Velké katastrofy jsou věčné téma a ani biologie se s nimi ani na chvilku nepřestává mazlit. Už je to tak, ať chceme nebo ne, lidská psychika je evolucí tvarovaná tím stylem, že nás fascinuje neštěstí a zkáza, byť je to původně z důvodu čistě praktických. Proto i biologové věnují velkou pozornost vymírání, nejlépe masovému, kterých známe z historie života na Zemi pěknou řádku. Je to takový bulvár, kterým věda krmí nenasytná média. Zvlášť v době oteplovací hysterie jde pochopitelně o velice vděčnou záležitost.
Móda je šílená věc. O tom, jak se kdysi v minulosti změnilo prostředí, nejlépe klima, a jak pak všichni vymřeli, se dneska píše tak strašně často, že už to zoufale nudí. Většinou se teď nepokrytě dává přednost variantě zásadního vlivu klimatu, nejlépe oteplujícího se, ačkoliv dostupné indicie k tomu obvykle nijak zvláštní důvod neposkytují. Módní vlna přebije vše ostatní.
Když se ale někdo podívá konkrétnímu historickému vymírání na zoubek, tak jen překvapeně zírá. Aaron O’Dea ze Smithsonian Tropical Research Institute, americké badatelské základny v Panamě, s šesti kolegy analyzoval veškeré dostupné informace k události, během níž se zatím naposledy vytvořila Panamská šíje.
Severní a jižní Amerika byly v minulosti střídavě izolovány mořem a spojovány pevninou nebo řetězem blízkých ostrovů. Panamská šíje, tak jak ji známe dnes, povstala z moře před 4,25 až 3,45 milióny let. Tak výrazná geologická proměna pochopitelně prakticky okamžitě výrazně změnila poměry v širokém okolí. Mimo jiné došlo k trojnásobnému snížení sezónních výkyvů teploty mořské vody. Významně vzrostlo ukládání uhličitanů do sedimentů a velmi nápadná byla změna charakteru společenstev organismů mělkého mořského dna. Místo společenstev měkkýšů začaly převládat korálové útesy a vápenité řasy. To vše je pěkně v souladu s jednoduchou představou, jak definitivní uzavření pevninské šíje omezilo proudění spodních vrstev mořské vody k hladině a rozvrátilo produkci organických látek mořským planktonem.
Jak se na to všechno dá přijít? Badatelé rekonstruují poměry v životním prostředí několika různými způsoby, které se pak vlastně vzájemně ověřují. Sleduje se například velikost těla fosilních mechovek, která vypovídá o proudění ze spodních vrstev moří. Schránky fosilních dírkonožců zase prozradí hloubku dna a poměr mezi lasturami a bahnem v mořském sedimentu slušně odpovídá množství organických látek ve vodě.
Podle klasických představ právě vyzdvižení Panamské šíje muselo způsobit následné vymírání. Ale to je omyl. Ukázalo se, že rychlost vymírání měkkýšů a korálů byla i přes drastické změny přímo v jejich biotopech stále stejná jako předtím. Až v době před 2 až 1 miliónem let fosilní záznam z ničeho nic ukazuje náhlé dramatické vymírání, při němž mizí i velmi běžné druhy. Celkem až 50% všech druhů sledovaných skupin organismů, které tam tehdy žily. Je zjevné, že mezi nepochybně drastickou změnou životního prostředí po vytvoření Panamské šíje a významným vymíráním v dané oblasti nemůže existovat jakákoliv přímá spojitost. 2 milióny let je opravdu hodně.
Badatelé jsou docela bezradní a vedou divné nepodložené řeči o tom, jak se tamějším druhům neustále zmenšovaly a zmenšovaly areály, až se dostaly na určitý práh a všichni zmizeli. Takhle to ale určitě nefunguje. Bezpečně se ví, že ze všech vlastností organismů zásadně určuje pravděpodobnost vymření jen a pouze velikost areálu. Čistě obecně, ať je to plíseň nebo mamut, čím menší areál, tím spíš daný druh vymře. Je prakticky nesmysl, že by existoval nějaký práh početnosti populací, pod nimž by se bleskově vymíralo, společný pro desítky procent místních navzájem naprosto nepříbuzných organismů.
Celá historka ukazuje, jak málo rozumíme masovým vymíráním. Je klidně možné, že v tomhle případě hraje roli nějaký faktor, který zatím nedokážeme přečíst z fosilního záznamu. Nebo ho vidíme, ale zatím si ho nějak natvrdle interpretujeme. Poučením budiž, že příroda klidně zvládne rychlé, mohutné a zatím nesrozumitelné vymírání bez nás.
Pramen: PNAS online March 16, 2007, doi: 10.1073/pnas.0610947104.