V roce 1784 anglický právník, básník, šachový teoretik a indolog Sir William Jones (1746-1794) píše: „Sanskrtský jazyk, ať je jakkoli starý, má úžasnou strukturu: je dokonalejší než řečtina, plnější a bohatší než latina a kultivovanější obou; a přece jeho příbuznost k oběma jak ve slovních kořenech, tak i v gramatických formách je bližší, než by snad mohla způsobit pouhá náhoda; je tak blízká, že by je žádný filolog nemohl zkoumat a neuvěřit, že vyvěrají z jakéhosi společného zdroje, který snad již ani neexistuje…“
Po Williamu Jonesovi se sanskrtem zabývají další evropští učenci, Angličané, Francouzi a Němci. Všude na universitách vznikají v 19. století katedry sanskrtu. V roce 1791 zmiňuje český kněz, filolog a historik Josef Dobrovský (1753-1829), že může k srovnávání jazyků slovanských přidat něco, co u nás dosud není známo. V roce 1785 získal rukopis s názvem Principia linguae brahmanicae, který v Indii, v bývalé portugalské kolonii Goa, napsal královehradecký jezuita Přikryl (1718-1785) vyučující v Goe od roku 1749 na arcibiskupském semináři. Podle Dobrovského je „jazyk brahmanský“ jiným jazykům nepodobný, avšak s jazyky slovanskými má hodně společného. Na příkladech Dobrovský ukazuje podobnost zájmen, slovesných tvarů a koncovek. Pokud jde o Přikrylův rukopis, nejedná se o žádnou fabulaci. Přikrylova „Gramatika jazyka bráhmanského“ v podobě, jak ji autor napsal, se nachází v knihovně Národního muzea. Jméno sanskrt ale ještě u nás známo nebylo.
V roce 1821 vychází Krok, první český vědecký časopis. Hned v jeho prvním čísle je článek O Samskritu, jehož autorem je český lékař, překladatel a rektor University Karlovy Antonín Jan Jungmann (1775-1854), bratr vůdčí osobnosti českého národního obrození, lingvisty a básníka Josefa Jungmanna (1773-1847). Byl prvním, kdo u nás ukázal čtení sanskrtského textu na ukázce z eposu Mahábhárata a představil „litery dévanágarické“. Z článku je vidět, že autor si opatřil tehdy dostupnou anglickou literaturu (cituje Williama Jonese) a do jazyka pronikl.
Sanskrt není mrtvým jazykem. Je liturgickým jazykem hinduismu a budhismu. Indická ústava jej jmenuje jako jeden z 22 oficiálních jazyků Indie. Podle sčítání lidu v roce 2001 má přes 14 000 rodilých mluvčích. Je jazykem védské literatury, z níž nejstarší část – Rgvéda, vznikla 1 500 až 1000 let př. n. l. a sepsaná byla v letech 800-600 př. n. l. Tím byla védština, védský sanskrt. V 5. století před n. l. indický jazykovědec Pánini napsal gramatiku sanskrtu, která má 3 959 pravidel. Osm Pániniho knih o sanskrtu je velice systematický morfematický a fonematický výklad sanskrtských slovních kořenů. Dílo tak dokonalé, že jazykovědci až po dvou tisíciletích mu porozuměli v celém jeho rozsahu. Slovo sanskrt znamená upravený. Pak následovala tzv. zlatá doba sanskrtské literatury. Po roce 1000 nastává úpadek kvality jazyka, avšak nikoli kvantity literárních děl. Dnes je sanskrt méně mrtvý jazyk než latina a starořečtina. Pěstují ho bráhmanští učenci – panditové, vycházejí v něm knihy a časopisy.
