Pan kolega dinosaurolog zde na Oslu v nedávném příspěvku popsal evoluci psovitých šelem až po domestikaci vlka. Dovolím si navázat na dotyčný text. Jsem, přiznávám, stižen obsesí psovitou (ve smyslu psovitých šelem, vlků a psů pak speciálně). V posledních necelých 10 letech jsem se snažil číst skoro všechny vědecké výstupy na téma psů, jak vycházely na Phys.org. Sestavil jsem z nich dokonce e-knihu a teď se s oslisty podělím o to, co mě během tohoto procesu speciálně zaujalo.

 

Mimochodem při psaní tohoto textu mi dokonce ani žádný hafan u nohou neleží, čili, přiznejme si, mám v tomto ohledu více načteno než prakticky napozorováno, ale tak co, provozovatelé Osla také, pokud vím, nevlastní příslušné zvíře a pan dinosaurolog kolega též (alespoň předpokládám) doma nechová tyrannosaura. (Ale pozor, existuje kniha o chovu dinosaurů, vyšla dokonce i česky.)

Další aspekt tohoto komentáře: není to „vědecký“ text ve smyslu zazdrojování, ale jistěže příslušné prameny se dají dohledat (v e-knize jsou). Též bude poněkud nesystematický a subjektivní, prostě „co mě zaujalo“, „co mi přijde netriviální“.

 

Začněme rovnou představou pěkně radikální. Tak třeba americká antropoložka Pat Shipman přišla s tím, že lidé si vlka ochočili už velmi dávno a právě pes pak byl tím, co dalo Homo sapiens konkurenční výhodu před neandrtálci. Tomu se samozřejmě moc věřit nechce, přece jen archeologie a archeogenetika zrovna nepotvrzuje, že by první Homo sapiens v Evropě byli provázeni hafany. Ale kdo chce, může i psa považovat za součást „balíčku“ moderního lidského chování, asi jako umělecké artefakty. (Homo sapiens jako druh existoval v Africe mnohem déle než příslušný balíček.)

 

Člověk a vlk

Vlk byl před expanzí Homo sapiens v mírných a polárních oblastech dost dominantním druhem, a to i ve světě neandrtálců nebo denisovanů. Mohlo by se to brát tak, že nebýt Homo sapiens, „vlci by ovládali svět“ (jistěže nadsázka). Kdo má sklony k mystice, esoterice etc., mohl by to dokonce brát tak, že když už vlci zjistili, že člověka neporazí, rozhodli se (někteří z nich) s člověkem spojit. A vskutku byli úspěšní, však kolik je dnes na světě genů psů versus vlků, ale i versus tehdejších vlků. Ostatně bereme-li to takto čistě genocentricky, kolik žilo před 40 000 lety neandrtálců a kolik je dnes v důsledku křížení s Homo sapiens a růstu lidské populace jejich genů. (Takže i neandrtálci byli vlastně úspěšní; taky kolik je dnes genů kuřat nebo prasat.)

 

Co se týče samotné domestikace psa, klíčové asi je, že tehdejší vlci byli něco jiného než dnešní – ti jsou důsledkem tisícileté selekce, že co neuteklo a lidem se nevyhýbalo, to člověk zabil. Bylo by pochopitelně naivní si představovat, že v paleolitu si lidé a vlci nekonkurovali (vzájemně se nelovili atd.), ale hlavní konflikt nastal až s příchodem neolitu, kdy lidé začali chovat hospodářská zvířata. Takže do té doby možná i geny mezi domácími psy a vlky proudily trochu volněji, až pak došlo k oddělení obou druhů (a samozřejmě jde stále spíš o druh jediný, viz současná plemena wolfdogů vzniklá křížením psa s vlkem).

Ale snad si můžeme představovat, že v době domestikace se chování tehdejších vlků blížilo dnešním arktickým, kteří z lidí nemají instinktivní strach a při chovu v zajetí jsou k lidské společnosti celkem tolerantní.

 

 

K čemu to všechno?

