Jazyk většiny savců má chuťové receptory, což jsou proteiny na povrchu buněk, které na sebe vážou přicházející látky rozpuštěné ve slinách nebo vodě. Tyto substance aktivují vnitřní buněčné struktury, které pak vedou k vyslání signálu do mozku. Lidé se těší z vnímání pěti (možná šesti) chutí:
Hořko, sladko, slano, kyselo a umami. Za šestou chuť je v poslední době považováno vnímání tuků. Výsledná chuť se ze zaslaných signálů tvoří v temenním laloku mozkové kůry, kde se nachází centrum chuti. Receptor pro sladkost je tvořen dvěma párovými proteiny.
Zajímavé na tom je, že každý protein z tohoto páru je řízen vlastním separátním genem (Tas1r2 a Tas1r3).
Když tyto dva geny pracují tak jak mají, proteinové receptory na chuťových buňkách jsou v pořádku a pokud přijde do úst něco, co obsahuje cukry (významný zdroj energie), je nám to příjemné. Tak to funguje u býložravců a všežravců. Kočky jsou ale masožravci, kteří se výlučně živí masem. Těžko říci, zda jednostranná strava toho byla příčinou, nebo byla až následek, ale skutečností je, že kočkám vypadlo 247 párů aminokyselinových bází. Chybí jim to v místech, kde je na DNA kódován gen Tas1r2. Platí to jak pro naše domácí mazlíčky, tak pro lvy a tygry.
Porouchaný gen znamená, že tato zvířata nemají funkční protein na povrchu buněk svých chuťových pohárků a jsou tedy o vnímání sladké chuti ochuzeny.
Jak na to vědci přišli? Napadlo je prověřit lidové rčení o tom, že kočkám je jedno, jestli jim vodu osladíte nebo ne. Ukázalo se, že lidová moudrost má pravdu a že kočky, na rozdíl od ostatních zvířat, misku se sladkou vodou nepreferují. Pak už bylo genetickými metodami snadné, viníka zjistit. Správně bychom u koček ale o genu pro sladkost mluvit ani neměli, protože se o žádný gen vlastně nejedná. V takovém případě, kdy se nějaká část genomu jako gen tváří, ale není jím, hovoří genetici o pseudogenu.
Záhadou jsou kočičí výjimky. Existují totiž kočky, které mají rády zmrzlinu a nebo cukrovou vatu. Na to vědci krčí rameny a odpovídají v tom smyslu, že i poničený senzorický aparát asi někdy může obzvlášť vysoké koncentrace cukrů zaznamenat.
Vědci upozorňují, že kočky sice naznají pojem sladko, ale zato zase vnímají něco, co my nedokážeme. Rozpoznávají přítomnost adenosin trifosfátu (ATP), což je látka, ve které si schraňuje energii každá živá buňka. A to je pro kočky něco jako visačka – toto je maso.
Není to nic překvapivého, protože celá řada živočichů vnímá něco jiného a jinak. Tak třeba mnohé z ryb dokáží vnímat přítomnost aminokyselin v koncentracích nanomolů. Jejich receptory jsou citlivější na změny v koncentracích, které jsou menší, než je obsah těchto látek v jejich běžném prostředí kde se vyskytují (pozadí). Je to logické, že příroda tímto směrem prováděla tvrdou selekci - kdo ve ztížených podmínkách najde potravu dříve, přežívá.
Zatím se zdá, že kočky jsou jedinými savci, kterým chybí gen pro sladké. I jejich blízcí příbuzní, jakými jsou hyeny nebo promyky, tento gen mají. Kočkám zřejmě také chybí klíčový enzym pro trávení glukózy v játrech (glukokináza), který konvertuje glukózu na glukózo-6-fosfát.
Všichni hlavní výrobci krmení pro kočky ale do svých výrobků používají kukuřici nebo jiné obilniny. Koupená kočičí potrava má dnes okolo 20% sacharidů. Právě tato skutečnost může stát za tím, proč tolik koček má diabetes.
Pramen: Li, X., Li, W., Wang, H., Bayley, D.L., Cao, J., Reed, D.R., Bachmanov, A.A., Huang, L., Legrand-Defretin, V., Beauchamp, G.K., and Brand, J.G. "Cats lack a sweet taste receptor." Journal of Nutrition 136 (7Suppl) (2006): 1932S-1934S.