V časopisu Epidemiology se objevil článek, ze kterého vyplývá, že děti starších mužů se rodí méně vyvinuté. Muži čtyřicátníci a padesátníci mají potomky s nízkým indexem životaschopnosti. Pod pojmem životaschopnost v tomto článku rozumíme hodnotu, pro kterou se v anglosaské literatuře používá termín „Apgar score“.
Hodnocení životaschopnosti narozených dělí podle Apgar score bylo poprvé použito v roce 1952. Zjišťuje se hned po porodu a zahrnuje v sobě posouzení schopnosti samostatného dýchání novorozence, jeho tepovou frekvenci, reakce na podněty vyvolávající reflexní stažení svalů, svalový tonus a barvu kůže (nikoli pigmentaci, ale barvu z pohledu prokrvení). Každý z pěti zmíněných znaků se hodnotí známkou od nuly do dvou. Hodnota Apgar score se sleduje v první a pak také v páté minutě po narození. Hodnoty se pro jednotlivá hodnocení (pro danou minutu) sčítají. Deset bodů je maximálním ohodnocením a tato známka znamená nejlepší možný stav novorozence.
V minulých letech byla publikována celá řada zpráv, které dávaly do souvislosti stáří rodičů a zdraví jejich dětí. Většinou se omezily na konstatování neblahých vlivů jako jsou potraty a předčasné porody. Není nám známa práce sledující vliv stáří rodiče na fyzický stav dítěte v době porodu. V tom je informace z Dánska novinkou.
Co dánský výzkum ukázal
Výzkum Dr. Yuelian Sun, z University of Aarhus spočíval na sledování 70 000 párů, kterým se narodil první potomek v době mezi rokem 1980 – 1996. Ze statistických šetření vyplynulo, že dvacetiletí mladíci, ve srovnání s kategorií otců čtyřicetipětiletých až padesátiletých, stejně jako těch nad padesát, mají potomky vykazující lepší životaschopnost. Potomci starších pánů a staříků měli zhruba o polovinu větší pravděpodobnost, že se jim narodí dítě, jehož koeficient životaschopnosti je mezi hodnotami 1-3. Čím nižší koeficient, tím jsou vyhlídky na přežití potomka nižší a riziko z poškození, například nedostatečným zásobením mozku kyslíkem, větší.
U otců nad 45 let bylo jasně patrné i riziko, že jejich dítě bude mít horší nejen koeficient životaschopnosti stanovený v první minutě jeho života, ale že bude mít tuto hodnotu horší v době pěti minut po porodu.
Biologická příčina jevu, že starší muži mají potomky, kteří vykazují po porodu nižší životaschopnost, není známa. Zdá se, že v tom hraje roli vyjádření některých otcovských genů. Svědčilo by pro to zjištění Američanů z Kalifornie, kterým se podařilo prokázat, že že s věkem otců roste v jejich spermiích počet chromosomálních poruch (viz například článek na Oslu: "Genetická kvalita spermií se s věkem zhoršuje").
Dánové tak svým výzkumem podali další argument podporující myšlenku, že pro zdraví budoucích generací se ukazuje jako nejvhodnější mít potomka co nejdříve po dosažení pohlavní dospělosti. Jakékoli odkládání mateřství a otcovství totiž zvyšuje riziko nárůstu genetických poruch.
Závěr
Pokud se z nějakého důvodu zdráháme mít děti v mladém věku, z pohledu co nejlepšího zdravotního stavu následných generací se jako účelné jeví zmrazování pohlavních buněk. Pohlavní buňky uchované z doby krátce po dosažení naší pohlavní dospělosti by nám mohly snížit riziko, že náš potomek bude nositelem genetických vad.
Zdá se, že každým dalším vědeckým poznatkem, například z oblasti šetrného zmrazování buněk, se stále více přibližujeme době, kdy nás naše děti budou mít právo soudit za to, že jsme je vědomě poškodili, pokud jsme je počali až ve zralém věku. Vinit nás mohou z toho, že jsme pro jejich zdraví neučinili ani tak málo, jako je odběr našich pohlavních buněk v době, kdy jsme byli mladí a naše buňky ještě nebyly zatíženy genetickými mutacemi. Fakta se kloní na stranu těch, kteří tvrdí, že kdo to se svými dětmi myslí dobře, dá jim do vínku to nejlepší co má. Není pochyb o tom, že nejkvalitnější genetickou výbavu mají naše pohlavní buňky v době, kdy se stáváme pohlavně dospělí.