V indoevropské jazykové rodině sanskrt patří k indoíránské jazykové skupině. Védský sanskrt vznikl nejpozději v 18. st. př. n. l. a patří mezi nejstarší známé indoevropské jazyky. Jazyk kodifikovaný Páninim se od védštiny liší podobně jako se homérovská řečtina liší od řečtiny klasické. Někdy je védština starobylejší než sanskrt, ale často je tomu naopak. Je to tím, že oba jazyky vznikly z různých nářečí. Védština ze západního, sanskrt z východního. Nejmladší védy (500 let př. n. l.) se od Pániniho sanskrtu liší jen málo. Pro indoevropskou komparativní lingvistiku je sanskrt učiněný poklad. A nyní něco málo, skutečně velmi málo o tomto podivuhodnému jazyku.
Už sanskrtská abeceda je systematické a vědecky fundované dílo. Po samohláskách (na začátku je A (to je jediné, co se podobá naší abecedě) následují dvojhlásky a po nich souhlásky. Vše uspořádané podle pravidel. Např. souhlásky seřazeny podle místa výslovnosti: zadopatrové (veláry), předopatrové (palatály), zadoďásňové (cerebrály), zubné (dentály) a retné (labiály). Pak polovokály, sykavky a nakonec hrtanové H. Vypadá to napohled komplikovaně, ale sanskrtská výslovnost není obtížná. Nijak zvlášť se neliší od výslovnosti češtiny. Pouze hláskový systém je zde exaktně propracován. Hlásky jsou v abecedě řazeny systematicky, nikoli nahodile jako v naší abecedě.
Védy se po staletí předávaly ústní tradicí. Postupně se vyvíjela různá písma. Ve 3. st. před n. l. se pro zápis sanskrtu používalo písmo bráhmí. Z něj se v 8. st. n. l. začalo utvářet písmo dnes známé jako dévanágarí (od slov deva – bůh a nagara – město, tedy „městské písmo bohů“). Dévanágarí je písmo používané také hindštinou, nepálštinou a maráthštinou.
Sanskrtské číslovky do 10: eka, dva, tri, čatur, panča, šaš, sapta, ašta, nava, daša. Sto je šata. U tisícovky (sahasra) a 100 000 (laksa) podobnost s češtinou končí. Sanskrtská slovesa končící na „-ti“ mají časování ve třech číslech – jednotném, duálu a množném. Pro radost si vybereme nějaké češtině podobné sloveso. Je jich docela dost. Napři pibati (píti): aham pibami (já piji), avam pibavas (my dva pijeme), vayam pibamas (my pijeme). Tvam pibasi (ty piješ), yuvam pibathas (vy dva pijete), yuyam pibatha (vy pijete). Bharya pibati (žena pije), bharye pibatas (dvě ženy pijí), bharyas pibanti (ženy pijí).
Na první pohled to vypadá, že pro znalce češtiny bude zvládnutí sanskrtu snadná záležitost. Slovům agni, bhratr, svasr, dvar, dana, madhu, mamsa, rohati a dživati porozumí každý (oheň, bratr, sestra, dveře, dar, med, maso, růsti, žíti). Z podobných slov lze záměrně sestavit věty, které jsou srozumitelné i bez znalosti sanskrtu. Roztomilá je podobnost sanskrtského slovesa čorayati (krásti) s obecně známým slangovým výrazem „čorka“ pro krádež nebo ukradenou věc pocházejícím z romštiny. Dokonce zcela náhodně vybraná věta z cvičení v učebnici sanskrtu (2. lekce) nevypadá špatně: Aham kanyam snihyami, kanya tu ramam snihyati (Já miluji dívku, dívka však miluje Rámu).
O životnosti a vytrvalosti sanskrtu psal indický politik Džaváharlál Néhrú (1889-1964). Podle něj mají slovanské jazyky se sanskrtem mnoho společného. Z evropských jazyků je podle Néhrúa sanskrtu nejbližší jazyk litevský.
