O.S.E.L. - Sršeň obecná
 Sršeň obecná
Sršeň je známý druh sociálního hmyzu, který u řady lidí vzbuzuje obavy.

Sršeň obecná. Kredit: BlueBreezeWiki, Wikipedia, CC BY-SA 3.0
Sršeň obecná. Kredit: BlueBreezeWiki, Wikipedia, CC BY-SA 3.0

Ve skutečnosti jsou sršně klidnými tvory, kteří se nenechají vyprovokovat ke zbrklým akcím a soužití s lidmi i jinými zvířaty může být zcela bezproblémové.

 

Letos založila sršní královna hnízdo v ptačí budce – sýkorníku ve venkovní expoziční části Stanice pro záchranu živočichů a Domu přírody v Bartošovicích ZDE. Budka byla necelé 3 metry od terasy, kde se pohybují návštěvníci. Přesto nikdy nedošlo k žádnému konfliktu.

Rostoucí hnízdo se samozřejmě do malé budky nevešlo a sršni přistavěli několik pater i pod dnem budky. Přestože se na první pohled zdálo, že je vnitřní i vnější část propojena z vnějšku, sršni ve skutečnosti vykousali do dna budky otvor velký přibližně 10 cm a obě části hnízda propojili.

##seznam_reklama##

 

O mírumilovností sršňů svědčí i případ, kdy dutinu v kmeni staré třešně obývali sršni společně s myšicí lesní a používali společný vstupní otvor. Tuto situaci dokládají přiložené snímky.

Soužití myšice lesní a sršní
Soužití myšice lesní a sršní
Soužití myšice lesní a sršní
Soužití myšice lesní a sršní
Sršní hnízdo
Sršní hnízdo
Sršní hnízdo

Autor fotografií: Jan Kašinský.

Pokud jste si všimli, že se v textu střídá ženský rod: Sršeň obecná a mužský rod … sršni přistavěli…, je obojí správně (viz například ZDE).

Napsáno pro www.csopnj.cz a OSEL

 


 

Redakční podotek Josefa Pazdery

Podělím se o zkušenost z mého loňského setkání se sršní. Musím ale nejprve předeslat co té události předcházelo. Při jedné z vycházek, zrovna když můj zrak směroval k nebi protože jsem si pochutnával na planých třešních (ty pro jejich sladko kyselo nahořklou chuť miluju) jsem si nevšiml, že šlapu vosám po vstupu do jejich zemního příbytku. A protože těm chuděrám to ve vysoké trávě jinam než nahoru nešlo, rázem jsem jich měl plnou nohavici. Texasky se sundavají dost špatně když v nich rejdí tucet rozhněvaných vos. A protože se některým podařilo se dostat hodně vysoko, noha i s příslušným nadnožím byly oteklé tři dny. Pak už to jen další tři dny svědilo takže jít s tím nakupovat nešlo. Některé věci zkrátka nevysvětlíš. Až teprve teď se dostáváme k avizované sršni (Jen tak mimochodem, i sršni patří mezi vosy).


Necelý měsíc po události na trhání třešní jsme při dalším výšlapu narazili na kouzelné dílo sršní kolonie na zpráchnivělém stromě. Nic takového jsem do té doby neviděl. Stavba oblých smyslných tvarů, která mohla být inspirací pro nejednoho architekta či umělce. To hlavní na tom díle přírody byla jeho pruhovaná barevnost. Podle toho, kam zrovna sršni létali pro stavební materiál se na jejich stavbě střídaly pruhy všech odstínů hnědé, šedé až po světle žlutou. Nenafotit takovou futuristickou nádheru lahodící oku i duši, by byl hřích. Nejsem blbej, a tak jsem nejprve vše pozoroval z uctivé vzdálenosti dokud jsem situaci nevyhodnotil ve smyslu, že nikdo není momentálně doma. A že zhotovení detailu je bezpečné. Teď už vím, že i když z hnízda zrovna žádná sršeň nevykukuje, jsou tam a ví o nás. V okamžiku, kdy už, už jsem se chystal stisknout spoušť, jedna z ubytovaných vystartovala mým směrem. Člověk by očekával, že jak se sluší a patří, někde na mně přistane a teprve pak bodne. Tahle ale si rychle spočítala, že na mé hlavě těch přistávacích opor v podobě ochlupení už moc není a že až se tudíž bude snažit svou stříkačku plnou acetylcholinu s histaminem do mne vrazit, nebude se mít čeho přidržet a o co se opřít aby to bylo co nejhlouběji. Proto se asi tak dvacet centimetrů před mým vysokým čelem začala obracet na záda. Ne úplně, ale manévrem, kterému piloti říkají kobra. Posledních deset centimetrů do mne šla ne hlavou, ale zadkem. Ono to je vlastně logické. Sršni létají rychlostí 25 km/hod (ani na e-biku jim kvůli omezovači rychlosti neujedete) a tak tím útokem zadkem vlastně zužitkovala kinetickou energii. Ona byla úspěšná, já jsem ten snímek „strhnul“.