Zajímavá otázka zní, kdo domestikaci inicioval. Jinak řečeno, bylo to (spíš) tak, že lidi zabili vlky a vzali si vlče jako hračku pro děti? (Nebo vlci utekli a vlčata zanechali. Dnes v zoo, když je třeba vlčky naočkovat, tak se prostě přijde a rodiče vyklidí prostor.) Nebo naopak nějaká skupina vlků sledovala lidi, živila se odpadky, postupně se začali tolerovat, vzájemně se (příliš) nenapadali atd.?

 

K čemu první psi byli – no, možná právě „k ničemu“. Asi jako umění nebo náboženství. Prostě balíček moderního lidského chování obsahuje věci, které nemusí bezprostředně přispívat k přežití ani rozmnožování, ba někdy jsou i na úkor tohoto. Tohle není až záležitost bohaté, dekadentní moderní civilizace (etc.). Nakonec k čemu (bezprostředně) bylo něco kreslit v jeskyních. Všemožní přírodní národové si různě ochočují zvířata, berou si mláďata a vychovávají je, i když z toho není jiný prospěch než emoční. Prostě vedle potřeby zvíře zabít a sežrat mají lidé i potřebu se s ním sblížit a drbat ho (a možná i vědecky zkoumat, studovat...).

Mohlo by se to brát tak, že lidé měli psy (vlkopsy), když to bylo možné. Třeba nějaká klimatická krize typu příchodu glaciálu vedla k „obroušení“ lidské společnosti od všeho, co nepřinášelo bezprostřední užitek pro přežití, psi byli sežráni a pak už logicky nebyli. Bylo třeba je získat (ochočit, koupit, ukrást) znovu. To se podle všeho skutečně dělo.

 

Z čehož též plyne, že genetická analýza dnešních psů má trochu omezenou výpovědní hodnotu. Vypovídá o tom, odkud pocházejí dnešní psi. To ale neznamená, že jinde nechovali vlky/psy úplně jiné, k těmto pokusům (nejspíš) docházelo mnohokrát, opakovaně. S migracemi a přesuny lidí také docházelo k nahrazování „původních“ psů (takže se uvádí, že geny psů severoamerických Indiánů dnes najdeme především v místních vlcích, s nimiž se křížili; naopak psiska byla vytlačena těmi evropskými – vskutku kuriózní).

##seznam_reklama##

 

U archeologických nálezů vlků, vlkopsů či psů je to vůbec celkem složité. Speciálně v případě Předmostí na Moravě se názory různí. Psi jsou snad pohřbení, snad dokonce s nějakou jinou kostí jako hračkou, ale kdoví. Snad se živili lidskými zbytky, jenže to zase může znamenat jen to, že táhli za lidmi. Zase prý na nalezišti chybí ohryzané kosti. Nicméně jinde z této doby jsou důkazy, že šlo o psy, jednoznačnější. (A opět diskuse: k čemu byl lovcům mamutů byl pes? Ten se hodí spíše pro stopování v nepřehledném prostředí typu lesa. Kdoví. Dokonce jsem četl i vskutku kuriózní myšlenku, že motivací mohlo být získat zdroj tepla, v glaciálu se lidé prostě přikrývali vlkem, živý je samozřejmě teplejší než pouhá kožešina. Zkuste to.)

 

Nejen vlk

Vlk byl ovšem zřejmě k trvalé domestikaci celkem vhodně predisponován, protože žije kolektivně a smečky jsou celkem hierarchické, čili poslušnost se pak dala přenést na člověka. Vlk také není striktní masožravec (na rozdíl od hyeny nebo mnohých kočkovitých šelem). V neolitu pak mohlo dojít k posunu v jídelníčku. Největší rozdíly v genomu dnešních psů a vlků jsou v genech ovlivňujících mozek – ale to prý až na druhém místě. Psi především lépe tráví škrob. Takovou hyenu nebo geparda lze v zajetí chovat také cca bez problémů, jenže kdo, vyjma králů, si mohl dovolit je živit… V neolitu prostě psi podobně jako lidé záviseli na všemožných obilných kaších a plackách.

