodíty. Je jemně provedená z kvalitního mramoru, i když trochu poškozená. Její horní polovina navazuje na stará zobrazení zrození Afrodíty stojící v mořské mušli (viz v článku Zrození Afrodíty z mořské pěny) a je oblečená. Dolní polovina je stylizovaná jako hermovka, tedy zobrazení postavy (ne nutně přímo Herma) s tělem redukovaným do geometrického bloku nebo sloupku, z něhož vystupuje pouze pohlaví. Rozumí se mužské pohlaví, neboť hermovky žen se běžně nedělaly. Od (pozdní) klasické doby dál bývá pohlaví zobrazeno v cudně klidovém stavu, zatímco u starších hermovek má jeho ithyfalická podoba ukazovat sílu a význam postavy. Jenže Afrodíté s mužským pohlavím, a ještě k tomu ithyfalická?


Není jedinou bohyní, o níž se něco takového vypráví. K velkým bohyním to občas může patřit, asi jako znak jejich nad-reálného statutu a úplnosti. Ovšem explicitní zobrazení je další věc, navíc zrovna Afrodíty, ještě k tomu na sošce, která její horní polovinu zobrazuje tak něžně. Kdo je tady vlastně zpodobněn?


Z muzejní popisky se nic nedozvíme a z katalogu jen přibližné časové zařazení do 2. nebo 1. století před n. l. a inventární číslo. V dobách počátků internetu bylo pátrání docela zdlouhavé. Naštěstí se našel vážný kandidát: Afrodítos! A ten přímo souvisí s Hermafrodítem. Dotyčná soška uchovala až do pozdější antiky starší podobu Afrodíta, který se v jiné a hojněji zastoupené linii proměnil v Hermafrodíta.

 

Afrodítos

Hemafrodítos z Pergamonu, 3. století před n. l. Archeologické muzeum v Istanbulu, inv. 363 T (Mendel 624). Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hemafrodítos z Pergamonu, 3. století před n. l. Archeologické muzeum v Istanbulu, inv. 363 T (Mendel 624). Kredit: Dosseman, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Mramorová hermovka Afrodíta, prý z helénistické doby. Archeologické muzeum v Pergamonu, Turecko. Kredit: Lala love, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Mramorová hermovka Afrodíta, prý z helénistické doby. Archeologické muzeum v Pergamonu, Turecko. Kredit: Lala love, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Trochu podobně jako soška z Délu vypadají dvě sochařská zpodobnění z Pergamonu v Malé Asii (nikoli ze stejnojmenného muzea v Berlíně), obě pocházejí z helénistické doby. Socha na fotce vlevo navazuje na obvyklá zpodobnění polooděné Afrodíty, ovšem plus mužské pohlaví, v daném případě patrně v cudně klidovém stavu. Je to Hermafrodítos nebo Afrodítos?


Zajímavější je torzo sochy na fotce vpravo. Je to hermovka, alespoň v dolní části! Podle popisky prý chybí falos. Sám bych se z nepříliš kvalitní fotky neodvážil tipovat, co bylo na zachované násadě pro pohlaví původně připevněno. Každopádně je to hodně výjimečný případ. Podobně jako soška z Délu je i tato větší socha nahoře oblečená, ale aktivněji odhaluje své přirození. To Afrodíté nikdy nedělá, ani na méně oděných sochách. Naopak se snaží nějak zakrýt, i když někdy průhledně hraně, jak když se na Praxitelově nahém zpodobnění rukou cudně zakrývá, v poněkud dvojznačném gestu studu a rajcování diváků. Představovaná socha ovšem podle popisky není Afrodíté, nýbrž Afrodítos!

Úplnější sochu Afrodíta, dokonce ithyfalického, vystavují ve Stockholmu, jenže je dodělávaná v novověku a ani její dostupné foto není z nejlepších. Zájemce odkazuji na stránku anglické Wikipedie.


Afrodítos je původně kyperské božstvo, doložené od 5. století před n. l. Na rozdíl od pozdějšího Hermafrodíta působí sebevědomě. O století později byl jeho kult importován do Athén. Na svátek Afrodíta se prý na Kypru a v Malé Asii konaly slavnosti, při nichž se muži oblékali do ženských šatů a naopak. Byla to spíše legrace, občas možná trochu nevázaná. Muži také napodobovali ženský styl chůze a gest, prý šlo o zábavnou zkušenost druhého pólu lidství formou rituální hry, nikoli o explicitní sex.