 

Pálilo to jako čert ale i tak by vše skončilo dobře. Smůlou bylo, že můj imunitní systém byl z předchozí události na třešních proti vosímu jedu nasupen do té míry, že reagoval přemrštěně. Buňky zvané histiocyty uvolnily do krevního oběhu tolik histaminu, že jsem začal tušit problém. K nelibosti zbytku osádky jsem ohlásil, že jedeme domů a vydal se do svahu směrem k autu. Nebylo to daleko, ale vedro a námaha mou situaci zhoršily. Během minuty mi otekly rty tak, že jsem vedle sedící pasažérce začal připomínat krále jazzu Armstronga a jen stěží zadržovala smích. Pohledem do zrcátka jsem jí musel dát zapravdu a i já se tomu smál a podotkl něco v tom smyslu, že ženy za účelem zvětšení rtů a vyžehlení pleti musí platit injekce s botoxem. Ten taky zabraňuje mimickým svalům ve smršťování, což vyhlazuje vrásky. U mně to vše zastal histamin, žel s mnohem větší razancí. Nejen, že by se nikdo na mých opuchlých tvářích vrásky nedobral, ale celý xicht začal spíš připomínat měchuřinu. Rty ze smyslnosti přešly do nesmyslnosti a začaly tuhnout krční svaly což vedlo k problémům s artikulací a podivné změně hloubky hlasu. Vedle sedící, jinak soucitná osoba a dobrá duše, to považovala za předstíraný fór z mé strany ve snaze věrněji imitovat krále jazzu. Závažnost situace jí nejspíš začala docházet, ale i jen letmý pohled stačil k propuknutí nezadržitelného smíchu. A protože je smích nakažlivý, v dobré náladě jsme dorazili domů, bylo to jen asi dva kilometry. Ještě jsem zaparkoval, vyšel dva schody do chodby a nastupující anafylaktický šok ukázal, co dovede. Měl jsem snahu sejít do sklepa a prohledat „zásobu“ prošlých léků a rychle do sebe dostat nějaký Claritine, Zyrtex, či něco na alergii. Jenže už k tomu nedošlo. Zhroutil jsem se na zem s těžko popsatelnou únavou. Nejspíš následkem poklesu krevního tlaku. Nic mne nebolelo, jen pocit zimnice a doslova paralyzující slabost. Sejít schody do sklepa nebo se přesunout do postele, bylo nad moje síly. Ještě že ta moje pečovatelka je astmatičkou a bere proti spazmu plicních sklípků inhalační anabolika. Stačila mi donést svůj lék. Já si „dýchnul“ jednu dávku a tím je příběhu konec. Můj stav se stabilizoval a po cca deseti minutách jak rychle to přišlo, tak to také odešlo.


A proč jsem se rozhodl nyní jít se svým příběhem na zdejší trh? Ty důvody jsou dva. Prvním je, že i mezi vámi může být někdo, kdo vyjma té na manželku, žádnou alergií netrpí a nikdy netrpěl a přesto se mu může přihodit, že se jeho jeho imunitní aparát něčím presenzibilizuje, aniž by si toho byl vědom. Pak je dobré vědět, co se v takovém případě může přihodit a že anafylaktický šok nastupuje opravdu rychle. I povolaná záchranka až příliš často doráží pozdě. V těžkých případech se hraje doslova o minuty. V mém případě jsem měl auto po ruce a během čtvrt hodiny dosažitelnost anabolika. Vy, nebo vaši blízcí, takovou kliku mít nemusíte. Proto vězte, že i pro nealergika není na škodu vozit v přihrádce auta, nebo nosit v batohu, alespoň některý z léků na alergie či injekční pero. Alergikem se totiž lze stát snadno a rychle! Také byste se měli poučit z mých zde přiznaných chyb.

Třeba, že při focení hnízda sršáňů nestačí jen se přibližovat pomalu. V létě, když jsme zpoceni, to zvlášť není dobrý nápad. Také je dobré brát v potaz, že žlutě pruhované létající potvůrky jsou ochotny nás tolerovat asi tak do vzdálenosti kolem tři čtvrtě metru. Snažit se o makro z půl metru už je hovadina. Také je potřeba upustit od všeobecně panující představy, že když mne včely a vosy už bodly mnohokrát a nikdy nic, že už jsem proti tomu odolný. Opak totiž může být pravdou. Když je hic a praží nám na kebuli, je zkrátka rozumnější sedět v chládku u oroseného a ne se snažit zdokumentovat sršní výtvor, byť jakkoliv inspirativní.


Tím druhým důvodem sepsání tohoto pamfletu, i když vám to tak nemusí připadat, je potvrzení sršní mírumilovnosti. Všeho na vině byla jen moje hloupost. Přesněji neznalost sršní komfortní zóny. Nerespektoval jsem hranice odstupu které odborníci říkají proximita. Proto se mi také zaslouženě dostalo napomenutí. A jak už to v sršní komunitě je zvykem, tak bodancem. Výrazem sršní snahy zachovat i nadále dobré sousedské vztahy bylo, že se vše událo jen napomenutím od jednoho člena ochranky a ač by býval byl schopen pokračovat, učinil tak pouze jednou.


Autor: Jan Kašinský
Datum:28.12.2023