O.S.E.L. - Nejjižnější hranice kontinentálního pleistocenního zalednění v Moravské bráně
 Nejjižnější hranice kontinentálního pleistocenního zalednění v Moravské bráně
Nejstarším pracím, které se detailně zabývaly určením maximální hranice skandinávského zalednění, je více než sto let. I když již na počátku druhé  poloviny 19. století bylo známo, že nejdál na jih postoupil ledovec v Moravské bráně, přesněji byla hranice maximálního zalednění vymezena až na počátku 20. století. Pokud jde o to, zda a kde zalednění v Moravské bráně překročilo hlavní evropské rozvodí, názory se různily a tuto věc nelze ani dnes pokládat za konečně uzavřenou.

Zobrazení hranice zalednění (čára s červenými body) na mapě F. Drahného (1925). Zobrazena plocha  26 x 28 km. Nejjižnější  hranice zalednění je 10 km JZ od Nového Jičína a 3 km severně od toku Bečvy. Hlavní evropské rozvodí mapa nezobrazuje. Ze situace na mapě je však zřejmé, že ledovec, jehož jižní okraj je zobrazen v šířce 6 km, hlavní evropské rozvodí překračuje.
Zobrazení hranice zalednění (čára s červenými body) na mapě F. Drahného (1925). Zobrazena plocha 26 x 28 km. Nejjižnější hranice zalednění je 10 km JZ od Nového Jičína a 3 km severně od toku Bečvy. Hlavní evropské rozvodí mapa nezobrazuje. Ze situace na mapě je však zřejmé, že ledovec, jehož jižní okraj je zobrazen v šířce 6 km, hlavní evropské rozvodí překračuje.

Prostor Moravské brány zasáhl naposled kontinentální ledovec v průběhu sálského komplexu glaciálů před 126 000 – 300 000 lety. I pro kontinentálním ledovcem dotčené území České republiky lze použít časové vymezení sálského zalednění, které v roce 2016 stanovila Německá stratigrafická komise. Zalednění Moravské brány nebylo trvalé, ledovec několikrát ustoupil a pak se znovu vracel. Geomorfolog Václav Dědina ve svém Fysikálním zeměpise Čech a západní Moravy z roku 1921 předpokládal, že severský ledovec se dostal až k Bělotínu. Na geologické mapě Františka Drahného z roku 1925 je hranice zalednění přibližně 3 km severně od toku Bečvy, 10 km JZ od Nového Jičína. Jižní okraj zalednění má šířku 6 km.

 

Nejzazší hranice sálského zalednění v Moravské bráně  podle Macouna a kol. (1965). Zobrazena plocha 19,5x32 km. Nejjižnější hranice maximálního rozsahu zalednění (přerušovaná čára) je 6 km JV od Blahutovic a  10 km JZ od Nového Jičína. Jižní okraj zalednění má šířku 1 km. Tečkovaná plocha – glacilakustrinní písky sálského zalednění. Šikmé čáry – výchozy hornin skalního podkladu.
Nejzazší hranice sálského zalednění v Moravské bráně podle Macouna a kol. (1965). Zobrazena plocha 19,5x32 km. Nejjižnější hranice maximálního rozsahu zalednění (přerušovaná čára) je 6 km JV od Blahutovic a 10 km JZ od Nového Jičína. Jižní okraj zalednění má šířku 1 km. Tečkovaná plocha – glacilakustrinní písky sálského zalednění. Šikmé čáry – výchozy hornin skalního podkladu.

O čtyřicet let později v podstatě podobně zobrazuje v tomto prostoru hranici maximálního rozsahu zalednění mapa v publikaci Kvartér Ostravska a Moravské brány (Macoun a kol.) z roku 1965, která co do rozsahu a podrobného zpracování ucelené syntézy geologické stavby kvartéru Ostravska a Moravské brány nebyla dosud překonána. Nejjižnější hranice maximálního rozsahu zalednění se nachází v Porubské bráně.

 

Termín Porubská brána poprvé použil v literatuře V. Dědina v roce 1932 pro označení geomorfologicky výrazné sníženiny ve směru mezi Starojickou Lhotou a Porubou. Podle Dědiny zde kontinentální ledovec pronikl do údolí Bečvy. Později byl názvem Porubská brána označen nejen morfologický tvar na povrchu mezi Starojickou Lhotou a Porubou, ale celé údolí pohřbené pod až 35 m mocným souvrstvím kvartérních sedimentů od Bernartic na pravém břehu Odry, přes Starojickou Lhotu, Palačov, Porubu až k Hustopečím nad Bečvou. Vrty v prostoru od Bernartic až po Hustopeče nad Bečvou se zjistila dostatečně průkazná příměs nordických hornin. Rozsah zalednění v Porubské bráně a jeho vztah k hlavnímu evropského rozvodí jsou zobrazeny na mapách ze zmíněné publikace Macouna a kol.