Jazykovědci zabývající se komparativní indoevropskou jazykovědou o podobnosti sanskrtu se slovanskými jazyky vědí od počátku sanskrtských studií. Německý filolog a historik umění Gustav Parthey (1798-1872) v nadsázce vyslovil tato slova: „Slovanský jazyk není nic jiného než sanskrt“. Na první pohled zjevná podobnost sanskrtu, např. s češtinou, se popřít nedá. Jiná věc je ale podívat se na starý indický jazyk v celé jeho velikosti. Tzv. „Velký petrohradský slovník“ vydaný Carskou akademií věd v letech 1858-1875, jehož autory jsou Otto von Böhtlingk a Rudolf von Roth, má 7 svazků a přes 8000 stran. Byl založen na excerpci sanskrtské literatury dostupné v Evropě do třetí čtvrtiny 19. století a velké části do té doby v Evropě neznámé staroindické literatury v něm nebyly zpracovány (moderní reprinty Wiesbaden 1966, Tokio 1976, Dillí 1991). Již letmé prohlédnutí kterékoli z učebnic sanskrtu přesvědčí o mimořádné složitosti tohoto nádherného jazyka. Jen zběžně:
##seznam_reklama##
Sanskrtské sloveso má ve tvarech určitých tři osoby; stejně jako ve jmenném skloňování se i u sloves rozlišují tři čísla – jednotné, duál a množné. K tomu pět slovesných časů (tři způsoby času přítomného), tři časy minulé: imperfektum, perfektum a aorist, který má další způsoby. Čas budoucí, podmiňovací (formou minulý čas futura) a tři slovesné rody (aktivum, pasivum a médium). Slovesa se podle typů prézentních kmenů člení do dvou skupin – tematické a atematické a podle zakončení svého kmene se řadí do devíti tříd. Sanskrtské podstatné jméno má tři rody jako podstatné jméno v češtině, tři čísla (navíc duál) a osm pádů (o jeden pád víc) a devět skloňovacích tříd. Slovosled je jako v češtině volný. Co čeština a jiné jazyky neznají, jsou sandhiová pravidla, podle nichž se mění koncové a počáteční hlásky následujících slov. Je jich spousta, ale mají přesná, logicky postavená pravidla. Jejich smyslem je zabránit tomu, aby se do sousedství dostala krkolomná spojení hlásek. Prostě jazyk musí být nejen logický, ale musí i dobře vypadat a pěkně znít.
V České republice je tradice sanskrtu spojena se jmény jako např. Alfred Ludwig, Josef Zubatý, Vincenc Lesný, Oldřich Friš, Ivo Fišer, Dušan Zbavitel. Sanskrt pro Evropu objevili Angličané, což souvisí s tím, že v Indii od roku 1600 působila Britská Východoindická společnost. Trvalo jim 150 let, než si sanskrtu všimli a začali se jím zabývat angličtí lingvisté. Ve srovnání s tím není české objevení starověkého indického jazyka nijak pozadu. Svědčí o tom Přikrylova „Gramatika jazyka bráhmanského“ z poloviny 18. st., z níž vycházela práce Josefa Dobrovského z roku 1791. Představení sanskrtu v roce 1821 Antonínem Janem Jungmannem v prvním českém vědeckém časopise Krok je u nás počátkem trvalého zájmu o sanskrt a poznání staré Indie.
Literatura
Fišer Ivo, Sanskrt, Edice Malé učebnice Nového orientu, Československá akademie věd, 1965.
Friš Oldřich, Sanskrtská čítanka, díl I a II, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1954.
Chomjakov Alexej, Semiramida – Slovanština a sanskrt, nakl. Knihy ABB s. r. o., Praha 2025.
Jungmann Antonín Jan, O Samskritu, Krok, Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu česko-slovanského, 1821, č. 1, s. 65-81.
Lesný Vincenc, Počátky studia sanskrtu v Čechách, Listy filologické, ročník 47, č. 3/4,
1920, s. 185-194.
Néhrú Džaváharlál, Objevení Indie, Státní nakladatelství politické literatury, Praha 1957.
Zbavitel Dušan – Strnad Jaroslav, Učebnice sanskrtu, třetí upravené vydání, Universita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha 2023.
Wikipedie – hesla: Sanskrt, Antonín Jan Jungmann, William Jones, Pánini, Bráhmí, Dévanágarí, Védy, Rgvéda