Afrodítos působí jako mužská dimenze Afrodíty, zatímco Hermafrodítos je její syn s Hermem. Přesto se řada dávných i novodobých znalců dušuje, že Hermafrodítos je nástupcem Afrodíta, jen poněkud zrozpačitěl až posmutněl. Možná je to dáno i realističtějším zpodobněním v pozdějších dobách nebo proměnami společnosti.

 

Hermafrodítos

Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120 až 140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120 až 140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120-140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Takzvaný Berlínský Hermafrodítos. Mramorová socha z římské doby, asi 120-140 n. l. Antikensammlung Berlin (Altes Museum) SK193. Kredit: Zde, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Při náhodném prohlížení fotek z berlínských muzeí narazila jedna lékařka taky na sochu Afrodíta. Upozornila mě pak, že u dospívajících chlapců se občas objeví cosi jako pokus o založení dívčích ňader. Ve velké většině případů to prý nijak nesouvisí s menším vývojem mužského pohlaví, ani s potencí a plodností, a většinou to samo odezní. Dotyčný kluk ovšem může trpět nejasností o sobě a posměchem vrstevníků. Berlínská socha Hermafrodíta prý vypadá jako poněkud přehánějící ilustrace tohoto problému. Trochu menší pohlaví této sochy asi odpovídá spíše dobovému vkusu, kdy je, na rozdíl od archaické doby, vnímáno jako znak duševní vyspělosti a kulturnosti, zatímco velké přirození (včetně varlat) je už znakem obhroublých mužů, nižších vrstev a samozřejmě satyrů. Podobně je tomu s jemnější tváří. Takový byl vývoj výtvarné estetiky. Nevím, jestli přechodný náznak dívčích prsou u některých dospívajících chlapců byl v antice terčem posměchu. Spíš bych čekal, že mohl budit nejednoznačné rozpaky, nakolik jde o anomálii neblahou a nakolik o nějaký božský znak. Navíc jsem si tohoto jevu nikdy nepovšimnul, jen předpokládám, že dotyčná lékařka věděla, co říká.

Hermafrodítos, mramor, 100 až 50 před n. l. Allard Pierson Museum (Amsterdam), APM 1. Kredit: 23 dingen voor musea, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Hermafrodítos, mramor, 100 až 50 před n. l. Allard Pierson Museum (Amsterdam), APM 1. Kredit: 23 dingen voor musea, Wikimedia Commons. Licence CC 2.0.
Hermafrodítos. Drobný bronz z římské doby. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Hermafrodítos. Drobný bronz z římské doby. Národní archeologické muzeum ve Florencii. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Torzo mramorové sošky Hermafrodíta (vlevo) působí trochu ženštěji než výše představená berlínská socha, přestože celé břicho (a nejen pohlaví) je modelované způsobem obvyklým u plastik atletů a chlapců.


Výrazně ženštěji působí bronzová soška vystavovaná ve Florencii (vpravo), hlavně co do celkových proporcí těla, nejen zakrnělým mužským pohlavím.

Hermafrodítos na fresce z Herculanea, 1 až 50 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 9224. Kredit: AlMare, Wikimedia Commons. Public domain).
Hermafrodítos na fresce z Herculanea, 1 až 50 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 9224. Kredit: AlMare, Wikimedia Commons. Public domain).
Hermafrodítos na fresce z Pompejí, 50 až 79 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 112213. Kredit: Stefano Bolognini, Wikimedia Commons. Public domain).
Hermafrodítos na fresce z Pompejí, 50 až 79 n. l. Museo Archeologico Nazionale di Napoli, inv. 112213. Kredit: Stefano Bolognini, Wikimedia Commons. Public domain).

Se stojícím Hermafrodítem se loučíme dvěma freskami z římské doby, které vystavuje Národní archeologické muzeum v Neapoli. Ta vlevo je z Herculanea, vpravo z Pompejí.