Zalednění překračující v Porubské bráně hlavní evropské rozvodí podle Macouna a kol. (1965). Hlavní evropské rozvodí zobrazeno silnou čarou přerušovanou tečkami. Čtverečky s tečkou jsou sedimenty sálského zalednění překrývající hlavní terasu. Za hlavním evropským rozvodím autorem sedimenty sálského zalednění vyznačeny modrými hvězdičkami. Hranice maximálního rozsahu zalednění je 10 km JZ od Nového Jičína a hlavní evropské rozvodí překračuje o cca 2 – 3 km.
Zalednění překračující v Porubské bráně hlavní evropské rozvodí podle Macouna a kol. (1965). Hlavní evropské rozvodí zobrazeno silnou čarou přerušovanou tečkami. Čtverečky s tečkou jsou sedimenty sálského zalednění překrývající hlavní terasu. Za hlavním evropským rozvodím autorem sedimenty sálského zalednění vyznačeny modrými hvězdičkami. Hranice maximálního rozsahu zalednění je 10 km JZ od Nového Jičína a hlavní evropské rozvodí překračuje o cca 2 – 3 km.
Prostor hlavního evropského rozvodí u Starojické Lhoty. Vysocký potok na západní straně Starojické Lhoty a Vlčnovský potok na straně severní odvádějí vody do Baltského moře,  potok Jasenka na jižní straně do moře Černého (www.mapy.cz).
Prostor hlavního evropského rozvodí u Starojické Lhoty. Vysocký potok na západní straně Starojické Lhoty a Vlčnovský potok na straně severní odvádějí vody do Baltského moře, potok Jasenka na jižní straně do moře Černého (www.mapy.cz).

Názor V. Dědiny, podle něhož ledovec překročil hlavní evropské rozvodí u Bělotína, nebyl ojedinělý. Před Dědinou jej zastával např. Hassinger a i v pozdějších letech se k němu někteří vraceli (CZUDEK 1973, MACOUN - KRÁLÍK 1995).

##seznam_reklama##

 

Zobrazení situace na turistické mapě (www.mapy.cz). Ve směru od severu k jihu obce Starojická Lhota, Palačov a Poruba v Porubské bráně autorem vyznačeny červeně, hlavní evropské rozvodí u Starojické Lhoty modrou vlnovkou a hranice maximálního rozsahu zalednění u Poruby třemi modrými hvězdičkami.
Zobrazení situace na turistické mapě (www.mapy.cz). Ve směru od severu k jihu obce Starojická Lhota, Palačov a Poruba v Porubské bráně autorem vyznačeny červeně, hlavní evropské rozvodí u Starojické Lhoty modrou vlnovkou a hranice maximálního rozsahu zalednění u Poruby třemi modrými hvězdičkami.

Překážkou pro pokračování v dalším výzkumu je nedostatek vhodných odkryvů. Zcela chybí nové vrty. Problematika okraje sálského zalednění v Moravské bráně byla prozkoumána na základě archivních pramenů a literatury o pleistocenním zalednění moravskoslezského regionu (TYRÁČEK 2007) se závěry, podle nichž přestoupení hlavního evropského rozvodí v prostoru Bělotín –Hranice přímo ledovcem nebo nepřímo jeho tavnými vodami nebylo prokázáno a jediným místem přetoku tavných ledovcových vod do povodí Černého moře je Porubská brána. Nelze očekávat, že by v dohledné době byly výsledky průzkumu publikované v monumentálním díle Kvartér Ostravska a Moravské brány, kterému se dostalo pojmenování „Bible kvartéru“, revidovány novými výzkumy v odkryvech a vrty. Zda je možné provést revizi na základě pouhého „kamerálního zpracování archivních pramenů a literárních údajů o pleistocenním zalednění“, ponechám bez komentáře. Smysl to mít může, ale také to má určité hranice.

 

Pro názornou představu je na následující turistické mapě vyznačeno (na základě map publikace od Macouna a kol. z roku 1965) hlavní evropské rozvodí, které zalednění překročilo u Starojické Lhoty a hranice maximálního (v daném případě celoevropsky nejjižnějšího) rozsahu kontinentálního zalednění v pleistocénu.

 

Literatura

CZUDEK, T.: Die Talasymetrie im Nordteil der Moravská brána (Mährische Pforte) – Přírodovědné práce ústavů Československé akademie věd v Brně, N. S., 7, str.1-48, Brno 1973.

DĚDINA, V.: Fyzikální zeměpis Čech a západní Moravy, Česká grafická unie, Praha 1921.

DRAHNÝ, F.: Geologické poměry Slezska, Vlastivědný sborník slezský, Ústřední spolek českého učitelstva ve Slezsku, s. 87-125, Opava 1925.

HASSINGER, H.: Die Mährische Pforte und ihre benachbarten Landschaften, Abh. K.-kön. Geogr. Ges., 11, 2, str. 1-313, Wien 1914.

MACOUN, J. – ŠIBRAVA, V. – TYRÁČEK, J. – KNEBLOVÁ-VODIČKOVÁ, V.: Kvartér Ostravska a Moravské brány, Ústřední ústav geologický, Nakladatelství ČSAV, Praha 1965.

MACOUN, J. – KRÁLÍK, F.: Glacial history of the Czech Republic – EHLERS, J. –KOZARSKI, S. – GIBBARD, P. L. (Eds.): Glacial deposits in North-East Europe, str. 389–405, Balkema, Rotterdam 1995.

MENNING, M. - HENDRICH, A.: Stratigraphische Tabelle von Deutschland 2016. Deutsche Stratigraphische Kommission, Deutsches GeoForschungsZentrum, Potsdam 2016.

TYRÁČEK, J.: Okraj skandinávského zalednění v Moravské bráně, Zprávy o geologických výzkumech 40/2007, str. 97-101, Česká geologická služba, Praha 2007.


Autor: Aleš Uhlíř
Datum:19.11.2023