V Africe u psa hyenového se uvádí, že smečky jsou „demokratické“, o rozhodnutích se jakoby hlasuje. (Do jisté míry to ovšem funguje i u vlků, když alfa se vydá na led, kam se ostatním nechce, nejdou za ním – tedy „tak jsem četl“.) Tento druh nikdy domestikován nebyl, nebo o tom alespoň nevíme.

 

Jenže zase – třeba ve Španělsku v době bronzové byly podle archeologických nálezů systematicky chovány lišky. Proč? Co se k tomu dá říct?

A speciálně zajímavá otázka je, zda byl někdy domestikován šakal (míněno šakal obecný, aureus, který snad má ale v kladogramu blíže k vlkům než k ostatním šakalům).

 

Potřeba lidí obklopovat se zvířaty v roli kamarádů je dobře vidět v Jižní Americe. Některé zdejší indiánské kultury se vyznačovaly tím, že lidé neměli zdomácnělé psy (proč ne, když jinde v této oblasti byli?), ale místní psovité šelmy. V angličtině se těmto druhům říká „lišky“, ovšem o lišky nejde. V našich zoo lze z této skupiny potkat vlka (psa) hřivnatého. Není zvláštní problém je mít jako mazlíčky. Dokonce jsem četl, že k psům/vlkům mají tak blízko, že nedávno bylo zaznamenáno i křížení.

Tihle „hafani“ chodili s lidmi na lov, ale těžko říct, zda jim přitom příliš účinně pomáhali. Jedli zbytky, lidé je trochu krmili i navíc, občas asi drbali, ale spíš šlo o smečku zvířat žijících ve vesnici než o osobní vztah mezi konkrétním psem a konkrétním člověkem/rodinou. Může to něco vypovídat i o domestikaci vlka a různých fázích tohoto procesu.

 

Dingo nežil úplně divoce

Zmínku si jistěže zaslouží i dingo. Dingové se do Austrálie dostali s lidmi. A to ne ovšem že by to byli nějací potulní psi chodící za lidmi, byli sem přivezeni, v lodích celkem malých. Čili muselo jít o psy domestikované. Dingo je tedy uteklý pes, žádné původní divoké zvíře (v tomto smyslu snad lze použít pro úvahy, nakolik je domestikace nebo obecně evoluce procesem vratným). Navíc v mnohých místních kulturách lidé žili s dingy, např. je pohřbívali podobně jako lidi, i když vztah byl zase asi volnější než u našich dnešních psů (viz model z Jižní Ameriky). Někdy se třeba uvádí, že lidé dospělé psy především mužského pohlaví i vyháněli, když začali být obtížně zvladatelní, ale i to zase zpochybňují zase jiné archeologické nálezy. Rozdíl bude (subjektivní názor) možná v tom, že dnešní hafani se dokážou uživit jen v blízkosti lidí. Austrálie s vačnatci byl ovšem jiný případ, nebyly zde konkurující velké šelmy, čili zdivočelí dingové měli k dispozici i alternativní strategii než jen chodit za lidmi a žít s lidmi. Nicméně ani zde vztah mezi lidmi a psy rozhodně nezmizel. (Až s narušením místních způsobu života, prý. Ale samozřejmě, to je zase dost „politicky korektní“, jak ti zlí Evropané zničili jakousi původní harmonii, tomu se také úplně věřit nechce.)

 

A ještě jedna věc. Děti. Možná, že na počátku domestikace bylo i to, že lidé brali vlčata na hraní dětem. V té výše zmíněné Austrálii se třeba nepoužívaly luky, až na jednu věc, totiž jako hračky. Hodně se diskutuje o otázce kola v předkolumbovské Americe, známy jsou hračky krokodýlů na kolečkách. Takže mnohé „technologie“ (ale proč to tak nebrat, mít psa je obdobné tomu umět vrtat do obsidiánu) původně začínají v této podobě a až pak získají i další roli.