Spící Hermafrodítos, mramor, římská kopie řecké práce z konce helénistické doby. Museo Nazionale Romano, inv. 1087. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Spící Hermafrodítos, mramor, římská kopie řecké práce z konce helénistické doby. Museo Nazionale Romano, inv. 1087. Kredit: Jean-Pol GRANDMONT, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.

 

Když se roztrhne pytel se spícími Hermafrodíty

Řecký sochař Polyklés Mladší (nezaměňovat s Polykleitem) vytvořil v polovině 2. století před n. l., nejspíš v Athénách, sochu spícího Hermafrodíta. Obličej měl neutrální, účes spíše ženský, siluetu postavy výrazně ženskou, zvláště boky a zadek. Měl ženská ňadra a mužské pohlaví, obojí celkem normálně vyvinuté. Socha se líbila a stala se slavnou. Doba přála kuriozitám, do centra zájmu se často dostávaly kdejaké neobvyklosti. Dílo z přelomu helénistické a římské doby bylo v následujících staletích často kopírováno, občas v mírně odlišných verzích. Už v 1. století před n. l. vznikaly kopie na objednávku bohatých Římanů a také měst.


Originál je dávno ztracen. Za nejvěrnější kopii se obvykle považuje ta, kterou vystavuje Národní muzeum v Římě (Museo Nazionale Romano) v rámci své sochařské sbírky v Palazzo Massimo alle Terme. Proto ji tady ukazuji.


Už ani originál nejspíš nebyl zrovna náboženskou sochou, měl upoutat pohled neobvyklostí, podanou ovšem co možná ladně. Přitažlivost sochy pro část diváků nemusí spočívat jen v zobrazení neobvyklé sexuality, byť relativně cudně. Krom obliby zvláštností může být také ozvěnou nostalgie po androgynech, i když dost dekadentní.

Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Spící Hermafrodítos. Bílý mramor, 2. století n. l. Louvre Ma 231. Matrace byla přidána v 17. století. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Nejznámější verzí této plastiky je tzv. Borghese Hermaphroditus, kterého vystavuje Museum v Louvru. Je to kopie vytvořená v 2. století n. l. Roku 1619 ji restauroval David Larique a tehdy také Gianlorenzo Bernini doplnil matrace z kararského (carrarského) mramoru, prý na přání kardinála Borghese. Hermafrodítos tím získal kontext obzvláštního kardinálského vkusu, jenž pak ovlivnil „zámecké umění“. Dekadence byla dovršena.

##seznam_reklama##

Od antiky do středověku

Sošky Hermafrodíta nalezené v Chaironeji. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Sošky Hermafrodíta nalezené v Chaironeji. Archeologické muzeum v Thébách. Kredit: George E. Koronaios, Wikimedia Commons. Licence CC 4.0.
Hermafrodítos na metopě z dómu v Modeně, 1110 až 1150. Muzeum katedrály v Modeně. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.
Hermafrodítos na metopě z dómu v Modeně, 1110 až 1150. Muzeum katedrály v Modeně. Kredit: Sailko, Wikimedia Commons. Licence CC 3.0.

Ještě si ukážeme rozpětí výtvarných podob Hermafrodíta. Vlevo vidíte sošky nalezené v Chaironeji (Chaironeia v Boiótii), které jsou poplatné dobovým zpodobněním Afrodíty. Vlastně jsou to zmenšené verze už představeného Hermafrodíta nebo Afrodíta z Pergamonu.

Vpravo vidíme reliéf Hermafrodíta, který udělali křesťané. Pochází z ranějšího 12. století a byl umístěn v katedrále v Modeně. To byla doba výtvarně i jinak vzato občas místy svobodná, tvrdé limitace středověku teprve přijdou. Míra pruderie rychle poroste (s výjimkou epochy renesance) a vrcholí v 19. století, alespoň podle Michela Foucaulta i soudě dle dobových církevních a státních směrnic. Nutno ovšem poznamenat, že Hermafrodítos nebyl v Modeně zobrazen v roli světce. Měl se kajícně dívat, jak má náboženství vypadat správně, stejně jako mnohé jiné antické postavy vysochané do metop nebo namalované na zdech.

Nikdo není dokonalý.


Autor: Zdeněk Kratochvíl
Datum:10.10.2023