Embryonální kmenové buňky mají dvě zvláštnosti. Neomezeně se množí a mohou se za vhodných podmínek proměnit v kterýkoli z dvou set třiceti typů buněk dospělého lidského těla. Není jim uzavřen osud neuronů mozku, buněk kostní dřeně, svalu nebo jater. Právě proto k nim moderní medicína upírá velké naděje. V budoucnu je lékaři chtějí využít k léčbě řady závažných chorob. Pacientům s Parkinsonovou chorobou by mohli z embryonálních kmenových buněk vypěstovat náhradu za odumřelé nervové buňky, diabetici by se dočkali buněk produkujících inzulín, lidem stiženým svalovou dystrofií by pomohly laboratorně vypěstované buňky svalů.
První lidské embryonální kmenové buňky vytvořil americký biolog John Gearhardt v roce 1998. Vypěstoval je z buněk asi týden starých lidských embryí, které ve speciálně navozených laboratorních podmínkách „přemluvil“ k proměně v univerzální buněčnou „surovinu“ schopnou jakékoli specializace.
A právě v tomto kroku tkví jádro pudla. Lidské embryo má potenciál vyvinout se v člověka. Z embryonální kmenové buňky už člověk nevznikne. Jen jeho „libovolná část“. Pro mnoho lidí začíná existence člověka okamžikem početí a embryo je podle nich lidskou bytostí. Jeho proměnu v embryonální kmenové buňky vnímají jako „vraždu“. Tento náhled je typický pro křesťany a zvlášť silně jej prosazují například katolíci nebo američtí konzervativní protestanti. Například judaisté nebo muslimové posouvají počátek lidské existence do pozdějších vývojových stádií, například do období, kdy se ozvou první tepy srdce plodu, k čemuž dochází zhruba v šesti týdnech těhotenství. Pro ně není zánik týden starého lidského zárodku až takový „zločin“.
b) embryo přežilo a vyvíjelo se do stádia do stádia blastocyty, kdy je připraveno spojit se s dělohou matky a začít tvořit placentu (tvoří jej několik desítek buněk)
c) šipka označuje buňky rostoucí z odebrané blastomery
d) totéž ale ve fluorescenčním, mikroskopu. Aby bylo možné odlišit podkladové embryonální kmenové buňky od buněk nově vzniklých, byly „podkladové“ buňky vybaveny genem pro zelený fluoreskující protein.
e) kolonie embryonálních kmenových buněk vzniklá z jedné lidské blastomery
V některých zemích, především pak v USA, se stal odmítavý vztah k tvorbě embryonálních kmenových buněk oficiálním vládním stanoviskem. To se promítlo do naprostého útlumu bádání v této oblasti. Stát nevydává prostředky na tento druh výzkumu a pokus parlamentu o změnu zvrátil prezident Bush prvním vetem za celou dobu svého prezidentského úřadu. Američtí vědci smějí z federálních zdrojů provádět výzkum pouze na šedesáti oficiálně povolených liniích embryonálních kmenových buněk, jež byly ustanoveny ještě před nástupem prezidenta Bushe do úřadu. Tyto buňky ale vědcům nestačí. Mnohé jsou pro výzkum dokonce nevhodné.
Američtí vědci hledají postup tvorby embryonálních kmenových buněk, při kterém by se „vlk vědy“ nažral a pomyslná koza v podobě „práva lidského embrya na život“ zůstala celá. Jednu z možných cest nastínil tým Roberta Lanzy z Advanced Cell Technology. Vědci použili šestnáct lidských embryí starých tři dny. V tomto stádiu vývoje tvoří lidský zárodek osm až deset buněk (tzv. blastomer). Embryo přitom není jasně vyhraněnou individualitou. Pokud je rozděleno na dvě části, bude se každá z nich vyvíjet samostatně a vzniknou jednovaječná dvojčata. Naopak, pokud by se k sobě v této fázi vývoje „přimkla“ dvě různá embrya, vytvoří jediný zárodek, z něhož se narodí jeden člověk s tělem tvořeným buňkami pocházejícími z obou embryí.
