O.S.E.L. - Ženské buňky mohou být k léčbě vhodnější
 Ženské buňky mohou být k léčbě vhodnější
V dětské nemocnici v Pittsburghu, kde léčí pacienty se svalovou dystrofií, přišli na to, že kmenové buňky získané ze svalů samic se k transplantační léčbě hodí mnohem lépe než stejné buňky ze samců. Objev vrhá nové světlo na celou řadu stávajících transplantačních neúspěchů.


 

 

Zvětšit obrázek
Gen pro Duchenneovu svalovou dystrofii - DMD gen je na kratším (p) raménku pohlavního X chromosomu. Jde o pohlavní chromosom a tak jsou nemocí postiženi jen chlapci.

Kmenové buňky jsou pro některé objektem k zatracení, pro jiné poslední nadějí. Využití těchto nediferencovaných buněk se stále rozšiřuje. Jen na Oslovi je 60 článků, které se problematikou kmenových buněk zabývají. Zkouší se jimi léčit zpřetrhané vazy, leukemie i hloupnoucí mozky. Pravdou ale je, že různé týmy dosahují při stejné léčbě stejných nemocí, rozdílných výsledků. A nejen to. Někdy i stejný tým dokáže s kmenovými buňkami divy a v zápětí je jeho výkon fiaskem. 

 

Zvětšit obrázek
Guillaume-Benjamin Duchenne de Boulogne, objevitel svalové dystrofie (okolo roku 1868)


I to je důvod, proč si účinky nových léčebných technik, lékaři ověřují na pokusných zvířatech. Ne jinak tomu bylo v Pittsburghské dětské nemocnici, kde se specializují na nemoci svalů. Pokusným zvířetem pro chorobu, která se nazývá Duchenneova svalová dystrofie, je myš. Samozřejmě, že geneticky modifikovaná myš (dpx myš), u které jsou stejné projevy, jako jsou u takto postižených lidí. Jde o dědičnou chorobu, kterou trpí chlapci. Postižen bývá přibližně jeden z 3 500 narozených hochů. Nemocným jedincům, ať už jde o chlapce nebo myšáka, chybí dystrofin. Dystrofin je protein, který umožňuje svalům, aby si uchovaly svojí strukturu a funkčnost. V Pittsburghu se tuto chorobu snaží léčit pomocí transplantace kmenových buněk ze svalu zdravého jedince, které poruchu tvorby dystrofinu nemají. Kmenové buňky se injekčně vpraví do postižených svalů a pak se čeká, zda se tam uchytí a zda dají vyrůst svalovým vláknům, kterým již dystrofin nechybí a že se tak ochablé svaly stanou opět funkční.

 

 

Johnny Huard: „Transplantace buněk pocházejících z myších samic dává mnohem lepší vyhlídky na uzdravení. Kmenové buňky od samic jsou vhodnější jak pro samice, tak pro samce.„

V dubnovém čísle časopisu Journal of Cell Biology se objevil článek, který publikoval tým lékařů z výše jmenované nemocnice. I když poznatek byl učiněn na myších, způsobil pozdvižení u odborníků provádějících transplantace všeho druhu. O co jde? Inu o to, že se poprvé ve světovém tisku objevila zmínka o nějakém rozdílu v regeneračních schopnostech svalových kmenových buněk, který je dán jejich „pohlavím“.

A v čem že spočívají výsledky, které vyzněly ve prospěch slabšího pohlaví? Nejlépe bude, když si to objasníme na tom, co v nemocnici dělali. 

 

 


Pokus
Tým doktora Johnnyho Huarda dystrofií nemocným myším podával injekčně kmenové buňky od zdravých dárců a sledoval jejich uzdravování. Zjišťoval, jak se u nich tvoří nová zdravá (dystrofin mající) svalová vlákna. Zdálo se mu, že výsledky nějak závisí na pohlaví. To dalo podnět ke studii ve které se jednotlivé případy transplantací začaly sledovat mnohem pečlivěji. Regenerace svalů se začala hodnotit indexem (RI). Tento index představuje počet vláken s dystrofinem (tedy narostlých zdravých vláken) na každých 10 000 injekčně podaných kmenových (léčebných) buněk.

 

 


Výsledky
Pouze jeden z deseti myších pacientů, kteří dostali samčí kmenové buňky, měl  hodnotu RI nad 200. Zato myší pacienti, kterým byly poskytnuty k léčbě samičí buňky, vykazovali ve čtyřiceti procentech případů RI nad 200 a šedesát procent jich mělo RI vyšší, než činil průměrný index u samčí populace buněk (tento RI byl jen 95).

 

 


Závěr

Zvětšit obrázek
V Pittsburghu si myslí, že i v případě léčby lidské svalové dystrofie by se léčbou kmenovými buňkami od žen mohlo dosáhnout lepších výsledků.

Když to shrneme, tak nejde o nic menšího, než že kmenové buňky od samic léčí lépe a radostněji. A že lépe léčí jak samice, tak samce.  A pokud je tento poznatek navíc obecně platný, pak by týmy provádějící regenerační léčbu měly pohlaví dárce kmenových buněk, začít brát vážně v úvahu.

 


Samozřejmě, že po takovém zjištění se vědci snažili přijít na kloub tomu, čím to je. Zkoumali a zkoumali, zaobírali se rozdíly v tisíci genech, snažili se najít vztah k hormonu estrogenu, a nic. Zatím na to, co by stálo za řeč, nepřišli a tak se musíme spokojit s vysvětlením, že kmenové buňky samců, poté co se přenndají do nového prostředí (tedy i po přenesení do jedince kterého mají léčit), snadněji podléhají „stresu“. A že při tom vůbec nezáleží na pohlaví příjemce. Ale zato, že záleží na pohlaví dárce. Samičí buňky jsou pro úspěch léčby jednoznačně lepší - takový je verdikt lékařů z Pittsburghu. Jejich objev by nyní mohl vysvětlit mnohdy tak protichůdné výsledky různých týmů, které transplantace kmenových buněk provádějí.  Možná jsme na správné cestě, jak zlepšit výsledky léčby infarktem poničených srdcí, sportem ošoupaných chrupavek i geneticky poškozených svalů. Kde neomezené, ale také zatím ne zcela zvládnuté schopnosti kmenových buněk, jsou pro nemocné poslední nadějí.

 


Autor: Josef Pazdera
Datum:12.04.2007 01:19