Vědci už dlouho vědí, že embryo se v tomto období snadno obejde bez jedné či dvou blastomer. Využívají toho už delší dobu k tzv. předimplantační genetické diagnostice. Ta se uplatňuje u párů, v jejichž pokrevním příbuzenstvu se objevila dědičná choroba a hrozí, že by ji mohlo zdědit i jejich dítě. I když jsou tito partneři normálně plodní, využijí tzv. oplození ve zkumavce, při kterém jsou vajíčka oplozena spermiemi v laboratorních podmínkách a embryo se vyvíjí pod dozorem embryologů. Třetí den je z každého embrya odebrána jedna buňka a na její dědičné informaci jsou provedeny příslušné genetické testy. Tak je možné vybrat z embryí ta, která nezdědila od rodičů poškozený gen. Po jejich přenosu do dělohy budoucí matky je zaručeno, že se narodí dítě, které nebude postiženo hledanou chorobou.
Tým Roberta Lanzy se pokusil vypěstovat z takto odebrané blastomery embryonální kmenové buňky. Buňce tak raného embrya se do toho nechce, a tak ji museli vědci z ACT „přesvědčit“. Využili k tomu již hotových lidských embryonálních kmenových buněk. V jejich přítomnosti se začala blastomera množit a měnit na „univerzální buněčnou surovinu“ schopnou proměny v jiné typy buněk. Možnosti buněčné „rekvalifikace“ takto získaných embryonálních kmenových buněk úspěšně ověřili Lanza a spol. v dalších pokusech. Embrya „obraná“ o jednu buňku se mezitím nerušeně vyvíjela v laboratorních podmínkách. Za čtyři dny narostl počet jejich buněk ke stovce a zárodky dospěly do stádia, kdy už by pro další zdárný vývoj potřebovaly kontakt s tělem matky. Na první pohled se zdá, že záměr vědců vyšel zcela dokonale.
„Doufáme, že náš objev ukázal východisko z politické slepé uličky a prezident se přidá na naši stranu, protože embrya nebyla touto metodou ani v nejmenším poškozena. Teď už bude mnohem těžší, stavět se tomuto výzkumu na odpor,“ prohlásil Robert Lanza.
Jeho optimismus se ale ukázal jako přehnaný. Dlouholetý Lanzův kritik Glenn McGee, který řídí Ústav Aldena Marche pro bioetiku v americkém Albany, odbyl publikaci nové metody v časopise Nature slovy: „Z toho přeci nemůže mít radost vůbec nikdo!“
Spokojen není ani Georgie Bush. Ten sice označil Lanzův pokus za „krok dobrým směrem“, ale odmítavé stanovisko k embryonálním kmenovým buňkám nezměnil.
Výhrady zaznívají i z řad biologů. Někteří vytýkají Lanzovi, že se pouští do výzkumu z ryze politických motivů.
„Tenhle přístup nic neřeší,“ řekl jeden z největších expertů na etické otázky biomedicínského výzkumu Arthur Caplan z Centra pro bioetiku při Pensylvánské universitě.
Další odborníci zpochybňují vědecký přínos metody.
„Nejde o žádnou revoluci,“ nechal se slyšet genetik Yuri Verlinsky, který se sám zabývá metodami produkce embryonálních kmenových buněk.
„Nemáme naprostou jistotu, že se embryu při tomto zásahu skutečně vůbec nic nestane,“ připouští James Battey, který řídí výzkum embryonálních kmenových buněk v americkém Národním ústavu pro zdraví.
Někteří biologové se dokonce obávají, že se na novou techniku může pohlížet jako na určitý druh klonování. U králíka se blastomera odebraná z osmibuněčného zárodku může vyvinout v nového jedince. U myši se podobný postup nikdy nepodařil. Jak je to v případě lidského embrya ale nikdo neví. Může se z odebrané blastomery vyvinout dvojče (a tedy z ryze biologického hlediska klon) „zbytku“ embrya a nebo ne? Nejistotu lze vycítit i z komentáře Richarda Doerflingera z Americké biskupské konference, podle kterého metoda nastolila více otázek, než kolik nabídla odpovědí.
Ať už dopadnou diskuse jakkoli, ACT na celém experimentu rozhodně neprodělala. Připomněla se soukromým investorům, na jejichž financích je existenčně závislá, a dokázala, že investice do firmy se mohou dobře zúročit. Akcie ACT se před oznámením publikace v Nature prodávaly na burze po 43 centech. Po zveřejnění článku se jejich cena vyhoupla na 1,83 dolaru.
Pramen: Nature, ACT, New Scientist, Science, The Scientist,